Svět bez dechu

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás.

Dýchá ještě prostor?

Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor.

A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí.

V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky.

Zvykli jsme si chápat prostor jako něco, co je třeba využít. Ale co když právě v nevyužití tkví jeho síla? Co když největším luxusem není mít víc, ani nemít vše zaplněné, ale nepotřebovat víc – a dovolit si být s tím málem, co zůstalo nedotčené?

Je to jako s dýcháním. Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme volné plíce. Potřebujeme místo, kam se najednou vměstná velké množství vdechovaného vzduchu. A co mozek? Když se v něm „nadechneme“, když nás znenadání přepadne skvělý nápad, potřebujeme v ten okamžik propojit obrovské množství neuronů. V obou případech na to potřebujeme mít prostor, který na první pohled vypadá mrtvě, neužitečně. Je jen volný. A připravený poskytnout sám sebe.

Otázka tedy nezní jen: kolik prostoru máme. Ale spíš: jaký vztah k prostoru kolem i v sobě nosíme.

Duše potřebuje více prostoru než tělo.

Filosofická a kulturní východiska

To, co považujeme za „prostor“, není samozřejmost. Je to pojem kulturně a historicky podmíněný. Formuje nejen naše okolí, ale i naše uvažování. V různých tradicích měl prostor odlišnou funkci, kvalitu i význam a právě v tom spočívá klíč k porozumění, proč se ho dnes tolik bojíme.

Západní optika: prostor jako kulisa

V evropské tradici se prostor od dob antiky chápe především jako kulisa, v níž se odehrává děj. Aristotelés rozlišoval mezi toposem (místem jako určenou pozicí) a kenonem (prázdným prostorem). Tento „kenon“ se s příchodem novověké racionality proměnil v měřitelnou jednotku a prostor se stal něčím, co lze oplotit, rozdělit, optimalizovat. René Descartes a jeho karteziánská geometrie z něj udělali abstraktní objekt, oddělený od subjektu. Člověk přestal být v prostoru a také přestal být jeho součástí, začal nad ním vládnout.

Východní perspektiva: prostor jako dění

Oproti tomu taoistické a zenové tradice vnímají prostor jako nedělitelnou součást pohybu všehomíra. Není to pasivní kulisa, ale aktivní pole proměny. Zenová kaligrafie pracuje se „zbytkem“ mezi tahy, a právě v té mezeře („ma“) vzniká jeho význam. V tradiční východní architektuře má prázdno podobnou hodnotu jako hmota. Co není, je stejně důležité jako to, co je. Prostor podle ní není nutné využít, má právo být jen tak.

Archetypy prostoru: chrám, krajina, domov

Každá kultura má své symboly prostoru. Chrám jako posvátný střed, krajina jako matka, dům jako útočiště. V katedrálách gotického středověku se prostor vztahoval k nebi a směřoval vzhůru, byl vertikální. Ve vesnických obydlích šlo však o horizontální sounáležitost. Dnes? Dnes je prostor často jen komerční nebo výkonnostní, máme sice kancelář, ale ne místo pro hlubokou práci. Máme obývák, ale ne klid pro bytí.

Heidegger: prostor jako způsob bytí

Filosof Martin Heidegger v eseji „Stavět, bydlet, myslet“ upozorňuje, že prostor není nic vně nás. Prostor není krabice, ale způsob našeho pobývání na světě. Bydlení není technická operace. Je to způsob, jak se vztahujeme ke světu. A pokud zaplníme každý kout, každé ticho, každý čas, ztrácíme schopnost jen tak „být“.

Každodenní přeplnění: Od gauče po kruháč

Prostor nám dnes neubývá jen metaforicky. Ubývá fyzicky, prakticky a denně. Stačí se porozhlédnout po vlastním bytě. Kde byl dřív kout pro čtení, je dnes rotoped, koš s dekami a police s knížkami, které jsme „ještě ani neotevřeli“. Gauč není k posezení, ale k obložení věcmi, které mají být po ruce. Stůl pod vrstvou věcí ztrácí mnohdy tvar stolu a stává se horizontální plochou chaosu. A co lednice? Ta už dávno neslouží k ukládání potravin, ale jako galerie obalů, termínů a zapomenutých slibů na to, co jsme slíbili, že uvaříme k večeři.

Stejný vzorec sledujeme i za dveřmi. Ulice plné zaparkovaných aut, kde nezbývá místo pro stromy, hraní si pro děti ani klid. Městské parky a v nich je fitness stanice, hřiště, kulturní instalace, světla a cedule. A všechno to říká: „Tady se něco děje.“ Ale kde je ten prostor, kde by se nemuselo dít nic?

Estetika „zaplněnosti“ se pro nás stala určitou formou bezpečí. Čím víc věcí v prostoru máme, tím víc máme pocit, že jsme připraveni. Že máme pod kontrolou svět kolem sebe, i v sobě. Jenže tahle iluze začíná právě díky tomu zaplnění až po okraj dost citelně drhnout. Všimli jste si, že čím víc jsme si prostor vyplnili, tím méně v něm skutečně jsme?

Výsledkem je podivná forma bezdomovectví uvnitř domova. Ztrácíme přirozený vztah ke svému prostoru, protože se z něj vytrácí použitelnost, průchodnost i ticho. Místo, které nás mělo ukotvovat, nás zahlcuje. Místo, které mělo být naším rozprostřením a spojením (především se Zemí), je naopak sevřením.

Totéž platí pro veřejný prostor. Domy se „dostavují“, čtvrti se „zahušťují“, ale málokdo přemýšlí, co zůstane mezi. Chybí tichá místa bez funkce, bez účelu. Místa, kde si tělo sedne a hlava se nadechne. Místa, která existují právě proto, že jsou k ničemu. A právě proto jsou k něčemu.

Prostor, který nevyužíváme, má pro nás dnes status promarněné příležitosti. Ale možná je to právě ta nepromarněná možnost být jen tak. Bez důvodu, bez výkonu, bez nutnosti vysvětlovat a obhajovat proč.

Psychologie zahlcení

Nejsme zahlcení jen věcmi. Jsme zahlcení podněty a z nich vznikajícími emocemi. A naše mysl na tohle není stavěná.

V každém okamžiku na nás útočí stovky zvuků, barev, oznámení, úkolů, plánů a myšlenek. Nejsme už skoro nikdy přítomni v prostoru, kde bychom si mohli soustředit pozornost. Jsme v prostoru, který ji rozbíjí na tisíce fragmentů. A potom přichází ten zlom. Místo aby se naše vědomí soustředilo, jen klouže po povrchu.

Podle Daniela Kahnemana pracuje naše mysl ve dvou režimech. Ten první je rychlý, intuitivní, automatický. To je ten, který používáme, když čteme zprávy, odpovídáme na chaty nebo přecházíme silnici. Druhý je pomalý, hluboký a náročný, protože je tím, kdo přemýšlí, propojuje, chápe. A právě ten potřebuje prostor. Když jsme však zahlceni, mozek přepne zpět na první režim. Ten totiž stojí méně energie. A tak se z hlubokého lidského uvažování stává pouhé reflexní přežívání.

Každý čin, ať dobrý, nebo zlý, každá myšlenka, či slovo, vyzáří do prostoru,
opíše kruh a vrací se zpátky do bodu, odkud vyšla.

Chápete, že problém současné společnosti, která z pohledu brilantních mozků hloupne, není v našich mozcích a jejich IQ? A že oblbnout lidi až k fanaticky jednoduchým dogmatům, jde dnes právě kvůli výše zmíněnému, tak snadno. Čím častěji měníme své názory, nejlépe několikrát denně, tím víc v naší mysli vzniká zmatek. Je to jako byste čtyřikrát za den přestavěli náměstí. Už druhý den by se v něm těžko někdo vyznal.

V reakci na jednu událost v USA po nástupu prezidenta Trumpa jsem napsal do komentáře: „Welcome to The Trump Idiocracy“. Lidé podporující tohoto jedince se mi smáli a někteří byli i vulgární. Po čase jeden z nich přišel a povídá mi, měl jsi pravdu. Inu, nejde o pravdu, jde o biologii, kterou nelze podcenit. A věřte, že si za toto zde použité jméno můžete dosadit skoro kohokoliv, kdo komunikuje s cílem manipulovat.

Nicholas Carr to ve své knize The Shallows shrnuje přesně: „Internet nám dal přístup k neomezenému množství informací, ale zároveň nás připravil o schopnost je zpracovat a pochopit do hloubky.“ Není to tedy o tom, že bychom měli málo. Máme příliš. Až příliš podnětů, příliš možností, příliš hluku. A příliš málo prostoru, kde by se tohle všechno mohlo v klidu usadit.

Cal Newport mluví o „digitálním minimalismu“ jako o návratu k cílené pozornosti. Nejde o to jen odejít z internetu. Jde o to si znovu vybudovat prostor, v němž se pozornost může zastavit a zapustit kořeny. Stejně jako rostlina potřebuje půdu k růstu, i my potřebujeme vnitřní prostor, kde se mohou uchytit důležité myšlenky. A tím prostorem není neustálý šum, ale klid.

Zvláštní na tom je, že zahlcení si často ani nevšimneme. Stává se pomalu a plíživě naším standardem. Není to náhlý náraz, ale pomalé přetékání. Až když odejdeme na víkend do ticha nebo na pár hodin vypneme notifikace, dojde nám, jak je náš mozek přetížený a unavený. Jak moc si ve skutečnosti potřebujeme vydechnout.

Ale i tady platí to, co bylo řečeno v předchozích kapitolách. I dech potřebuje prostor. Myšlenka potřebuje prázdno. A vědomí potřebuje ticho. Bez toho se stáváme jen zrcadlem okolní idiocracie (přehlcenosti), která z nás dělá hlupáky bez vlastního názoru a bez vlastního světla.

Volání po mezeře

Západní mysl se naučila bát prázdna. A tak děláme všechno pro to, aby nezůstalo žádné „nic“. Vyplňujeme každou minutu svého času, každý kout a ničíme tak každé ticho. Jenže právě z něj, z této nevyplněnosti se rodí prostor, v němž se může odehrát něco skutečného.

V hudbě je to pauza mezi tóny, která dává díky tomuto intervalu pocit celku. V textu je to mezera mezi slovy, která umožňuje jejich pochopení. V lidském životě je to chvíle, kdy neděláme nic a právě proto k nám může přijít něco nového.

Japonci mají pro tuto mezeru výraz „ma“. Nejde jen o prázdné místo, jde o kreativní pauzu, potenciál, který dává význam tomu, co ho obklopuje. V architektuře to může být volný roh místnosti. V rozhovoru vědomé mlčení (kolegové z výcviku Systemického koučování tomu říkají Zacharovo ticho). V krajině tiché místo bez funkce.

Bez této meziprostorové dimenze je celek jen plochý, hlučný a přetížený. Ve světě orientovaném na výkon se „nicnedělání“ jeví jako podezřelé. Kdo nemá program, ten ztrácí čas. Kdo nechává prostor prázdný, ztrácí příležitost.

Náš život potřebuje chvíle bez vstupů, bez cílů, bez hluku. Jen ticho. Jen prázdno. Jen tu mezeru. Protože v mezeře může vzniknout nápad. V pauze může mrknutím oka vzniknout vztah. A ve chvíli ticha může zaznít něco, co jsme dosud neslyšeli a co je opakem zahlcení. Láska.

💡 Runové cvičení s Laguz

Runová práce – proudění dechu a prázdna:
Postav se do pozice runy Laguz – jemně předkloň hlavu, paže nech volně podél těla, jako by jimi měl protékat proud vody. Nádech – představ si, že nasáváš prostor. Výdech – nech všechno přebytečné odtéct. Po několika cyklech zůstaň stát a vnímej, jak se cítíš. Kde je v těle místo, které zůstalo volné? Nech ho být. Nedoplňuj ho. Jen ho nech dýchat.

Co tím získáš?
Napojení na živý princip prostoru v sobě i kolem sebe. Uvolnění místa v těle i mysli. A zkušenost, že „nedělat“ někdy znamená „nechat být“ – což je první krok ke svobodě.