TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „jen“ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „ Aspoň… “ – „ Aspoň netrpěl .“ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit .“ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp. “ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně .“ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ že ...

Ano, i sci-fi román může mít moc pomáhat terapeutickým způsobem. Nejde o román samotný, ale o jednu malou pasáž v něm. Podívejme se na ni. Když v roce 1965 vyšel román Duna , bylo to celkem zjevení. Frank Herbert v něm vypráví strhující příběh o vesmírném Impériu a pouštní planetě Arrakis , přezdívané Duna kvůli rozsáhlým pouštím. V nich se však nachází melanž, vzácné koření prodlužující lidský život. A kromě jiného poskytující jeho uživatelům psychické schopnosti, jako třeba nahlížet do budoucnosti. Pochopitelně se o tuto planetu i její cenný produkt vedou nelítostné války. A války, násilí a smrt plodí strach. Tedy něco, co zabíjí. Strach otupuje naše myšlení, ničí naše emoce a znetvořuje naše těla. Když mu čelíme, tváříme se mnohdy dost zajímavě, bolí nás uvnitř těla kdeco a tělo se prohýbá pod silou, kterou neovládáme. Strachu se bojíme. Abychom přežili, můžeme si jako psychologickou pomůcku vzít za vzor litanii Fear is the mind killer. Nesčíslněkrát jsem ji doporučoval svým klient...

Chceš znát smysl života? Možná budeš muset zapomenout na všechno, čemu věříš. Tohle je článek o svobodě, která bolí, ale osvobozuje. I. Systém a jeho stíny Smysl života? Většina lidí vnímá svět jako skupinu velkého počtu hvězd, okolo nichž obíhá ještě větší množství planet. Dohromady to všechno tvoří galaxie , prostory a vesmíry a celé se to záhadně pohybuje. A na jedné z těchto mnoha planet žijeme my, lidé – nejvyspělejší rasa této planety a celého nám známého vesmíru.  Dokážeme vidět a rozbít atom (některý), komunikovat pomocí přístrojů na obrovské vzdálenosti, hrát si s geny, podmanit si ostatní druhy (někdy i lidi) či létat v rámci této planety i mimo ni. Byli jsme na Měsíci, chystáme se na Mars. Bezpilotní sondy již prozkoumaly celou naší sluneční soustavu a přesto stále nevíme, proč jsme vůbec tady. Proč jsme se narodili třeba jako muži nebo třeba jako ženy. Nevíme, proč se někteří z nás rodí bohatým a dobře situovaným rodinám a proč se jiní rodí někde pod stromem v Africe. ...

Láska je fascinující jev , co se plíží dějinami jako základ všech našich tužeb. Každý by ji chtěl zažít a všichni bychom ji chtěli mít. Problém je v tom, že je to od počátku přesně opačně. Láska má nás. No, jenže když tvrdím právě tohle, okamžitě se ozve hlas – a nebude jen jeden, jak je možné, že se tolik lidí ocitne ve vztazích, v nichž je jak nedorozumění, tak bolest i strach . Možná by bylo dobré si uvědomit několik základních věcí. První je právě naše až příliš velká touha po lásce, která nás zaslepuje. A my se tak vrháme do víru dění, v němž chceme ukazovat jen ty své „ nejlepší “ stránky. Taky se naučíme „ maskovat “ své slabosti, svou nejistotu a strach. Hrajeme role podle toho, co vidíme všude kolem nás. Sebevědomé muže a ženy, kteří jsou vždy silní a vždy bezchybní. V tomhle souboji sice vyhrává povýšené a pyšné ego, ale prohrává láska. Naučíme se falešně i myslet. Nakonec se domníváme, že právě tyhle role, že tohle je láska. Že je to postavit nádherný dům, požádat o ruku v p...

Modlitba není jen náboženský rituál. Někdy je to tichý dialog sám se sebou, jindy pokus vzdát se kontroly. Modlitba znovu a znovu je tu i pro ty, kdo nevěří. Modlitba. Někdy se i kouzelník modlí. Ano. Nestačí vám na všechno jen vaše slovo a směr energie. Někdy je třeba požádat. Jednotu. Tu jednu takovou, co asi bydlí na půdě jejich domu, jak tvrdívali geniální Cimrmani v jedné divadelní hře. Někdy se modlím za to, aby se nám lidem otevřela hlava a oči a my se konečně zbavili té iluze , že nám ostatní mohou něco dát nebo vzít. Bolí mě ta iluze o to víc, že jsme v ní vychováni natolik, že nakonec díky ní ztrácíme možná to nejdůležitější. Svou schopnost milovat. Někteří lidé mi píší, že si mnohdy po tom, co je z té „ půdy “ oslovilo cosi, co jim dalo širší schopnost vnímání, připadají, jako by oni sami teď nebyli z tohoto světa. Píšu jim na to: vzdejte se. Prostě se jen vzdáváme. Vzdáváme se sami sobě. A je jedno, jestli se při tom učíte zrovna líčení, montáž pístu nebo AI kreativu . N...

Vztahy nejsou jen výsledkem našich vnitřních procesů, ale především příležitostí učit se a růst. A přitom v hlavě víří jedna otázka. Jak máme porozumět tomu druhému, překonat propasti mezi námi a stát se opravdovými lidmi? Spolu. Věříme, že to, čemu říkáme naše osobní změna , transformace či růst, je naše čistě osobní věc a s druhými je spojena jen skrze naše vnitřní vztahy. A ty má na starosti bezpodmínečná láska , bla, bla… Mnoho lidí si myslí, že osobní rozvoj je naší vlastní vnitřní záležitostí. V podstatě ano. Musíme být sami se sebou absolutně obráceni k sobě. Pak se můžeme na dosah přiblížit i k tomu, co hledáme vně. Ale vztahy nejsou pouhým odrazem našich vnitřních procesů. Jsou i příležitostí učit se od těch, kteří vědí více, a zároveň inspirovat ty, kteří hledají vedení. To je ale pořád jen vnější stránka. Jestliže má náš vztah (osobní, pracovní) s ostatními hrát nějakou vyšší roli, musí být i uvnitř nás něco vyššího, co nás k tomu vede. Když stojím před někým, koho miluji ...

Odsoudit pocit znamená odsoudit život. Zvíře v přírodě netrpí pocitem viny nebo hanby – prostě je. My lidé ale své jednání neustále posuzujeme. Co se stane, když si dovolíme cítit bez výčitek? Pocit viny je hluboce zakořeněn ve společenských normách a výchově. Již od dětství jsme poučováni o tom, které pocity jsou „ správné “ a které ne. A to se týká nejen pocitů sexuálních, ale všech emocí. Zatímco zvířata v přírodě jednají instinktivně a bez posuzování, my lidé se neustále hodnotíme, neustále si vytváříme v mysli představy o tom, co je správné a co ne. Toto věčné posuzování se projevuje v těle jako chronické napětí. Naše ego se brání proti „ nevhodným “ pocitům a činům, a my si tak vytváříme představu, že nemáme právo jednat svobodně. A tak žijeme v neustálém konfliktu mezi tím, co skutečně cítíme, a tím, co si myslíme, že bychom cítit měli. Tento vnitřní rozpor se ukládá postupně do našeho těla do ohnutých zad, zatnuté čelisti, stažených ramen. Stáváme se tak vězni vlastních předsta...