Ondřej Petr: Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora
Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci.
Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let?
K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života.
Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chci mít absolutně čistou mysl a plně vnímat realitu, své myšlenky, ale především své klienty.
Právě fascinace lidskou psychikou je i důvodem, proč jsem byl také více než deset let rozhodčím MMA. V přímém kontaktu s hranicemi fyzické i mentální odolnosti člověka se ukazuje, že nejde jen o sílu těla, ale především o sílu mysli.
Z podobného důvodu vyhledávám i osobní výzvy jako třeba uběhnout maraton bez přípravy. Nejde mi o výkon samotný, ale o zkoumání, co se ve mně děje v momentě, kdy se tělo nebo hlava vzdává a jak tento stav překonat.
Marketing mě vždy bavil jako prostředek k porozumění lidem a jejich rozhodování. Přiznám se, že u politického marketingu to ale byla kombinace fascinace a znechucení – fascinace tím, jak silně dokáže ovlivnit veřejné mínění, a znechucení z toho, jak snadno se dá tato síla zneužít.
Koučink pro mě byl přirozeným pokračováním. Postupně jsem zjistil, že mě naplňuje, když mohu druhým pomáhat k jejich vlastnímu úspěchu a životní spokojenosti. Že opravdová síla není v přesvědčování druhých, ale v tom, když jim pomůžete objevit jejich vlastní cestu.
A tak se pro mě stal koučink přirozeným mostem mezi světem výkonu a světem vnitřního růstu – mezi tím, co děláme, a tím, kým jsme.
Nemysli na minulost, žij v přítomnosti a mysli na budoucnost.
Bez ohledu na obor, u exponovaných lidí se opakují podobné vzorce – tlak na výkon, obava ze selhání, ztráta vnitřní rovnováhy nebo smyslu.
Nejčastější téma, které ale v rámci koučinku řeším, je budování zdravého sebevědomí. Může to znít paradoxně, ale právě to bývá nejčastější téma i u elitních sportovců, vrcholových manažerů, úspěšných podnikatelů nebo topmodelek.
Dalším častým tématem je práce s nervozitou, ztráta motivace, hledání rovnováhy mezi osobním a kariérním životem nebo návrat po zranění.
A jak na těchto tématech pracujeme? Existuje mnoho efektivních nástrojů a přístupů. A upřímně mě těší, že i jeden z mých vlastních nástrojů již dnes běžně využívají další koučové a psychologové.
Ve své praxi se zaměřujete na specifika práce s (ne)talenty a vytváření podporujícího prostředí. Jak rozpoznáváte potenciál u jednotlivců a jakým způsobem je motivujete k rozvoji?
Zajímavé je, že z desítek špičkových sportovců, se kterými jsem spolupracoval, pouze jeden, hráč NHL, o sobě prohlásil, že se považuje za talentovaného. Všichni ostatní se označili za takzvané „vydřené sportovce“.
A právě v tom je obrovské ponaučení: mít talent je velká výhoda na startu, ale většina velmi talentovaných lidí svůj potenciál nakonec nedokáže využít. Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora.
Motivovat se k rozvoji musíte především vy sami. Pokud někdo nemá zájem růst, nepracuji s ním, je to ztráta času pro obě strany. Koučink totiž není o přesvědčování, ale o partnerství. Smysl má jen tehdy, když o změnu stojíte vy sami.
Jaký je váš názor na posouvání vlastních limitů? Kdy je podle vás vhodné respektovat své hranice a kdy je naopak překročit?
Mnohokrát se mi v životě potvrdilo, že většinu svých hranic máme jen v hlavě nebo ještě hůř, v hlavách lidí kolem nás. Jsou to jejich projekce, jejich vlastní obavy a zkušenosti, které ale o vašem skutečném potenciálu a schopnostech nic nevypovídají.
Je dobré si to umět uvědomit, protože právě tahle mentální svoboda rozhoduje o tom, jak daleko se člověk dokáže posunout.
Zároveň věřím, že posouvání hranic je přirozenou součástí lidského života. Touha zkoumat, učit se a růst je v nás hluboce zakořeněná. Je to motor vývoje, nejen osobního, ale i společenského.
Na druhou stranu je zdravé respektovat hranice ve chvíli, kdy by jejich překračování mohlo ohrozit život náš nebo životy ostatních. Jde o rovnováhu mezi odvahou a rozumem.
Síla není v tom, nikdy nepadnout, ale v tom, se vždycky znovu zvednout.
Umění, podobně jako kultura, ve mně probouzí a živí kreativní složku. Je to prostor, kde se propojuje emoce, tvar a myšlenka. Spousta mých nejlepších nápadů přišla nečekaně, třeba při baletu v Národním divadle.
Umění mě učí citlivosti, schopnosti pozorovat a vnímat souvislosti, které v běžném ruchu často unikají.
Na extrémních zážitcích a výzvách mě kromě adrenalinu baví i zkoumání psychiky a obnažování lidských charakterů. Teprve krize nám ukazuje, kým skutečně jsme.
Ať už jde o výstup na vrchol hory nebo hluboký ponor do uměleckého díla, obojí mi připomíná, že člověk roste tam, kde se setkává s intenzitou – ať už krásy, odvahy nebo bolesti.
Co považujete za svůj dosud největší profesní úspěch a jaké cíle si kladete do budoucna?
Jako první mi hlavou proběhla některé získané ocenění nebo úspěšné kampaně, ale když jsem se více zamyslel, tak největší radost mám z úspěchů mých klientek a klientů.
Velkou radost mám také z toho, že jsme právě s Nikolou Mrázovou dokončili knihu „Adaptogeny – léčivé rostliny a medicinální houby“, která propojuje moudrost tradičních léčebných systémů z celého světa s moderní vědou a nabízí praktický pohled na to, jak posílit odolnost těla i mysli.
Do budoucna chci dál rozvíjet vzdělávání v oblasti mentálního výkonu, leadershipu a umělé inteligence, protože právě spojení lidského a technologického potenciálu je klíčem k budoucnosti. Zde jsme spojili síly s „otcem internetu“ Patrickem Zandlem a Ivanou Böhmovou v projektu PROLNUTO.
A jedno z mých velkých osobních přání je najít krásný pozemek v horách nebo u vody, prostor, kde bych mohl vybudovat unikátní diskrétní místo pro relaxaci a regeneraci.
🌬️ Dech síly a pokory – tao praxe vnitřního rytmu
V každém z nás dýchá neviditelný rytmus, který nevlastníme.
Přichází, odchází a mezi nádechem a výdechem se rozprostírá prostor, kde mizí naše kontrola a začíná život sám.
Taoisté věří, že právě v tomto prostoru se rodí rovnováha mezi jang – silou, a jin – přijetím.
Kdo s ním dokáže zůstat v kontaktu, přestává se vyčerpávat.
Disciplína, o které mluví Ondřej Petr, má s taoistickým dechem mnoho společného. Není to nátlak ani výkon. Je to umění plynout vědomě, být plně přítomen v každém nádechu, i když mysl touží být o krok napřed.
Cvičení: Dech síly a pokory
Najdi si místo, kde můžeš stát nebo sedět bez napětí.
Nech ruce volně spočívat na stehnech nebo podél těla.
Zavři oči a nech pozornost klesnout do oblasti pod pupkem, taoisté tomuto středu říkají tan tien, „moře energie“.
Začni dýchat přirozeně nosem.
Nesnaž se měnit rytmus – jen sleduj, jak se dech pohybuje.
Po chvíli jemně prodluž nádech, až ucítíš, že se bránice zvedá.
Nepřidávej sílu, pouze prostor.
Na vrcholu nádechu se na okamžik zastav.
Ne proto, abys zadržel dech, ale abys ucítil přechod, místo, kde se síla mění v pokoru.
Pak pomalu vydechni ústy.
Výdech nech plynout s pocitem uvolnění, jako když opouštíš zbytečný odpor.
Při dalším nádechu si v duchu řekni „síla“ a při výdechu „pokora“.
Opakuj to v tichu několikrát, dokud tělo nezačne dýchat samo.
Princip: Jednota protikladů
V taoistické tradici nejde o ovládnutí dechu, ale o splynutí s ním.
Když se snažíš dýchat „správně“, bojuješ.
Když dýcháš vědomě, spojuješ se s rytmem, který tu byl dávno před tebou.
Nádech přináší energii jang, rozhodnost, pohyb, směr.
Výdech otevírá jin, měkkost, uvolnění, přijetí.
Obě složky jsou potřebné.
Kdo dýchá jen silou, brzy se vyčerpá.
Kdo dýchá jen odevzdáním, ztrácí směr.
Taoistický dech síly a pokory je návrat k přirozenému pohybu mezi těmito póly, je to rytmus, který tě drží ve středu i v bouři.
Na co si dát pozor
Nevytvářej rytmus myslí.
Pokud se přistihneš, že počítáš nebo sleduješ „techniku“, vrať pozornost k pocitu v těle.
Dech se postará o zbytek.
Nedýchej, když jsi příliš unavený nebo ve stresu, začni nejdřív krátkým sezením v tichu.
Tělo ti samo ukáže, kdy je připravené.
A pokud se objeví slzy nebo napětí, je to v pořádku.
Tělo tím uvolňuje to, co už nepotřebuješ.
Přínosy praxe
Po několika dnech si všimneš, že se dech mění i během běžných činností.
Stres přichází později a odchází dřív.
Tělo reaguje pružněji, mysl se zpomaluje, rozhodnutí přicházejí jasněji.
Začneš cítit propojení mezi dechem a slovy, a než promluvíš, nadechneš se jinak.
Pravidelné cvičení posiluje vnitřní rytmus a učí tě používat energii vědomě.
Dech se stává tichým kompasem pokaždé, když ztratíš směr, se k němu můžeš vrátit.
A v tom návratu najdeš to, co taoisté nazývají wu wei, jednání beze snahy, v souladu s rytmem života.
Výzva
Dnes si dej jediný úkol:
Zastav se třikrát během dne a zhluboka se nadechni.
Při nádechu si vzpomeň na sílu, která tě drží ve směru.
Při výdechu na pokoru, která ti dovoluje uvolnit se.
Nehledej dokonalost, hledej rovnováhu.
A až to příště v životě zadrhne, nespěchej najít řešení.
Nejdřív najdi dech.
Protože dech je první most mezi tebou a tao.
Komentáře
Okomentovat