TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Tělo neumí lhát, protože nemá slovník. Nemá věty, kterými by zamlžilo, co právě prožívá, má jen svaly, dech a napětí, které se buď uvolní, nebo zůstane uvězněné. 🐉 Všiml jsem si, jak přesně tohle platí i v momentech, které navenek vypadají zcela zvládnuté a přirozené.  Jenže stažená čelist, ztuhlá ramena, mělký dech, to všechno jsou signály, které tělo vysílá dřív, než si to hlava vůbec stihne uvědomit. 🌬️ Tři místa, kam se napětí nejčastěji schová, a co s nimi dech dokáže. Čelist a temporomandibulární kloub . Sevřená čelist je fyzickým ekvivalentem slova, které jsme právě spolkli. Uvolnit ji vyžaduje vědomý nádech nosem, krátkou pauzu a výdech ústy s jemným povzdechem, jako by tělo konečně dostalo svolení promluvit jinak. Ramena a horní záda . Tady se ukládá vše, co jsme se rozhodli unést sami. Pomalý kruh rameny dozadu při nádechu a jejich uvolnění při výdechu funguje jako fyzická věta: nemusím to nést jen já. Bránice a hrudní koš . Nejzrádnější místo, protože mělký dech si té...

Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním . S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce . Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to zp...