TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Ano, i sci-fi román může mít moc pomáhat terapeutickým způsobem. Nejde o román samotný, ale o jednu malou pasáž v něm. Podívejme se na ni. Když v roce 1965 vyšel román Duna , bylo to celkem zjevení. Frank Herbert v něm vypráví strhující příběh o vesmírném Impériu a pouštní planetě Arrakis , přezdívané Duna kvůli rozsáhlým pouštím. V nich se však nachází melanž, vzácné koření prodlužující lidský život. A kromě jiného poskytující jeho uživatelům psychické schopnosti, jako třeba nahlížet do budoucnosti. Pochopitelně se o tuto planetu i její cenný produkt vedou nelítostné války. A války, násilí a smrt plodí strach. Tedy něco, co zabíjí. Strach otupuje naše myšlení, ničí naše emoce a znetvořuje naše těla. Když mu čelíme, tváříme se mnohdy dost zajímavě, bolí nás uvnitř těla kdeco a tělo se prohýbá pod silou, kterou neovládáme. Strachu se bojíme. Abychom přežili, můžeme si jako psychologickou pomůcku vzít za vzor litanii Fear is the mind killer. Nesčíslněkrát jsem ji doporučoval svým klient...

Láska je fascinující jev , co se plíží dějinami jako základ všech našich tužeb. Každý by ji chtěl zažít a všichni bychom ji chtěli mít. Problém je v tom, že je to od počátku přesně opačně. Láska má nás. No, jenže když tvrdím právě tohle, okamžitě se ozve hlas – a nebude jen jeden, jak je možné, že se tolik lidí ocitne ve vztazích, v nichž je jak nedorozumění, tak bolest i strach . Možná by bylo dobré si uvědomit několik základních věcí. První je právě naše až příliš velká touha po lásce, která nás zaslepuje. A my se tak vrháme do víru dění, v němž chceme ukazovat jen ty své „ nejlepší “ stránky. Taky se naučíme „ maskovat “ své slabosti, svou nejistotu a strach. Hrajeme role podle toho, co vidíme všude kolem nás. Sebevědomé muže a ženy, kteří jsou vždy silní a vždy bezchybní. V tomhle souboji sice vyhrává povýšené a pyšné ego, ale prohrává láska. Naučíme se falešně i myslet. Nakonec se domníváme, že právě tyhle role, že tohle je láska. Že je to postavit nádherný dům, požádat o ruku v p...

Všichni kolem (známí, média, soc. sítě) nám vnucují, že být sám sebou je to nejlepší, co lze. Faktem je, že život je příliš krátký na to, abychom jej prožili jako někdo jiný. Nemyslíte? Sedím v kavárně a pozoruji lidi kolem sebe. Influencerka u vedlejšího stolu právě natáčí stories o tom, jak je důležité „ být autentický “. Upravuje si přitom make-up a kontroluje úhel záběru. Jako bývalý vizážista a stylista vidím něco, co běžnému pozorovateli možná uniká - její vzhled je dokonalou kopií současných trendů, bez jediného náznaku vlastní osobnosti. Je to maska. Krásná, profesionálně vytvořená, ale stále maska. O tři stoly dál mladý muž v obleku scrolluje LinkedIn. Jeho outfit přesně kopíruje dress code úspěšného start-upisty - od délky rukávů až po značku hodinek. Za víc než patnáct let v branži stylingu jsem viděl stovky takových uniforem „ úspěchu “. A paradoxně, více než 80 % lidí, se kterými jsem pracoval, se svým oblečením spíš maskovalo, hrálo role svých idolů, než aby vyjadřovalo ...