Být lídrem znamená vést k budoucnosti, poučen minulostí
Na tenhle rozhovor jsem narazil ve videu z programu Leading With Strengths, který Gallup věnuje osobnímu rozvoji a vedení lidí napříč světem. „Svět potřebuje silné lídry – ty, kteří znají své jedinečné talenty a dokážou je použít k řešení nejtěžších výzev lidstva,“ říká úvodní znělka projektu.
V jednom z dílů vystoupil Juan Carlos Pinzón, bývalý kolumbijský ministr obrany, dnes velvyslanec a profesor ekonomie na Princetonu. Jeho pohled na vůdcovství mě zaujal natolik, že jsem se k rozhovoru několikrát vrátil a vybral z něj myšlenky, které podle mě přesahují politiku i geografii a stojí za to, je sdílet.
Jde o několik výseků a úvah, které podle mě vystihují, co znamená vést s vizí, a s pokorou k minulosti. Proto vznikl tenhle text: jako pozvánka k zamyšlení se nad tím, co dnes znamená mít v rukou moc. Zvláště v současné politické situaci, jak u nás doma, tak i ve světě.
I. Když rozhodnutí bolí
Když Juan Carlos Pinzón mluví o válce, nemluví o hrdinství. Mluví o odpovědnosti. O rozhodnutích, která se dělají v minutách a jejichž důsledky trvají celý život.„Velcí lídři,“ říká, „se snaží dělat věci, které jim nepřinesou užitek dnes.“
Tahle věta by mohla být vytesaná nad dveřmi každé školy leadershipu a možná i každého parlamentu.
Pinzón, nejmladší ministr obrany v historii Kolumbie, dvojnásobný velvyslanec v USA a dnes profesor na Princetonu, patří k těm, kdo nezažili krizi z bezpečí kanceláře. Když mluví o vedení, jeho hlas v sobě nese zkušenost z míst, kde rozhodnutí stojí životy. A přesto, nebo právě proto, mluví o naději.
II. Historie se neopakuje, ale rýmuje
„Principy války se nemění,“ říká Pinzón. Zní to jako fráze, dokud si neuvědomíme, že ji vyslovuje člověk, který velel armádě v zemi rozervané půlstoletí trvajícím konfliktem. Pro něj není historie minulost, ale učitel. Je to paměť, která nás varuje, že civilizace nezanikají kvůli zbraním, ale kvůli zapomnění.„Technologie, kultura, lidé – to všechno se mění. Ale základní principy zůstávají.“
Tahle věta připomíná Kahnemanovu teorii o pomalém myšlení. A sice, že moudrost vzniká až tehdy, když se nespokojíme s první odpovědí. Pinzónova síla spočívá v trpělivosti, v schopnosti vidět vzorce, které se vracejí, a přesto nepodlehnout cynismu a aroganci, že to snadno zvládne.
III. Kontext jako tichá síla
Když Pinzón zjistil, že jeho nejsilnější osobnostní rys podle Gallupova testu je Context, byl prý překvapený. „Čekal jsem Command,“ směje se. „Ale pak jsem pochopil, že bez pochopení kontextu by žádné rozhodnutí nedávalo smysl.“Ve světě posedlém daty to zní staromódně. Ale právě schopnost číst minulost dává každému lídrovi nadhled, který algoritmus nenahradí. Kontext není nostalgie. Je to schopnost chápat, že všechno, co děláme, už někdo někdy zkusil, a že je moudré se podívat, jak to dopadlo.
„Co dělají velcí lídři jinak? Dívají se dopředu, ale s pochopením toho, co už jednou svět zničilo,“ říká. To není romantická idea, ale strategie přežití. Video rozhovor je zde.
IV. Rozhodnout se, i když není jistota
„V krizi je klíčové zůstat analytický,“ vysvětluje. „Musíte poslouchat experty, chápat data, ale nakonec rozhodnout sami. A máte na to minuty.“Jeho slova nesou ozvěnu reálných okamžiků: vojenské operace, při níž rozhodoval během pěti minut, zda pokračovat, nebo čekat. Na konci dne zachránili tři rukojmí. Dva zemřeli.
„Udělali jsme, co bylo třeba,“ říká tiše smířený. „Ale dodnes si někdy kladu otázku, jestli to bylo správné rozhodnutí.“ Tahle věta by mohla být shrnutím celé podstaty leadershipu. Mluví o tom, že žádná rozhodnutí nikdy nejsou jistá. A právě schopnost unést nejistotu odlišuje lídra od pouhého manažera.
V. Lídři jsou lidé, kteří se nebojí být neoblíbení
„Musíte být připraveni být nepopulární,“ říká Pinzón. V době, kdy se politika měří podle počtu lajků, zní tohle tvrzení jako vzpoura. Ale skutečné vedení nikdy nebylo o popularitě. V Kolumbii věděl, že bez bezpečnosti nepřijde investice, bez investice práce, bez práce daňové příjmy a bez nich vzdělání a zdraví.„Bezpečnost není cíl,“ říká. „Je to cesta. Prostředek k tomu, aby společnost mohla růst.“ Ale ten, kdo ztratí fokus, prohraje. A ten, kdo chce jen potěšit všechny, zradí nakonec nejen je, ale i sám sebe.
VI. Naděje jako strategie
Když mluví o budoucnosti, mluví s jiskrou v očích|: „Máme technologie, které dokážou řešit věci, o nichž jsme si dřív mysleli, že jsou neřešitelné. Nikdy nebylo víc lidí, kteří se dostali z chudoby. A nikdy jsme neměli víc nástrojů, jak svět měnit k lepšímu.“Pak se usměje: „Jen musíme naskočit do vlaku budoucnosti. A přestat stát na nástupišti.“
Pinzónova naděje není naivní. Je to naděje vojáka, který ví, že optimismus bez disciplíny je jen iluze. Ale disciplína bez naděje je peklo. A já si tak říkám, že právě někde uprostřed mezi těmito dvěma póly, se rodí skutečné lídrovství.
Lekce pro každého, kdo vede – i sám sebe
„Velcí lídři dělají věci, které jim dnes nepřinesou žádný užitek, ale změní budoucnost.“- V té větě se setkává všechno, co Pinzón ztělesňuje, odvaha, trpělivost i víra, že lidskost není slabost, ale síla.A možná právě proto zní jeho hlas dnes tak naléhavě.
Protože ve světě, kde se historie vrací v nových a rafinovanějších podobách, potřebujeme lídry, kteří chápou, že minulost je učitelka, nikoliv pouta.
A že vést znamená jedno jediné: být mostem mezi tím, co bylo, a tím, co být může.
Juan Carlos Pinzón Bueno
V letech 2018–2021 vedl organizaci ProBogotá, zaměřenou na rozvoj strategických projektů pro hlavní město, a v roce 2018 kandidoval na prezidenta a viceprezidenta Kolumbie.
Pinzón má magisterské tituly z ekonomie a veřejné politiky z univerzit Pontificia Universidad Javeriana a Princeton a čestný doktorát z národní bezpečnosti a obrany od Kolumbijské vojenské akademie. Absolvoval také pokročilá studia na Johns Hopkins, Harvardu a Nanyang Technological University. Získal více než 60 ocenění a působí v řadě správních a neziskových rad.
😮💨 Dech v pohybu: tělo jako kompas rozhodnutí
Když mluvíme o vůdcovství, často se díváme směrem vzhůru, k vizím, myšlenkám, strategiím.
Jenže skutečné vedení nezačíná v hlavě.
Začíná v těle.
V okamžiku, kdy se tělo sevře, dech zadrží a srdce se stáhne, už víme, že jsme opustili svou osu.
A právě tehdy přichází chvíle, kdy se můžeme rozhodnout, ne podle myšlenek, ale podle dechu.
Tělo je první, kdo pozná pravdu.
Ještě dřív, než si ji dovolíme přiznat.
Je to jemný náklon pánve, drobný pohyb ramen, tichý výdech, který se zadrhne přesně v okamžiku, kdy v nás něco nesouzní.
Naučit se to číst, znamená vést vědomě.
Naučit se s tím dýchat, znamená vést v klidu.
Jak cítit rozhodnutí v těle
Zkus si vybavit situaci, která tě v posledních dnech zneklidnila.
Neanalyzuj ji, jen ji nech znovu vstoupit do těla.
Všimni si, kde ji cítíš.
Někdy je to tíha v břiše, jindy tlak na hrudi, někdy jen jemné napětí v ramenou.
Nadechni se do toho místa.
Ne proti němu, do něj.
Dech není lék, je to pozvání.
Nadechuješ se do napětí, protože mu tím říkáš: „Vidím tě. Nechávám tě být.“
Jakmile výdech začne být plynulejší, tělo se rozvolní a ty najednou ucítíš: aha, tady to je, tady se rodí rozhodnutí.
Není to v hlavě, není to v emocích.
Je to v prostoru mezi výdechem a dalším nádechem, kde se vše na okamžik zastaví.
Když se svět hýbe, dýchej pomaleji
Staré taoistické učení říká, že vůdce je ten, kdo se dokáže pohybovat pomaleji než okolní svět.
To není o rychlosti kroků, ale o rychlosti dechu.
Kdo dýchá pomaleji, vnímá víc.
Kdo vnímá víc, rozhoduje s menším odporem.
Když máš před sebou těžký rozhovor nebo napjaté setkání, sedni si na chvíli bokem.
Nastav páteř tak, aby se dech mohl opřít o bedra.
Zavři oči a počítej tři vteřiny na nádech, tři na výdech.
Nevytvářej rytmus, jen se s ním slaď.
Dýchej tak, aby se dech dotýkal zad, ne hrudi.
Tam, kde je opora, přichází odvaha.
Na co si dát pozor
V praxi Tonglenu i v práci s tělem platí: nesnaž se dýchání „spravit“.
Dech se napraví sám, když mu přestaneš překážet.
Pokud zjistíš, že je krátký, mělký nebo nepravidelný, prostě ho sleduj.
Tělo má svou moudrost a nesnese tlak ega.
Tvůj úkol není ho vést, ale nechat ho vést tebe.
Kdy cvičit
Kdykoli cítíš ztrátu směru.
Kdykoli tělo reaguje rychleji než ty.
Kdykoli se přistihneš, že dýcháš jen do krku.
To jsou chvíle, kdy ti tělo nabízí bránu zpět, zpět do přítomnosti, do skutečné síly, která nemá potřebu dokazovat nic.
Cvičení můžeš provádět v kanceláři, na zastávce, při čekání v autě, nebo při západu slunce.
Nezáleží, kde jsi.
Záleží, zda jsi v sobě.
Proč to dělat
Když se naučíš dýchat s tím, co se děje, přestaneš bojovat se životem.
Tvůj dech se stane mostem mezi rozhodnutím a klidem.
Vůdcovství se pak nestává nástrojem moci, ale přirozeným rytmem života.
Pinzónova věta: „Velcí lídři dělají věci, které jim dnes nepřinesou užitek, ale změní budoucnost“ – v tělové praxi znamená: „Zhluboka se nadechni, i když se bojíš.“
Protože právě ten nádech, který odkládáš, může být začátkem nového směru.
Komentáře
Okomentovat