TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Vyhoření není selhání, ale důsledek systému, který zapomněl, že žena není stroj. Tento článek nabízí nový kompas – dřív, než tě vlastní tělo zastaví. „Dělám všechno správně. Proč se cítím hůř než kdy dřív?“ Tuhle větu jsem slyšel při koučování a mentorování tolikrát, že už ji snad poznám jen z tónu. Přicházejí muži, ale hlavně ženy, které mají výsledky, úsměv, plán i vděčnost. Dělají vše „správně“, a přesto se necítí dobře. A někdy ani vlastně neví proč. Jako by náš systém společnosti postavený na jejich výkonu zapomněl, že člověk není stroj. Úspěch je dnes často spojen s obrovskou vnitřní cenou: tlakem, vinou, vyčerpáním, které však nikdo nevidí. Protože přece všechno zvládáme, že? Začíná to nenápadně, třeba si chceš jen na chvíli sednout a najednou zjistíš, že to nedokážeš. Nebo nemáš sílu být milá na partnera či k dětem. Potřebuješ být sama, ale ani to nejde zařídit. Nechceš nic řešit, jen na chvíli vypnout. Problém začíná v tom, že si v tom chvatu málokdo uvědomuje, že ten obrovsk...

Zatímco firmy investují do mindfulness výcviků, výzkum ukazuje, že i volné toulání mysli – mindlessness – pomáhá mozku vytvářet vzorce zásadní pro každodenní učení a fungování. Vědomá práce jako svatý grál produktivity Cal Newport ve své knize Deep Work nikoliv poprvé upozorňuje, že lidská schopnost hluboké koncentrace je omezená, jde maximálně o 3 až 4 hodiny denně, než začíná výkon a kvalita práce výrazně klesat. Navíc doba chytrých mobilů, Slacku, e‑mailů a meetingů stahuje naši energii pryč od vlastní práce. A tři hodiny hluboké soustředěné práce jsou tak možná až moc optimistické. Ano, mindfulness aneb dech, ticho, přítomnost mohou fungovat jako výborné kotvení. Jenže problémy nastávají, když se z toho, co bylo po staletí přirozené stane kult povinnosti. Nejenže často ignoruje kontext, ale může přerůst až v marketingově vycizelovaný rituál, říká se tomu tzv. McMindfulness. V něm nám prodávají specifické cvičení jako lék proti všemu. Jenže často bez hlubší duchovní a etické hloubk...

Sex jako duchovní disciplína zní mnohým jako oxymóron. A někdy v sexu zůstává víc pravdy, než bychom chtěli. Co když svlékání začíná ještě dávno před dotykem? Tělo není neutrální Léto je roční období těla. Opálené kůže, sluneční paprsky, letní lásky, vůně potu a vody. Není divu, že zrovna v těchto měsících naše erotická touha nabírá na hlasitosti. Jenže v étosu erotiky se často ztrácí jedna věc: že tělo není jen tělo. Když se v intimním příběhu dvou lidí dotkne kůže jejich těl, dotýkají se i jejich příběhy. Strachy. Stíny. Vědomí nebo jeho absence. Sex není jen smyslný akt, je to také výměna energií. A pokud vstupujeme do sexuálního kontaktu nevědomě, neseme na návštěvu s sebou i to, co jsme si dosud nepřiznali. Touhu, která často skrývá manipulaci. Vzrušení, které se bojí lásky. Hlad po dotyku, který maskuje naši prázdnotu. Snad nejvýstižněji intimitu sexu vyjadřuje tahle věta: „ To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, c...

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...

Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...

Když se tetování dotýká víc než kůže. Co všechno v sobě může nést obraz, který nejde smýt – a co všechno může neviditelně změnit? Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním , kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak. Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali. Tetování jako kulturní a osobní fenomén Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ ledový muž “ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek. Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo témě...

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...

Když se náš vnitřní svět stane esoterním fastfoodem, v němž kritické myšlení prohrává s vybíráním si různých zkratek, pak možná energie života odpoví svým vlastním způsobem. Když vnitřní práce umře „na úbytě“ Vnitřní práce je pomalá práce. Nezáří jako profilovky na Instagramu. Ani nemá certifikáty ve zlatých rámečcích, ani diplomy, které si můžete hrdě vyvěsit nad gauč. Je tichá, občas bolavá a hlavně – nenabízí vám žádné záruky, že se ráno probudíte jako „lepší verze sebe sama“. O to paradoxnější je dnešní posedlost mnohých hledačů pravdy poznání tím, jak ji obejít. Stačí vám jen dva dny na změnu, slibuje kurz. Stačí jedna technika a budete osvícení, hlásá terapeutická kniha. Stačí přece změnit myšlení, radí motivační speaker. Jak na běžícím AI pásu vznikají „rychlokurzy poznání čehokoliv“, TikTok terapie pro nedělní odpoledne a víkendové certifikace, které vám během osmačtyřiceti hodin přidělí titul Mistr života. Problém? Život není sprint. A tím méně pak náš vnitřní svět. Otázka, kt...