TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Umění má s taoismem překvapivě hluboký společný kořen. Obě cesty pracují s tím, co proudí, co se mění, co vzniká v tichu a mizí ve chvíli, kdy se na to snažíme příliš tlačit. Tao je proud života. Umění je stopa tohoto proudu, zachycená v okamžiku, kdy se člověk dokázal nadechnout tak pomalu, že se jeho vnitřní svět usadil. A právě proto mohou mladí lidé najít v umění něco, co jim technologie nedají – návrat do těla, do přítomnosti, do přirozeného rytmu. Když stojíme před kresbou nebo obrazem, náš dech se začne měnit jako první. Stačí si toho všimnout. Nádech se zjemní. Výdech se prodlouží. Tělo automaticky přechází z režimu „reagovat“ do režimu „vnímat“. A to je taoistický princip v nejčistší podobě – život se stane snesitelným ve chvíli, kdy dovolíme, aby nás vedl, ne aby nás vláčel. Dnešní svět dýchá příliš rychle. Mladí lidé dýchají ještě rychleji. Neustálé přepínání mezi obrazovkami zužuje dech a zrychluje mysl. Tao však říká: vrať se ke svému rytmu. Nenásilně, jemně, bez úsilí n...

V digitálním světě může vypadat všechno hladce, plynule a dokonale. Algoritmy umí napodobit lidský úsměv, rytmus řeči i gesta. Jenže tam, kde je mysl snadno oklamatelná, tělo ne. Taoisté říkají, že pravda se nepoznává očima, ale rytmem. A právě rytmus je to, co digitální svět nedokáže věrně napodobit. Člověk žije v pulsaci. Nádech a výdech nejsou nikdy stejné. Každé gesto má drobnou asymetrii. Každá emoce má svůj čas. AI naproti tomu dýchá mechanicky: dokonalá plynulost, žádné zaváhání, žádné zakolísání. Kdo umí naslouchat tělem, pozná rozdíl velmi rychle. Taoismus učí, že harmonie nemusí být hladká. Je živá. A právě živost je tím, co nás chrání před iluzí. Digitální klam a tělesný kompas V době, kdy digitální tváře dokáží imitovat emoce, se musíme vrátit k tomu nejstaršímu učiteli — k tělu. Tělo ví, kdy je rytmus druhého člověka pravý a kdy jen přesně načasovaná reakce. Napětí v břiše, zrychlení dechu, drobný pocit „něco mi tu nesedí“ — to nejsou slabosti. To je kompas . Taoistic...

V těle je pravda. Ne v našich představách. Ne v myšlenkách o tom, kdo jsme. Ale v tom, jak se naše tělo chvěje, dýchá, bolí nebo radostně vibruje. Každé napětí je zprávou. Každý dech návratem. Dlouho jsme byli učeni oddělovat tělo od ducha. Sexualitu od srdce. Spiritualitu od hmoty. A tak jsme se odpojili. Sami od sebe. Ale každá cesta zpět začíná nádechem. V taoistických a tibetských tradicích je tělo považováno za bránu, skrze niž proudí životní energie – čchi, prána, dechem aktivovaná síla, která není jen biologickým procesem, ale mostem mezi světem ducha a hmoty. Západní pojetí sexuality často ignoruje tuto energetickou realitu. Sexualita je přitom hybnou silou života. Když ji potlačíme, energie stagnuje. Když ji oddělíme od srdce, stává se predátorskou nebo odcizenou. Když ji spojíme s dechem a vědomím, může se stát cestou k transformaci. 🌬️ Energetická praxe: “Trojúrovňové dýchání” Tato jednoduchá technika pomáhá uvést energii do pohybu, propojit mysl, tělo a emoce. Lehni...

Tělo je první, kdo ví, že je toho moc. Ne mysl, ne plánovač, ale tělo. Stejně jako oslík ve spotu stojí v prachu a čeká, až někdo pochopí jeho tichý signál, i naše tělo často volá beze slov. Taoismus učí, že tělo není nástroj, ale kompas. A když je kompas přetížený, cesta se ztratí. Dech je nejjemnější způsob, jak navrátit proudění. Nezmění svět kolem, ale změní náš vnitřní postoj. A někdy právě to stačí. Taoistická praxe tonglen není jen o nádechu a výdechu. Je o přijetí tíhy a přetvoření na světlo. Maria položila čelo na oslíkovo a v tu chvíli se napřímilo i jeho tělo. To je tonglen v praxi: sdílený dech. PRAKTICKÉ CVIČENÍ: „Nádech pro sebe, výdech pro tíhu“ Sedněte si nebo stůjte rovně. Nadechněte se pomalu nosem a představte si jemné světlo vstupující do hrudi. S výdechem uvolněte ramena a představte si, že tíha opouští vaše tělo. Opakujte 3 minuty. Na konci řekněte v duchu: „Jdu dál lehčeji.“ Cvičení pomáhá regulovat nervový systém a vrací tělu jeho vlastní pr...

Taoisté by se dnešním korporátním poradám možná tiše smáli. Tolik slov, tak málo dechu. Přitom právě dech je v bio-leadershipu jednou z nejdostupnějších cest, jak změnit klima týmu. Ne jako technika „na zklidnění před jógou“, ale jako praktický nástroj pro člověka, který stojí uprostřed turbulence a má pocit, že když povolí, všechno se sesype. Dech neřeší úkoly, ale ovlivňuje nervový systém, který ty úkoly nese. Lídr je často ten, kdo nasává napětí všech ostatních. Neošetřený tlak se pak uloží v těle jako stažená hruď, ztuhlá šíje nebo křečovitý úsměv. Když takový člověk vstoupí do místnosti, jeho tělo vysílá zprávu „pozor, něco není v pořádku“, i když nahlas mluví o vizi a příležitostech. Práce s dechem je způsob, jak se vrátit z režimu bojuj nebo uteč do stavu, ve kterém je možné myslet, vnímat a být s druhými. Taoistická logika říká, že to, co je pružné a živé, přežije lépe než to, co je tvrdé a napjaté. Lídr, který umí v dechu změknout, aniž by se zhroutil, dává svému týmu signál...

V taoistické tradici se říká, že dech není jen vzduch. Je to pohyb života v nás. To, co proudí dovnitř, není kyslík, ale vědomí. A to, co proudí ven, není obyčejný výdech, ale uvolnění toho, co v sobě držíme příliš pevně. Když píšeme o milosti, o lásce, která se nedá probudit silou, mluvíme o prostoru, který se otevírá v těle. V hlavě ji nepochopíme. Milost není názor a není ani emoce. Je to změna dechu. Nádech, který není boj, a výdech, který není kapitulace. Tao by řeklo: přirozený návrat do proudu. Ego se snaží řídit. Chce kontrolovat to, kdy se nadechneme, jak se nadechneme, proč se nadechneme. A když to nejde, začne panikařit. Bojíme se pustit dech, protože se bojíme pustit kontrolu. Jenže tam, kde dech není plynulý, není ani láska. Vzduch i city potřebují stejné prostředí: prostor bez odporu. Taoismus nás učí jednoduché pravdě. Když se zastavíme v dechu, zastavíme se i v životě. A když dech necháme proudit, začne proudit i to, co jsme dlouho drželi pod zámkem. Láska, klid, odva...

Ve starých taoistických spisech se píše, že nos je brána k podstatě člověka. Člověk, který dýchá mělkým dechem a nevnímá vůni života, prý pomalu slábne. Ztrácí svůj směr. V taoistickém chápání je čich spojen s intuicí, schopností rozlišovat pravé od nepravého, a také s orientací ve světě, nejen vnějším, ale především vnitřním. Moderní doba nás od čichu pomalu odpojila. Dýcháme klimatizovaný vzduch, obklopujeme se syntetickými vůněmi, voníme se podle toho, co diktuje reklama, a přitom zapomínáme, že vůně není luxus, je to signál. Prastará zpráva těla, která často předchází myšlenku. Dřív než víme, co si myslíme, už něco cítíme. Čich je přímá cesta k bdělosti. 🌀 Technika: Tao nosu – tři vrstvy dechu Tato jednoduchá, ale hluboká praxe propojuje čich, dech a tři úrovně vnímání. Můžeš ji použít ráno pro ukotvení nebo večer k uvolnění. Můžeš ji dělat v sedě, v chůzi nebo jen tak v přítomném okamžiku. Její klíč je jednoduchý: zpomalit, ucítit, nehodnotit. 1. Země (dolní břicho) Zavři oč...

Krátká videa mění rytmus mysli, a s ní i rytmus těla. Dech se zrychluje, hrudník stahuje a tělo se pohybuje v mikronapětí, které si ani neuvědomujeme. Taoismus tvrdí, že život plyne podle rytmu dechu. Když se rytmus naruší, naruší se vše ostatní: vztahy, myšlení, rozhodování, energie. Digitální stimulace dýchání narušuje nejvíce. Krátké záblesky videí vytvářejí v nervovém systému mikrošoky. Tělo reaguje stejně, jako by se připravovalo na útěk. A právě proto se po delším scrollování cítíme vyčerpaní, i když jsme fyzicky neudělali nic. Taoistická praxe nabízí jednoduchou odpověď: zpomal dech, zpomal mysl. Nesnaž se „bojovat“ s digitálním světem. Změň rytmus, kterým žiješ. Dech je první návrat domů = do těla, do klidu, do jemnosti, kterou žádné video nenahradí. Praktické tao cvičení: Dech tří vrstev Nadechni se do břicha (bránice). Pokračuj do hrudníku. Nakonec do klíčních kostí. Vydechuj pomalu jedním proudem. Opakuj 10 cyklů. Toto staré taoistické cvičení obnovuje pro...

  Tichý oheň v těle ukazuje hlubokou pravdu taoismu: jang bez jinu se přehřeje. Moderní jang se projevuje jako výkon, plánování, tlak, aktivita. Jin je schopnost nádechu, klidu, ticha. Když se tyhle dvě síly rozejdou, vzniká nemoc – z pohledu biologie i z pohledu energie. Taoismus učí jednoduchost: život musí dýchat. Každý proces, každý vztah, každý sval. Pokud přestaneme dýchat vědomě, dýchá za nás stres. A stres je nejrychlejší způsob, jak v těle rozpoutat vnitřní oheň. Věda dnes potvrzuje, co taoisté věděli dávno: aktivace vagu, tedy parasympatiku, začíná v dechu. V pomalém výdechu. V prostoru mezi nádechem a výdechem, kde se jang setká s jinem a nezničí se navzájem. 🌬️ Cvičení: Tři brány Toto cvičení je staré stovky let: Nádech do podbřišku (brána jinu) Nádech do hrudníku (brána jangu) Nádech ke klíčním kostem (sjednocení obou) Pomalu dlouhý výdech – to je místo, kde začíná léčba Opakujte třikrát denně. Ne kvůli výkonu, ale kvůli rytmu. Tělo se léčí v rytm...

Úspěšný marketér, který pomáhá růst značkám i jedincům. S Ondřejem jsme si povídali o výzvách, limitech, sebevědomí i o tom, proč píše knihu o rostlinách, které pomáhají zvládat stres. Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci. Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let? K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života. Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Ch...

Pití čaje se nezměnilo. Ale materiály kolem něj ano. A s nimi i to, co se nenápadně usazuje v našem těle. Mikroplasty . Ty z čajových sáčků dnes umíme změřit. A i když je necítíme, začínáme si jich všímat. Jak hluboko sahá naše důvěra ve známé věci? Chvíle, která voní klidem Ruce máte kolem hrnku. Pára z něj stoupá, čaj v něm se louhuje a váš svět se na chvíli ztiší. Ten pocit zná každý, kdo si aspoň jednou v životě udělal čas na čaj jen tak. Jen být. S teplem. Se sebou. S tou úžasnou chutí. Je to malý rituál, že? A možná právě proto má takovou sílu. Místo v čase, kde se člověk s důvěrou opře o běžné věci. Sáček čaje, voda, ticho. Co by se asi tak mohlo pokazit? Malý vynález, velká změna Příběh čajového sáčku nezačal vůbec jako ekologická pohroma. Naopak, byl to praktický nápad. První moderní čajové sáčky byly ručně šité látkové sáčky. Psal se rok 1908, když newyorský obchodník Thomas Sullivan začal čaj balit do hedvábných pytlíčků místo tehdy běžných plechovek. Nechtěně tím změnil sv...

Juan Carlos Pinzón , bývalý ministr obrany Kolumbie a profesor na Princetonu, připomíná, že skutečné vůdcovství není o slávě, ale o rozhodnutích, která mění svět – i když se to nevyplatí zítra. Na tenhle rozhovor jsem narazil ve videu z programu Leading With Strengths , který Gallup věnuje osobnímu rozvoji a vedení lidí napříč světem. „Svět potřebuje silné lídry – ty, kteří znají své jedinečné talenty a dokážou je použít k řešení nejtěžších výzev lidstva,“ říká úvodní znělka projektu. V jednom z dílů vystoupil Juan Carlos Pinzón, bývalý kolumbijský ministr obrany, dnes velvyslanec a profesor ekonomie na Princetonu. Jeho pohled na vůdcovství mě zaujal natolik, že jsem se k rozhovoru několikrát vrátil a vybral z něj myšlenky, které podle mě přesahují politiku i geografii a stojí za to, je sdílet. Jde o několik výseků a úvah, které podle mě vystihují, co znamená vést s vizí, a s pokorou k minulosti. Proto vznikl tenhle text: jako pozvánka k zamyšlení se nad tím, co dnes znamená mít v ruk...

Planeta není náš majetek, ale domov sdílený se vším, co cítí. Chránit Zemi jako náš společný poklad znamená zůstat člověkem. Znamená podíl na zázraku, který nás přesahuje. Když se řekne „ ztráta biodiverzity “, mnoho lidí si představí něco abstraktního, rodokmeny vyhynulých druhů, grafy o ohrožených rostlinách či vzdálené pralesy. Ale ve skutečnosti jsou to tiché vykřičníky přírody, mizící přímo uprostřed našich kroků. Včela, která už neopyluje žádný květ, žába, která nezazpívá dešti, nebo motýl, který ztratil svůj kus louky. Když se vytratí soused, i když je drobný, tak ztrácíme část světa, který patří i nám. Tiché alarmy v číslech Od roku 1970 průměrné populace obratlovců, tedy savců, ptáků, obojživelníků, ryb a plazů, poklesly o 73 %. To sice neznamená přesně to, že tři čtvrtiny druhů zmizelo, ve výzkumech měříme změnu velikosti populací. Ale ilustrace je to silná: svět, jak ho známe my dnes chřadne a ještě před padesáti lety byl obrovsky bohatý. Globální studie z roku 2023 ukázala...