TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Umění má s taoismem překvapivě hluboký společný kořen. Obě cesty pracují s tím, co proudí, co se mění, co vzniká v tichu a mizí ve chvíli, kdy se na to snažíme příliš tlačit. Tao je proud života. Umění je stopa tohoto proudu, zachycená v okamžiku, kdy se člověk dokázal nadechnout tak pomalu, že se jeho vnitřní svět usadil. A právě proto mohou mladí lidé najít v umění něco, co jim technologie nedají – návrat do těla, do přítomnosti, do přirozeného rytmu. Když stojíme před kresbou nebo obrazem, náš dech se začne měnit jako první. Stačí si toho všimnout. Nádech se zjemní. Výdech se prodlouží. Tělo automaticky přechází z režimu „reagovat“ do režimu „ vnímat “. A to je taoistický princip v nejčistší podobě – život se stane snesitelným ve chvíli, kdy dovolíme, aby nás vedl, ne aby nás vláčel. Dnešní svět dýchá příliš rychle. Mladí lidé dýchají ještě rychleji. Neustálé přepínání mezi obrazovkami zužuje dech a zrychluje mysl. Tao však říká: vrať se ke svému rytmu. Nenásilně, jemně, bez úsil...

Vyhoření není selhání, ale důsledek systému, který zapomněl, že žena není stroj. Tento článek nabízí nový kompas – dřív, než tě vlastní tělo zastaví. „Dělám všechno správně. Proč se cítím hůř než kdy dřív?“ Tuhle větu jsem slyšel při koučování a mentorování tolikrát, že už ji snad poznám jen z tónu. Přicházejí muži, ale hlavně ženy, které mají výsledky, úsměv, plán i vděčnost. Dělají vše „správně“, a přesto se necítí dobře. A někdy ani vlastně neví proč. Jako by náš systém společnosti postavený na jejich výkonu zapomněl, že člověk není stroj. Úspěch je dnes často spojen s obrovskou vnitřní cenou: tlakem, vinou, vyčerpáním, které však nikdo nevidí. Protože přece všechno zvládáme, že? Začíná to nenápadně, třeba si chceš jen na chvíli sednout a najednou zjistíš, že to nedokážeš. Nebo nemáš sílu být milá na partnera či k dětem. Potřebuješ být sama, ale ani to nejde zařídit. Nechceš nic řešit, jen na chvíli vypnout. Problém začíná v tom, že si v tom chvatu málokdo uvědomuje, že ten obrovsk...

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme. Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let! Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat. Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země. V podstatě český remake S...

Strach. Prastarý ochránce i moderní tyran naší mysli. Co když je ale více než jen překážkou? Vydejte se na cestu do hlubin této fascinující emoce a objevte, jak může být strach vaším průvodcem k odvážnějšímu a autentičtějšímu životu. „ Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál ?“ (Žalm 27:1) Tato slova nás provázejí staletími a přesto - kolik z nás se dokáže skutečně osvobodit od strachu? V době, kdy máme více bezpečí a pohodlí než kdykoliv v historii, paradoxně čelíme stále novým podobám úzkosti a obav. Pojďme společně prozkoumat, co se skutečně skrývá v temných zákoutích našeho strachu. Anatomie strachu : Více než jen emoce Strach není jen prostou emocí - je to komplexní systém reakcí, který se vyvíjel miliony let. Z pohledu psychologie je strach naším ochranným mechanismem, který nás v pravěku chránil před predátory a dnes před moderními „ šelmami “ v podobě termínů, konfliktů či existenčních nejistot. Tři tváře strachu podle starověké moudrosti Strach má v různých duchov...

Mezi myšlenku a skutečnost vždy dopadá stín. Chce to hodně odvahy přijmout nový začátek . Připomíná nám, že první kroky ke změně mohou být náročné a vyžadují od nás, abychom překonali vlastní pasivní odpor . A dát se ze stoje, klidného stoje do pohybu není zrovna snadné. Ještě těžší je vstát, když sedíte.  A když se rozhodujete pro nový začátek, pro nový přístup, pak nesmíte podcenit to, jaký odpor bude tomu, co přichází jako to nové, klást vaše staré nastavení. Nevnímáte vůbec, jak moc je těžké rozhodnout se pro změnu, zejména když jsme zvyklí na stabilitu a rutinu. A i když může být váš záměr ten nejpozitivnější ze všech, odrážíte v danou chvíli celou škálu zlozvyků. Buďte připraveni klopýtat přes překážky a jít do boje s menšími i většími démony vašeho stínu , který pokud není přijímaný, zcela rozhodně vytáhne do boje. A tak i přes naše velké odhodlání jít novým směrem nás mnohdy udolá náš vlastní pasivní odpor. Váháme. Nejdeme a vysvětlujeme si to tak, že se bojíme udělat chybn...