Děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo.

Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a.“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého.

Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita.

Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a.

Mlčení, které neničí

Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné zážitky, slova, doteky, dary. Ale málokdy mluvíme o tom, co v nich chybělo a přesto to byla výhra. Možná jsi mě nikdy neshodil/a přede všemi. Nikdy jsi na mě nekřičel/a. Nikdy jsi mi nevzal/a svobodu, chuť tančit, nebo mluvit o věcech, které mě bolí.

Možná jsi mi nedal/a všechno, co jsem si přál/a. Ale taky jsi mi nevzal/a to, co jsem v sobě potřeboval/a zachovat.

A za to děkuju.

Vděčnost za prostor

Je zvláštní být vděčný/á za nečinnost. Ale není to pasivita. Je to druh respektu. Jako když někdo nevstoupí do místnosti bez zaklepání. Nechce tě formovat, ohýbat, ani „vylepšovat“. Prostě tě nechá být.

To, že jsi něco neudělal/a, neznamená, že jsi selhal/a. Možná jsi tím naopak zachránil/a to nejkřehčí, můj vztah ke mně samé/mu.

Kolik lidí na světě si uchovalo svou sexualitu, protože jim ji někdo neznechutil. Kolik lidí má stále rádo poezii, protože jim ji někdo nezesměšnil. Kolik lidí může volně dýchat, protože je nikdo neřídil.

To všechno jsou „nečiny“, které tvoří lásku. 

Nebylo to dokonalé. Ale bylo to čisté.

Někdy se lidé rozcházejí a mají potřebu si to „ještě vyříkat“. Vytáhnout všechny ty neudělané věci, které si navzájem „dluží“. Jenže láska není účetnictví. A ne každá absence je chyba.

Možná jsme spolu nezažili všechno. Možná jsi mě nikdy nevzal/a pod stan. Možná jsme si neřekli „navždy“. Ale tys mě taky nikdy neponížil/a. Nikdy jsi mě nezneužil/a jako zrcadlo pro své komplexy. Nikdy jsi nepředstíral/a, že jsem něco jiného, než jsem.

A to je dost.

Láska jako zralé ne

Možná právě v tom spočívá rozdíl mezi vztahy dětinskými a dospělými. Ty první jsou plné nároků a domněnek. Ty druhé jsou možná plné hranic. Ale těch důležitých. A někdy i ticha. Někdy právě to ticho, to, co se neřeklo, neudělalo, nevyžádalo, bylo tím projevem té největší lásky, jaké jsme v tu chvíli byli schopní.

Dospělá láska totiž ví, kdy odejít a přitom nezranit.

Děkuji ti, že jsi to pochopil/a. Nebo alespoň neporušil/a.

A tak tahle věta: děkuji ti i za to, co jsi neudělal/a, myslím není ani pasivně-agresivní ani ironická. Je to věta, která umí nést tíhu vděčnosti. A taky pravdy. A někdy i lásky, která sice netrvala navěky, ale nezničila touhu takovou lásku dál hledat.

A to, věř mi, není málo.

🌀 Dechové cvičení: Poděkování v nečinnosti

Najdi si klidné místo. Posaď se. Polož si ruce na hruď. Zavři oči.
Nadechni se nosem a při výdechu si v duchu řekni: „Děkuji ti.“
Při dalším nádechu přivolej jednu situaci, kdy někdo neudělal něco, co by tě mohlo zranit. Výdech: „…za to, co jsi neudělal.“
Opakuj desetkrát.

V druhé části přenášej poděkování na sebe – za to, že jsi druhým nikdy nezpůsobil určité zranění, a to vědomě. Tato meditace není o odpuštění. Je o úctě. O nečinu jako vědomém aktu.

💨 Účinek?

Zklidníš nervový systém a zároveň otevřeš prostor pro hlubší vztahovou důvěru. Ne tím, co řekneš. Ale tím, že uslyšíš, co bylo přítomné právě díky absenci zásahu. Tento typ práce s dechem propojuje vděčnost a vnitřní bdělost.