TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...

Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „ snadná “ řešení. Když se myšlení stane pastí Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „ Co jsem měla říct jinak? “, „ Proč jsem to neudělal líp? “, „ Co když to celé dopadne katastrofálně? “ Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed. Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebev...

Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...