TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...

Když se tetování dotýká víc než kůže. Co všechno v sobě může nést obraz, který nejde smýt – a co všechno může neviditelně změnit? Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním , kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak. Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali. Tetování jako kulturní a osobní fenomén Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ ledový muž “ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek. Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo témě...

Romantické podvody online zneužívají touhu po blízkosti. Umělá inteligence a algoritmy dnes pomáhají zločincům vytvářet falešné vztahy. Jak je rozpoznat a jak se bránit? „ Je to jako milovat ducha .“ Těmito slovy popisuje své probuzení do reality po setkání s podvodem jedna z obětí, která si byla 100 % jistá, že potkala člověka svých snů, do něhož se vášnivě zamilovala. Než zjistila, že jeho tvář byla vygenerovaná AI, umělý byl i jeho hlas a jeho city byly jen dobře naprogramovaný skript. Přišla o hodně. Kromě zhrzené lásky, sebeúcty i o peníze. V online světě, kde touha po lásce naráží na křivácké algoritmy a chatboti mají větší slovní zásobu než leckterý básník, se nám rozmáhá tichá epidemie: online romance scams. Romantické podvody ve vztazích, nejsou žádnou novinkou. Historií se táhnou jako červená nit všemi dobami. Ale nové je u nich to, s jakou přesností a cynickou efektivitou je dnes umožňují provádět právě AI technologie. Vznikají zločinné systémy, které kombinují lidské city s...

Miliony let vznikala, aby nás mohla jednou nasytit. Jenže dnes mizí během několika minut pod náporem vody. Ornice, nejúrodnější vrstva zemské kůže se doslova ztrácí před očima. Když dneska prší, tak vlastně lije Na dešti by nebylo nic zvláštního. Zemědělci ho vítají, alespoň ti, kteří ještě věří v klasické počasí a střídání ročních dob. Jenže to, co v posledních letech dopadá na zem z nebe, připomíná spíš dobře mířený úder dělostřelectva než mírné zavlažení. A přichází častěji, než bývalo zvykem. Přívalové deště jsou definované Českým hydrometeorologickým ústavem jako srážky nad 30 mm za hodinu. Způsobují prudký povrchový odtok vody. A ten na nechráněných polích znamená jediné: voda se nevsakuje, ale bere vše s sebou. A spolu s tím odchází i to nejcennější, co pole má, a tím je svrchní vrstva ornice. Podle map VÚMOP (Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy) je více než 50 % české orné půdy ohroženo vodní erozí. Největší riziko představují svažité pozemky, které úplně postrádají krajinn...

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...

Spousta vztahů mezi lidmi končí proto, že se o ně nestaráme. Jistě, ve spoustě z nich to jsou přirozené příčiny. A každý máme právo jít svou cestou. Ale, všimli jste si, co se v poslední době děje? Přátelství, jaké svět neviděl Je to tak trochu trapné přiznat, ale někdy si s jazykovým modelem popovídám líp než s člověkem. Nepřerušuje mě. Neotáčí téma k sobě. A hlavně pamatuje si, co jsem mu řekl, což je víc, než dokáže většina mých bývalých spolužáků.   Vlastně se někdy stane něco zvláštního. Někdy mám pocit, jako by mi rozuměl. A v tu chvíli se to stane. Hlavou mi proběhne tichá, ale v podstatě dosti děsivá otázka: Může být AI přítel? A pokud ano… co to vlastně říká o nás? Velká čísla, malé vztahy Než to smete váš prst z displeje mobilu jako sci-fi úchylku, mrkněte se na fakta. Modely AI (ChatGPT-4, ChatGPT-o1, Gemini 1.5 flash, Copilot 365, Claude 3.5 Haiku a DeepSeek V3) dosáhly v celkem 5 standardizovaných testech emoční inteligence MSCEIT lepších výsledku než lidé. V průměru d...

Ve tvých očích jsem viděl krásu. Tvojí vůní jsem poznal lásku. Tvým hlasem jsem poznal svoji vášeň. Tvým srdcem jsem poznal Tebe. Vůně, smysl, jenž nás provází od věků věků. Smysl naším věkem trochu podceňovaný. Co pro něj děláme? Depilujeme si podpaží, lijeme na sebe spousty vůní, eliminujeme tzv. zápachy. Jsme však potom schopni opravdu rozeznat to, co nám skutečně voní? Nejsou naše smysly a hlavně čich odsouzeny k přijímání něčeho, co se dá jen těžko nazvat voňavou esencí? Příklad, jak funguje ranní vstávání: Žena ráno vstane, vyčistí si pleť mlékem nebo vodou (obě parfémované), pak použije svůj denní hydratační krém (parfémovaný) a nakonec si vezme make-up a pudr (obojí již dnes parfémováno). Jaká směsice pachů musí vzniknout již jenom po tomto parfémovém bombardování a následném přelití voňavým deo sprejem či přímo parfémem, nechám na Vás. Pro naše nosy nic moc. Bránit se tomu můžeme např. použitím stejné řady produktů, která je sice parfémována, ale je...

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme. Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let! Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat. Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země. V podstatě český remake Sin...