TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Dospívající generace ztrácí schopnost mluvit o tom, co ji bolí. Školy sledují výsledky, ale neslyší ticho, které jim předchází. A my dospělí jsme tak zaneprázdnění hlukem světa, že si nevšimneme, kdy už naše děti přestaly volat o pomoc. Ticho má v sobě zvláštní druh napětí. V učebnách, kde by měly znít hlasy a smích, sedí děti s očima přilepenýma k displejům. Ve světě, který měří pozornost v sekundách, se cit pro obyčejné lidské naslouchání druhým ztrácí a spolu s ním i schopnost slyšet sebe i druhé. Učitelé si u dětí a mládeže všímají ztráty motivace, rodiče únavy, terapeuti zahlcení. Jen málokdo však rozpozná, že za tím vším se skrývá ticho, které není tvořené klidem, ale naopak úzkostí. A přitom ne každé ticho znamená prázdnotu. Existuje i ticho, které léčí, chvíle, kdy se člověk dokáže utišit a nadechnout se do klidu. Takové ticho není úzkostné, ale obnovující. Právě to musíme děti znovu naučit rozeznávat: kdy ticho chrání a kdy už bolí. To ticho, které postupně roste mezi všemi g...

Vztek, smutek i vášeň v nás mají své místo, jen jsme je přestali slyšet. A nejen ženy dnes nesou jejich tíhu často samy. Co znamená kultivace emocí a proč má cenu to říct právě nyní? Vztek není problém Je po volbách. Nebo jiné přírodní katastrofě. Většina lidí, a to včetně těch, co byly zvoleni, se musí vypořádat s protichůdnými emocemi , které vznikly během završení procesu voleb. Koncentrace našich emocí bublala veřejným prostorem, jako řeka po jarním tání. Co se při tom potom odehrávalo v nás samých? A co teprve nyní, když jedna polovina národa prožívá svou radost a ta druhá svůj vztek z výsledků voleb. A vztek je jedna z nejsilnějších destruktivních emocí. Problém je neumět s ním žít. Zvláště pro ženy. Ve světě, kde ženy zvládají řídit firmy, domácnosti, emoce svých blízkých i vlastní krevní tlak, zůstává jedna otázka pořád stejně palčivá. Kam s negativními emocemi? Které se nám všudypřítomně pletou do života. Vztek. Smutek. Přetlak. Zprvu jde jen o signály těla o tom, že emoce nem...

Chronická bolest není jen fyzická. Často nás drží víc naše přesvědčení o ní než tělo. Odvaha znovu se hýbat ukazuje, že klíč k uzdravení vede přes psychiku, důvěru a dlouhodobou práci. Inspirace Četl jsem příběh australského hasiče , který po úrazu zad žil roky v přesvědčení, že jeho tělo je zničené. Trápila ho představa, že už se nikdy nepostaví na surf. Zkoušel fyzioterapii , pilates , chiropraktika a nic nezabralo. Až narazil na přístup, který mu neřekl, co je špatně s jeho páteří, ale ukázal mu, že tím největším vězením pro jeho pohyblivost, je jeho vlastní strach. A najednou se dokázal sám vrátit k pohybu. Podobný příběh jsem si za posledních několik let vyslechl několikrát. A vlastně se stal i mě samotnému. A ne, tenhle článek není návod ani reklama. Je to jen připomínka toho, že námi prožívaná bolest se pro nás často stává mentální klecí, která následně omezí náš pohyb. Psychika jako klíč k tělu Naše tělo není porcelánová váza , která se při prvním drcnutí do překážky rozpadn...

Stačí pár minut denně a radost může změnit celý den. Psychologie ukazuje, že drobné micro-acts posilují spánek, emoce i pocit vlivu. Skutečné štěstí není na displeji, ale v okamžiku, který prožijeme. Asi to znáte. Někde jste a najednou vám v uších zazní smích. Ne ironický výsměch, ale laskavý, vřelý, nakažlivý smích, který vás donutí zvednout hlavu a pátravě se rozhlédnout po jeho zdroji. A i když ten zrovna nenajdete, uvědomíte v následující chvíli, hele najednou je mi líp. Radost nepotřebuje moc, stačí jí k dosažení úspěchu několik vteřin. Takže ti krátký okamžik připomene, že nemusíš čekat na sobotu a jízdu na kole nebo wellness víkend anebo prostě „až bude klid“. Klid nebude v podstatě nikdy. Ale zaposlouchat se do malé drobné radosti stojí rozhodně za to. Jen pár vteřin, v nichž je skryta ohromná síla. Co říká výzkum (Big Joy Project) Ukazuje se, že věda má pro tuto jednoduchou zkušenost překvapivě přesný a výstižný jazyk. Podle rozsáhlé studie Big Joy Project , vedené Stanfordsk...

Vyhoření není selhání, ale důsledek systému, který zapomněl, že žena není stroj. Tento článek nabízí nový kompas – dřív, než tě vlastní tělo zastaví. „Dělám všechno správně. Proč se cítím hůř než kdy dřív?“ Tuhle větu jsem slyšel při koučování a mentorování tolikrát, že už ji snad poznám jen z tónu. Přicházejí muži, ale hlavně ženy, které mají výsledky, úsměv, plán i vděčnost. Dělají vše „správně“, a přesto se necítí dobře. A někdy ani vlastně neví proč. Jako by náš systém společnosti postavený na jejich výkonu zapomněl, že člověk není stroj. Úspěch je dnes často spojen s obrovskou vnitřní cenou: tlakem, vinou, vyčerpáním, které však nikdo nevidí. Protože přece všechno zvládáme, že? Začíná to nenápadně, třeba si chceš jen na chvíli sednout a najednou zjistíš, že to nedokážeš. Nebo nemáš sílu být milá na partnera či k dětem. Potřebuješ být sama, ale ani to nejde zařídit. Nechceš nic řešit, jen na chvíli vypnout. Problém začíná v tom, že si v tom chvatu málokdo uvědomuje, že ten obrovsk...

Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním . S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce . Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to zp...

Než se staneme lidmi, musíme ztratit pýchu andělů. Tato úvaha je cestou k sobě, ke klidnému středu v neklidném světě, kde rozhodnutí milovat je tím největším činem síly. Každý z nás je ve vztahu k sobě úplný. Ne dokonalý v iluzorním slova smyslu, ale úplný ve své lidské nedokonalosti . Každý z nás nese svou vlastní celistvost, na kterou jen zapomněl. A právě proto hledáme tyto odrazy všude. V příbězích. Ve filmech, knihách či druhých lidech. Všude tam, kde v nás něco zazní, dotkne se nás, píchne u srdce nebo jej rozechvěje. Ale co kdyby to nebyly jen spouštěče, ale přímo pozvánky? K nalezení mapy pro cestu zpět k sobě. Stará učení říkají, že dokud naše duše nenalezne mír, bude hledat. Bude navazovat vztahy, prožívat extáze i ztráty, sbírat zkušenosti v kruhu opakování. To vše ne proto, že je nedokonalá. Ale právě proto, že se potřebuje rozpomenout. A jak? Rozhodně ne zázrakem. Stačí k tomu jedno rozhodnutí. Jedno vnitřní ANO, které nenásledují hned hromy a blesky, ale tichá změna směr...

Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka . Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pro...