POČÁTEK ♥

Všichni v něj věříme. Všichni jej opakujeme. Ať už rituálně nebo jen v pocitech. Znamenal totiž ztrátu ráje. Znamenal počátek vyhnanství. Do bídné hmotné existence. Aspoň tak je nám to podsouváno. Jisté je, že připomíná cyklus zrození, sexuality a smrti. Jsme od počátku zahrnuti do obřadu počátku. Jsme jím připomínáni. Návratem do minulosti jsme se totiž stávali znovu a znovu sjednocenými bytostmi. Plnými života. Jako na počátku. V starých kulturách to není jen příchod a oslava Nového roku. Byla to i volba nového náčelníka kmene. Vyhlášení války. Zachránění ohrožené úrody. Nebo vyléčení nemocných. Tam vždy sehrál počátek svou roli.

Jako léčebného prostředku se vyprávění příběhu počátku používalo snad u všech kmenů a kultur. Nemocný se tak symbolicky vracel zpět. Stával se účastníkem stvoření a nabýval své ztracené plnosti. Nebyl tím nahrazován opotřebovaný organismus, ale stavěn zcela nový. Když člověk načerpal plně potenciál jenž obdržel při svém zrodu, obrodil se. To je záměrem celého léčení. Umístit člověka na počátek. Do středu všeho. Nikoliv jen obnovit vzpomínku.

Nepřipomíná vám to něco dalšího? Věci i děje nejdou příliš zjednodušovat. I tady to může působit jinak nežli je to myšleno. Vezměme prvotní jogu hinduismu a budhismu. Z míst, kdy byla oběma směrům ještě společná. Jde mi o pochopení archaiky světa nikoliv o to dotýkat se něčího náboženství či směru. Podle Buddhy, ale i veškerého indického myšlení byla lidská existence určena k utrpení dokonce už tím, že probíhala v čase. A nedá se toto téma shrnout jednou větou. Zjednodušeně lze říci, že utrpení je v tomto světě založeno a donekonečna prodlužováno karmou, tedy zákonem, jenž je závislý na časovosti: tento karmický zákon nutí k nespočetným převtělováním, věčnému návratu k životu, a tudíž k utrpení. Osvobodit se a strhnout závoj máji se rovná vyléčení. Buddha a jeho poselství je vlastně hlásáním úplně nové léčebné metody. Všechny indické filosofie, asketické a meditační techniky včetně mystiky usilují o stejný cíl: jde jim o to uzdravit člověka od utrpení této jeho existence v čase. Až člověk zničí poslední semínko budoucího života, definitivně se zbaví karmického cyklu a osvobodí se od času.

Jednou z technik používaných k tomu a praktikoval ji i Buddha byl návrat k minulým životům (Jogasutra, III., 18). Jde o to vydat se přítomností nazpět do minula a dospět až do okamžiku zrodu kosmu. Absolutního počátku, kdy byl uveden v život i čas. Tak se ten, kdo se vrací časem dostane do počátku. Znovu přitom prožít své minulé životy znamená do učité míry spálit své staré hříchy a částečně se osvobodit od karmy. Je v tom však ještě něco důležitějšího. A to z toho časem paradoxně, že vymizelo. Touto technikou jít časem k počátku se lze totiž dostat do bodu tzv. věčné přítomnosti. Do bodu před počátkem. Jinými slovy, v jakémkoli časovém okamžiku lze zničit čas, když se jím projde zpětně, a nakonec lze vstoupit do ne-času, do věčnosti. To znamená překonat lidský úděl a znovu získat nepodmíněný stav bytí, jenž předcházel pádu do času a koloběhu životů. A ten paradox. Toto lze provést jako člověk. Ten, kdo ví, je ten, kdo si pamatuje počátek. A pamatovat si jej v tomto vesmíru lze pouze jeho ukotvením v těle. V čase a prostoru.

A tak se archaická léčebná metoda přibližuje skoro do puntíku i náboženské filosofii a jejím cestám. Člověk starověkých, prvobytně pospolných společností se chtěl vrátit až k počátku světa, aby splynul s prvotní plností a znovu nabyl netknuté rezervy energie novorozeného života. Buddha stejně jako většina jóginů nevěděl, co si počít s počátkem. Snažil se jen oslabit následky, jež tyto příčiny vytvořily pro každého jedince zvlášť. Nejdůležitější pro něj bylo prolomit cyklus převtělování. A jedna z metod spočívala v návratu stejnou cestou životem nazpět, rozpomenout se na své minulé životy až k okamžiku, kdy vznikl tento vesmír. Po této stránce se obě metody podobají. V tom, že uzdravení neboli vyřešení otázky existence se tedy stává možné rozpomenutím se na prvotní akt, na to, co se stalo na počátku. Buddha a jógini nejsou jediní, kdo se rozpomněli na své minulé životy; také šamani byli proslulí stejnými schopnostmi; to by nemělo překvapovat, protože šamani byly právě ti z lidí, kdo si pamatují počátek a vracejí se během svých extází do počátečního bodu. Archaické národy však šli o krok dále. Stali se opět počátkem. Bylo to pro ně normální. Lidé pozdější doby, plni svých bohů a guruů, kteří je archetypově svazovali a znemožňovali jim milovat někoho jiného nežli je, už tuto možnost ztratily.

Ještě jedna paralela. Něco podobného se dá vysledovat i s příběhem slavného řeckého myslitele Pythágora. O Pythagorovi se ví velmi málo. Věřil však v minulost i prožité životy a v starých řeckých spisech o Pythagorejcích najdeme zmínky, že často zdůrazňují význam paměti. Pythagorejská tradice souvisí s platónským učením o anamnésis. Nejde o osobní vzpomínky na minulé životy, ale o určitou neosobní paměť, zasetou do každého jedince, o souhrn vzpomínek na dobu, kdy duše rozjímala o idejích přímo. V těchto vzpomínkách není nic osobního; jinak by existovalo tisíc způsobů, jak lze například chápat trojúhelník, což je samozřejmě absurdní.

Platónským učením o idejích se řecké filosofické myšlení vrací k archaickému a univerzálnímu mýtu o oné dávné době a dává mu novou hodnotu tím, že se člověk musí rozpomenout, aby poznal pravdu a měl skutečný podíl na bytí. Možná je počátek nahrazen později slovem Bůh. Pak moje příjmení Zachar, jenž v hebrejštině znamená = ten, kdo si na Boha v sobě vzpomněl, v překladu znamená skutečnost, kterou uskutečňujeme po celý svůj život všichni. Rozpomínáme se na počátek. Jsme zachaři. :)

A tak prvobytně pospolný pravěký člověk stejně jako Platón ve své nauce o anamnésis nepřisuzují důležitost osobním vzpomínkám. Je zajímá pouze mýtus. Příběh. Můžeme dokonce říci, že Platón je blíž archaickému myšlení než Pythagoras, který svými deseti či dvaceti osobními vzpomínkami na své minulé životy patří spíše mezi vyvolené jako Buddha, jógini či šamani. Pro Platóna je důležitá jedině předexistence duše v bezčasovém vesmíru plném idejí a pravda (alétheia) je jen vzpomínkou na tento neosobní stav. Možná jsme hmotu získali právě proto, aby se tyto ideje uskutečnili. Kdo ví.

Dnes můžeme říci, že význam, který tento návrat zpět nabyl v moderních léčebných metodách je už nezpochybnitelný. Hlavně psychoanalýza využila vzpomínání a rozpomínání na prvotní události jako svého hlavního léčebného prostředku. Ale z pohledu moderního duchovního života a ve shodě s židovsko-křesťanským pojetím historického a nevratného času může být tímto počátkem pouze naše útlé dětství, jediné a skutečné osobní počáteční stanoviště. Psychoanalýza proto v léčení uplatnila historický a osobní čas. Nemocný u nás trpí nejen dědičností či místními poruchami (úrazy, katastrofy, viry), ale i následkem otřesů, prožitých během svého života, nějakým osobním traumatem prožitým, na počátku dětství. Na toto trauma nemocný zapomněl či přesněji si ho nikdy neuvědomil. A tvrdě se tomuto uvědomění bránil. Čím? No svým životem. Jeho formou. A vyléčení spočívá právě v návratu zpět, aby byla oživena krize, znovu prožito psychické trauma a přivedeno zpět do vědomí. Tento postup lze vyjádřit slovy archaického myšlení tak, že vyléčení spočívá v prožitku začátku života, tedy narození, v tom, že se staneme současníky počátku. Upřímně k tomu nevidím jako schůdnou možnost regresních terapií. Protože většina terapeutů je sama postižena svým traumatem. A znovu prožit událost, která toto trauma vyvolala, a nepodlehnout jí, vyžaduje nadlidský výkon. Přípravu, čas a prostředky. Nikoliv sobotní meditačku na podlaze v tělocvičně.

Freudův objev, že pro člověka existuje prvopočáteční doba, v níž se všechno rozhoduje, a že tato doba je příkladná pro zbytek života, měl obrovské důsledky. Vlastně lze slovy archaického myšlení říci, že existoval určitý ráj = prenatální stadium nebo kojenecké období, než došlo k nějakému zlomu, katastrofě chcete-li (dětské trauma), a nechť je následně postoj dospělého k těmto prvotním událostem jakýkoli, jsou pro jeho život podstatné. A určující. Jung odhalil kolektivní nevědomí, řadu psychických struktur, jež předcházejí individuálnímu vývoji psychiky, o nichž nelze říci, že byly zapomenuty, protože nebyly utvořeny osobními zkušenostmi. Jungovy archetypy se podobají Platónovým idejím: archetypy jsou neosobní a nemají podíl na historickém času jedince, ale na epoše druhu, dokonce na organickém životě vůbec. Proto bylo výletování do nevědomí v archaických časech svěřováno do rukou zodpovědných jedinců. Ne těch, kteří se přežrali houbičkami nebo zhulily trávou a vydali se na rádoby poznávací trip. Na této cestě, kde ani pořádně nevíte, na co narazíte musíte být dvojnásob jemní a slušní. Jinak by totiž následky takovéhoto nediplomatického výletu za reálných a jednoznačným cílem pak v reálném světě odnesl celý kmen či národ. To těm idiotům, co se o to stále pokouší jaksi nedochází.

A´t už věříme čemu chceme, v podstatě počátku se vše spojilo. A to podstatné předchází současnému lidskému údělu; že k rozhodujícímu skutku došlo dávno před námi a před našimi předky. člověk je nucen se vrátit ke skutkům prapředka (dle židovsko-křesťanské mytologie Adama), vzdorovat jim nebo je opakovat, zkrátka na ně nezapomenout. Ať už je vybraná cesta k vytvoření jeho prvotní vzpomínky na počátek jakákoli. Nezapomenout na tento zásadní skutek znamenalo zpřítomnit ho, znovu ho prožít. Poznat sám sebe utvořením toho, co se stalo na počátku světa není výsadou pouze archaického myšlení nebo židovsko-křesťaňské tradice. Podobný myšlenkový přístup lze najít i v józe a v psychoanalýze.

Víme, že to podstatné předchází současnému lidskému údělu. Především člověk není utvářen jenom svým počátkem, ale také vlastní historií a celou historií lidstva. Právě historie definitivně zbavila čas náboženského obsahu, když odmítla rozlišovat bájný čas počátku a čas, jenž následoval po něm. A tak bod počátku dnes už nemá žádné tajemné kouzlo: prvotní pád ani zlom neexistovaly, ale jen existovala jen nekonečná řada událostí, jež nás vytvořily takové, jací jsme dnes. Mezi událostmi neexistuje kvalitativní rozdíl: všechny jsou hodny toho, aby byly připomínány a stále znovu přehodnocovány historiografickou anamnésis. Neexistují významné události nebo osobnosti: když zkoumáme dobu Alexandra Velikého nebo Buddhovo poselství, a díky tomu nejsme blíž Bohu, než když studujeme dějiny nějaké vesničky v Černé Hoře nebo životopis zapomenutého piráta.

Když si před Bohem nejsme rovni my a sami sebe ve své pýše takové ani nepovažujeme, jsem přeci jedineční, tak protože jsme se vydělily z celku, jsme ztratily schopnost nalézt cestu k počátku. O to více, jsou si pak před Bohem rovny všechny historické události. A jestliže člověk už nevěří v Boha, říká: před historií...

To, co je důležité, je popřát všem kolemjdoucím k počátku šťastnou cestu. MZZ

V červených číslech

Auto nejlépe jede s rafičkou v zelených číslech. Stejně tak existuje určité střední pásmo v míře nabuzení našeho organismu, ve kterém jsme schopní se učit, vnímat lidi kolem sebe nebo i svoje vlastní potřeby.

• Když jsme zahlcení nějakým intenzivním prožitkem, ať už je to strach, vztek nebo něco jiného, dostáváme se nad toto pásmo, do modu boje o přežití.
• Když jsme naopak extrémně vyčerpaní, nemáme na kontakt s ničím energii.

V obou případech platí pravidlo: Než se pustíme do čehokoliv dalšího, musíme se nejdřív dostat zpátky do zelené.

Podle teorie aktivace se neustále snažíme hledat takovouto zlatou střední cestu. Existuje něco, čemu se v psychologii říká Yerkes-Dodsonův zákon. Podle něj míra nabuzení organismu silně působí na naše výkony. Čím víc je organismus aktivovaný, tím lepší je jeho výkon – jenomže jen do určité míry, dokud nedosáhneme optimálního stavu. Jakmile je aktivace moc, jde výkon zase dolů.

Můžete si to představit třeba u zkoušek. Je užitečné být trochu ve stresu. Nedostali byste ze sebe mnoho, kdybyste usínali a všechno vám bylo jedno. Ale jakmile se dostanete do paniky, zalykáte se a srdce vám buší jako o maratonu, nezbývá tolik kapacity na soustředění.

Když přepnete na plazí mozek a zamrznete

Dnes se výzkumem emoční aktivace organismu zabývá třeba Jim Kepner. Podle něj se při různých stupních nabuzení těla u lidí „zapínají“ různé okruhy nervového systému.

Když jste v extrémních otáčkách, v panice, velmi rozhněvaní a podobně, spouští se systém „útok, nebo útěk“. Jenže přitom můžete klidně být doma, kde vám žádné objektivní nebezpečí nehrozí. Stačí, když vás třeba chytí úzkost nebo velké napětí.

Na druhém konci otáčkoměru je fungování na minimální výdej energie, hibernace, zamrznutí. Udržování základních životních funkcí, jako když plaz šetří energii.

Mimo zelenou nejednáme konstruktivně a nejsme připraveni pro dobrý kontakt s okolím.

Zdá se to být docela přirozené a logické, ale přesto s sebou tohle poznání nese spoustu praktických dopadů. Pro léčbu nemocí duše, ale i pro každodenní situace.

Jak se dostat do zelené

Například lidé s těžkou depresí se často nacházejí v úrovni hibernace. Proto bývá užitečné, aby začali brát antidepresiva – ta je dostanou do dostatečně vysokého stupně aktivace na to, aby mohli mít užitek z terapie. Protože ve stávajícím stavu prostě na mezilidský kontakt nemají energii ani kapacitu, a tak jim nemůže pomoci metoda, která na mezilidském kontaktu stojí a padá. Totéž platí pro lidi v akutní mánii, kteří jsou zase na opačném konci. I oni jsou trochu „mimo sebe“.

Malé děti se přirozeně vrací do zelených otáček, nebo jim k tomu pomohou jejich rodiče. Jako dospělí to musíme zvládat sami. A většinou to není zas taková věda.

• Když se člověk rozčílí tak, že vidí rudě, pomůže na chvíli se stáhnout z kontaktu a dýchat, nebo si v duchu počítat – aby se vztek neproměnil na něco ničivého.
• Když jsme ve velké tenzi, přirozeně hledáme tišící a zklidňující aktivity.
• A když jsme vyčerpaní, jdeme si lehnout nebo si dáme na uši sluchátka a vypneme telefon.

Jenže samozřejmě existují více a méně zdravé způsoby, jak intenzitu svých pocitů regulovat. Do zelené vás může dostat třeba i alkohol nebo drogy. Dost lidí si dá skleničku před veřejným vystoupením nebo jen tak doma, když jsou v moc velkém vnitřním napětí. Takovému člověku je těžké jeho skleničku vzít, pokud současně nemá jiný způsob, jak snížit intenzitu prožitků a dostat se na snesitelnou a funkční úroveň.

Teorie aktivace může být užitečná třeba k tomu, abychom si uvědomili, že mimo zelenou nejednáme konstruktivně a nejsme připraveni pro dobrý kontakt s okolím. Nemá cenu se o něj snažit, dokud se organismus nedostane do optimálnějšího stavu. Proto všichni potřebujeme své prožitky umět konstruktivně regulovat. Lidem, kteří se to nenaučili v dětství, pomůže psychoterapie.

Zajímavé také je, do jaké míry jsou v tomto ohledu prožitky přenositelné na druhé lidi. Od narození jsme nastavení, abychom vnímali pocity druhých lidí – a to tak, že se odráží v našem mozku i v těle. Zklidnit někoho můžete třeba i svým vlastním klidem.

Nela Wurmová

Psycholožka

www.terapeuti-brno.cz

Jak uvolnit stress?

Při prvním pokusu stál v meditaci to může být skličující, jednoduše proto, že se můžete cítit úzkost nebo strach jako fyzické projevy v těle ... To znamená, že je blokován tok čchi.

Můžete mít pocit napětí, tělesné deformace nebo roznýtování, ale klíčové je, aby jste pochopili, jak tyto emoce proudí do vašeho těla, takže je můžete uvolnit tím nejefektivnějším možným způsobem. V následujícím z krátkých videí ti ukážu, jak uvolnit stres, obavy a strach, že se zaměříš na směru, ve kterém je uvolnění zablokované energie.

Proč je stání jedna z nejlepších meditačních praxí?

Další informace naleznete na stránce ROZPOUŠTĚNÍ BRAN

Neztrácejte hlavu a pohněte zadkem

FOTOZDROJ

V našem životě se projeví vždy dva základní druhy strachů. Strach ze smrti a strach z nepříčetnosti. První vynechme, k tomu stejně jednou všichni dojdeme a podívejme se na ten druhý. Jde o strach z našeho možné nekontrolovatelného chování. A v tom hraje právě velkou roli společnost. Kolem nás je za posledních 50 let příliš mnoho rozruchu, příliš mnoho hluku, příliš mnoho věcí a taky příliš mnoho špíny.

A tak tu v tom bordelu pomalu či spíše rychle přicházíme o smysly. Tedy chováme se nesmyslně. Protože jsme plně pod nadvládou svého nevědomí, které nás odřízne od působení svých smyslů. My doslova umrtvujeme svoje smysly. Protože nemáme jinou možnost, jak neslyšet hluk, nevidět špínu a nevnímat neustály pohyb kolem. Všude kolem nás je hyperaktivní prostředí. V takovéto společnosti se nemáme možnost zpomalit, natož pak zklidnit. A tato frustrace posiluje tutéž frustraci, kterou trpí hyperaktivní děti. Totiž neschopnost být alespoň malou chvíli v kontaktu se svým nejhlubším bytím. Se svým já jsem....

Naše společnost je tak zaměřená na vnější svět, že jsme se naučily žít jen ve smyslových podnětech, které však vymýšlejíce si je v hlavách, tak je ve svých tělech už ani necítíme. Naše city nejsou opravdové. je pro nás důležité něco smysluplného DĚLAT, nikoliv smysluplným BÝT.

Chceme sice vlastnit mnoho věcí, ale naše vlastní JÁ mezi ně nepatří. Zdá se vám to šílené? To by mělo! Protože je to šílené. A dohání nás to k šílenství, protože nás tento stav čím dál více odděluje od kořenů v přírodě, od země, na níž stojíme, od reality v níž skutečně žijeme. A fakt z toho plynoucí je jeden. A to velmi závažný. Celá naše společnost je naprosto nezdravě zaměřená na sexualitu. Všichni členové společnosti jsou neustále vystaveni agresivním sexuálním podnětům, což je pro mnohé sice vzrušující, ale taky velmi frustrující. Inu, jakmile vás "posedne" takovéto vzrušení, naprostá většina společnosti neví co si s tímto jinak křehkým a intimním okamžikem, má vlastně v povrchové dopravě například, počít. Tam se naše okamžité sexuální pocity jaksi ventilovat příliš nedají. A tak nás takováto sexuální stimulace, přesahující naše možnosti a zásoby energie nutí se odpojit od místa, kde je prožíváme nejvíce, to jest od svého těla. Protože nadměrná stimulace smyslů sexuálními podněty by nás nakonec přinutila doslova se vzdát kontroly sama nad sebou. A toho se rodí již zmíněný strach z nepříčetnosti.

Jenže pocit je živoucím důkazem spojení emocí a těla a pokud jej v rámci společenské "etikety" potlačujeme, pak z nás vyrůstá v podstatě neurotický jedinec, který právě tím, že potlačuje své vlastní sexuální pocity, trpí nutkáním a touhou je realizovat, jelikož potlačit je může, ale musí někde ventilovat ono vzrušení. Potřebuje ho prožít, uvolnit. A tak se naše společnost od pouhé masturbace dostala za několik desetiletí k velkému nárůstu násilí páchaného už na dětech v rodinách, k sexuálnímu zneužívání a k tomu, že když se řekne láska myslí většina lidí na pornografii. Tenhle stav se nedá odstranit změnou společenského zřízení. Množství informací přicházející k nám bude neustále narůstat. Nepůjde to změnit ani učením ve školách či morálními přikázáními typu "nesesmilníš"...to nefunguje už přes 2000 let. Všichni to víme, ale tváříme se jako, že....

To vše pramení z naší odtrženosti od naší přirozenosti, ze ztráty spojení s přírodou a s naší skutečnou podstatou, kterou není vědomí všehomíra, ale život uskutečňovaný v našem obyčejném lidském těle.

A tak má-li člověk strach, že se přestane ovládat, nemůže mít ani kontrolu nad svým chováním. Strach ochromuje tělo a narušuje jeho spontánní funkce. Proto se vyděšení lidé chovají tak podivně. Pocit strachu má své kořeny v minulosti. A tak rozpor dvou našich základních strategií pro přežití, z nichž jedna je ÚTĚK a druhá ÚTOK oslabuje naši vědomou kontrolu. A tím zvyšuje strach. Pokud člověk v dětství někdy cítil vražednou zlost, přesvědčí sám sebe, že kdyby ji dal najevo, rodiče by ho zbili. V takové chvíli mu zbývá jen jedno. Stane se pasivním a potlačí svou zlost. A tím se od dětství tvoří určité vzorce chování a v naší osobnosti, ale hlavně v našem těle se schovává hluboce ukrytá minulost, která je latentně potlačená. Tedy může se z vteřiny na vteřinu stát aktivní silou. Někdy dokonce i situacích, kdy nehrozí žádné nebezpečí, se lidé často bojí, že kdyby vyjádřili onu zlost hodně intenzivně, bude mít jejich chování určité drsné důsledky.

Víte přání a pocity jsou nesmírně vesmírné síly. A uvolnit je z najatého těla není sranda. Dospělý člověk by měl vědět, že i když má zlost, že by mohl někoho zabít, neuděláte. Pro většinu tvorů chovajících se přirozeně, je smrt druha něco nevhodného a nerozumného. A právě PROJEVEM dospělosti je schopnost cítit i třebas vražednou zlost, ale nenechat se jí ovládnout a skutečně zabít. PS: když budete někdy řešit, to, zda-li jedinec stojící proti vám by vám mohl ublížit ze zlosti - všímejte si jeho hlasu a pohledu, očí. Když hodně křičí, ale v očích se nic hrozného neděje, chová se jako malé dítě. Ovšem pokud je hlas zastřenější, úsečnější, ale oči jsou tak pronikající vámi tak, že se vám až zježí chlupy, pak se pokuste, co nejrychleji odejít ze situace. A to nejen pro své vlastní dobro.

A dalším pocitem, krom křiku spojeným se strachem z nepříčetnosti či odevzdání se situaci,  je sexualita. Dospělý zdravý jedinec se nechá unést intenzivní sexuální vášní, stejně jako výraznou zlostí. Mohu být "šíleně" zamilovaný a nebo mohu "šílet" z toho, že druhý zradil mou lásku. Když člověk totiž ví, jak se cítí, a ví, co mu umožňuje konstruktivně vyjadřovat své pocity, pak to znamená, že je už v sobě přijal. že přijal sám sebe se všemi pocity (pozitivními i negativními.). Ovšem jednání vycházející ze sexuální touhy, které si onen dotyčný neuvědomuje, nepřiznává a naopak vytěsňuje, způsobuje to, že se pak on sám stává snadnou kořistí nevědomé sexuality. Stačí jen dotyk v oblasti genitálií. I pouhým pohledem. Neustojí to. Doslova. Ať je to ze zlosti či sexuální touhy, člověka ovládne tak silné vzrušení, že ho nedokáže kontrolovat a už vůbec ne ovládat. Musí ho však nějak ventilovat. A proto buď vybuchne zlostí a nebo se zaměří na sex. A takovéto chování není paradoxně známkou žádné vášně, ale strachu. Strachu z nepříčetnosti, říkejme možná spíše z intimity. A právě tato přílišná intimita je kořenem vašeho STRACHU z NEPŘÍČETNOSTI. Je děsivá právě proto, že je v ní skryta možnost, že člověka OVLÁDNE ten DRUHÝ. Stejně jako to kdysi dělali rodiče. A tak nás a naše vnitřní dítě dohání k šílenství taky tato rozporuplnost: svádění a odmítání; láska a nenávist.

Zvládnutí silných pocitů je známkou lidské dospělosti. Takový člověk s nesnaží své pocity jen tak "ustát", ale prožít. Většina společnosti (cca 93%) však řeší bolestné a nepříjemné situace tím, že se odpojují od svých pocitů. Už od dětství. A to tak často, že to, co v pozdějším věku, většina z nich považuje za pocity, jsou jen představy čili myšlenky. Tedy pokud je zvládají, znamená to, že sami sebe - a tedy i svou SEXUALITU přijali a začlenili vše do svého ega, do své osobnosti. Což je v podstatě nemožné pro člověka, jehož osobnost je zaměřena na přežití, právě proto, že přežití je zcela závislé na potlačování vlastních pocitů. Co tedy udělat se svými sexuálními pocity?

Legrační je, že většina lidí netuší, že relativně sexuální pocity se dají zvládnout snadněji než ty slabé. Slině působící mají více energie a tím pádem jsou schopny být lépe uchopeny. Cvičení, které se dá provádět k posílení pocitů vlastní sexuality aniž by však docházelo v pohlavních orgánech k nadbytečnému napětí. Cvičení se provádí na podložce, matraci nebo na posteli. Lehnete si na záda, skrčíte nohy, které jsou v rozmezí 20 - 30 cm od sebe, zakloníte hlavu, zapřete lokty, které tak pomáhají podpírat i paty, a nadzvednete pánev. Podložky se dotýkají jen lokty, hlava a přední část chodidel. Dýcháte-li uvolněně a hluboce, proudí vám do pánve energie, která začne vibrovat a pohybovat se nahotu a dolů. je to přirozený pohyb, a člověk ho může vnímat jako příjemné dráždění v oblasti pánve, a to je sice sexuální, ovšem nepůsobí na pohlavní orgány. Zde mnoho lidí dostane strach, protože pánev se při tom, čím více jste v klidu, se tím více začne samovolně pohybovat. Vyděsí se proto, že když jsou pohyby hodně výrazné, člověk má právě proto pocit, že nad nimi nemá kontrolu. Nemučte se. Nemusíte si nic při cvičení dokazovat. Začnou-li vás bolet svaly stehen, vydržte jen tak, jak dlouho to půjde a pak to prostě zkuste znovu. Pravidelné provádění tohoto cvičení posiluje a uvolňuje svaly a napomáhá rozvíjení sexuálního pocitu. Prostě neztrácejte hlavu a pohněte zadkem.

Posílení sexuality se projeví v očích. Oči se stanou jasnější a živější. I toto se dá cvičit, ovšem to doporučuji pouze s tím, kdo se tomuto věnuje a nedá se pak vaším sexuálním pohledem polapit. To není legrace, to si zahráváte se silou, která dává život. Pro většinu lidí to není snadné, protože se stydí a bojí se dát najevo své skutečné sexuální pocity. To platí především o těch lidech, kteří byli sexuálně zneužíváni. Proto je k tomuto cvičení zapotřebí zvláště vlídnou a neosobní mysl.

A další doporučení, jak z té vlastní sexuality a světa kolem nezešílet? Nenavazujte žádné sexuální vztahy bez toho, aniž byste k onomu druhému necítili silnou lásku. Pokud se touto radou dokážete řídit, dokážete lépe ovládat své sexuální pocity a tím posilujete svou podstatu i své ego. přetlak je-li moc velký, je lepší ventilovat jej s pomocí masturbace než tím, že běhám od náruče k náruči.Vědomá kontrola silného pocitu je projevem vyzrálého člověka, který se umí přirozeně ovládat.

A nebo můžete být tím věčně "nevyšukaným" a nezralým dítětem, které sice nedává najevo své skutečné silné pocity, aby nevypadal divně, ale jakmile si jej takový pocit najde, podlehne mu bez uvažování a s prstem namířeným na toho druhého a obviňujícím křikem: "za to může on". Vždy jsme si za to mohli my sami. Svým přístupem ke svým pocitům. Protože pocity jsou i náš život. Formují ho a utvářejí. Chceme být my sami naplnění strachem nebo láskou? Lidé si většinou uvědomují, že mají strach, až ve chvíli, kdy jim hrozí ztráta lásky nebo pocitu bezpečí. Ovšem jejich strach je pořád ukrytý pod povrchem těla a brání mu odevzdat se intimnímu vztahu naplno. Oddat se druhému. Přirozeně. Ne pod nátlakem. Lidé však jen kličkují mezi příliš silnými pocity - sexualitou, strachem z nepříčetnosti, necitlivosti a strachem ze smrti. Nepřirozeně přežívají. A tomu říkáme láska. Hmm. Nezní to moc optimisticky. Já vím. Tak neztrácejte hlavu a pohněte zadkem.

MZZ

▬ na motivy knihy Radost od A. Lowena

Jde o víc, než o ubitého plameňáka, jde o CHARAKTER

Tři kluci ve věku šesti až deseti let vtrhli do ZOO v Jihlavě a umlátili zde plameňáka. To je stejně špatná zpráva, jako že Miloš Zeman bude opět kandidovat.

Ti čtyři jedinci se rovnoměrně dělí o jednu velkou porci hnusu vyvolaného jejich jednáním. Všichni jsou potrefeni stejnou megalomanií, že si mohou beztrestně dělat, co chtějí. Kluci jsou nezletilí a nic se jim nemůže stát, Zeman je prezident, tak si může dělat, co chce. Mohou tedy kašlat na všechny předpisy, pravidla, společenské požadavky, rozhodnutí soudu a hlavně na slušnost. Mladí kluci mají ještě šanci na záchranu svých duší, staré voly je však těžké učit tahat.

Co je na tom smutné, ba nejsmutnější, je skutečnost, že tyto postoje jsou vlastní více než polovině tohoto společenství, že jsou dominující „národní charakteristikou“. Co obdivují voliči (nejen čeští, ale jak historie a současnost ukazují, jsou takoví na celém světě) na prolhaných, sprostých a nepoctivých hulvátech? Souhrnně to jsou psychopatické rysy uplatňované při zneužívání dosažené moci. Když se na ně zaměříme, můžeme si objasnit, jak se jim říká a co ve skutečnosti představují.

- Lidovost, je jedním z nás, chová se přirozeně, má podobné zájmy a záliby. Přeloženo do reálného jazyka: obhroublost až vulgárnost, to čemu se říká machismus, hospodské natřásání nad hospodskými žvásty, postrádá takt, je nevkusný, tutam se ožere jak slíva (a projde mu to! je to pašák!!!). Hrdina z pohádky Sedm jednou ranou zabil.

- Sebevědomí, nepoklonkuje se před autoritami. Ve skutečnosti jen a jen neukázněnost a nespolehlivost nabourávající budoucí důvěru slušných partnerů spoléhajících na patnost daného slova.

- Umí se prosadit, nenechá si od nikoho poroučet, má svůj názor. Co to je v praxi? Neúcta k pravidlům, neplnění slibů a dohod, podvádění s pocitem mazanosti hodné zlodějíčka třetí kategorie. Fabulace, lhaní a připodělané zapírání, odmítnutí odpovědnosti za vyřčená slova a za spáchané kousky, vytáčení se, svádění viny na jiné a nakonec také obětování beránka. Nenávist k těm, kteří neadorují narcisticky falešně přifouknutý a naleštěný sebeobraz. Pomstychtivost. A když má dojít k otevřené konfrontaci, zbaběle se stáhne.

- Praktický. Prachy zvítězily nad morálkou. Nejde sice střílet do ZOO nosorožce pro jeho roh, ale v tomhle kšeftu klidně pojede, když to bude výnosné. Čína je tak přitažlivá zem...

Všichni tihle psychopati těží ze společenského prostředí, které jim v tomhle chování nejen nebrání, ale jejich rozpínavá sobecká ega toleruje a usnadňuje jim sebeprosazení. Od malička; zkuste napomenout dítě, které v tramvaji rozsévá oblohu chlebíčku po okolí. Matka vás seřve a ještě se jí několik lidí zastane. Zkuste říci prvnímu úředníku, který dosáhl za svou kariéru tak výrazných úspěchů, jako že se Milerův krteček dostal do Pekingu a Livie Klausová do Bratislavy, že se chová jak pastucha! A když už se chová, že by měl dodržovat pravidla a například mít poradce prověřené, dary zdaněné (copak na to asi kamarád ministr financí?) a soudem nařízené omluvy provedené.

Kdyby žili ti tři kluci v přirozeném prostředí před pár tisíci roky, k plameňákům by se nepřiblížili ani na sto metrů, pokud by je nespořádal nějaký chytrý predátor. Arogancí si nakonec vysloužil porážku na Moravském poli také dlouho neporazitelný král železný a zlatý, protože i jeho bývalí spojenci už ho měli dost.

Nechci se vracet někam zpátky do časů, které nebyly o nic lepší, mám ale za to, že je možné vytvořit prostředí, které podobné chování bude nejen odsuzovat, ale konečně také po právu trestat.

V přiloženém odkazu čte v roce 1968 Jan Werich vzkaz Jana Masaryka dalším generacím:
https://www.facebook.com/timko.bs/videos/389586937735032/?hc_ref=NEWSFEED . Je stále živý. Nezabila ho diktatura, reálný socialismus a neměl by ho zabít ani žádný hulvát dnes. Není možné beztrestně ubližovat těm, kteří se nemohou přiměřeně bránit. Není možné ve jménu vlastní velkoleposti ohýbat morální pravidla; nebo je, a ta cesta vede do pekel. Nabubřelé požadavky spojené s ohlášením kandidatury by měly varovat všechny, kdo mají v hlavě mozek.

Radkin Honzák

ZDROJ: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=28966

Svoboda EGA je DAR lásky BOHA člověku

Bylo prolito mnoho krve. Ne pro nic. Ale pro moc. Pro MOC mužské části světa nad tou ženskou. O tom nelze vést debaty. To je fakt. Otázkou zahalenou nánosem dějin však zůstává, kdo nás k tomu přiměl. Většina tvorů si navzájem neubližuje. Nesnižuje se k napadení vlastního druhu nebo omezení jeho funkčnosti. Jedině, že by si pro to našlo svůj důvod. Nebo jim ten důvod byl podstrčen.

Je to stejné i u žen. Většina z těch, které se ve svém životě orientuje dle esoterních pojmů a ztotožňuje se s osudem nějaké porodní báby, konzultantky a terapeutky, staré moudré ženy, mystičky, bylinářky, vědmy, spirituální učitelky, řečnice, astroložky, numeroložky, energetické léčitelky, vysoké kněžky, mnišky a jeptišky, šamanky anebo vlastně s jakoukoliv jinou rolí, ve které jste rozvíjeli ženskou spirituální energii, se řada z vás ocitla blízko vábítka, kterému lze snadno podlehnout. Říká se mu touha po moci. Často se zde falešně používají slova jako soucit, touha, po-moc. Po moci. Je nám všem, nejen ženám podsouváno, že když budeme mít moc, že vše vyřešíme, a to snadno a rychle. Většinou jde však jen o zneužití moci. Proč po ní tolik toužíme? Jako „malé děti“?

Tato touha po moci vzniká z našich zranění láskou. Říkáte si, že láska nás nemůže zranit? No ona sama ne, ale její důsledky ano. Jako děti jsme byli vystaveni strachu, že když zmizí z našeho života rodič, zmizí vlastně všechno. Jeho láska k nám také. Vlastně láska jako taková. Z masa a kostí, kterou nám tehdy jako jediný kontakt se světem, naši rodiče představovaly. My jsme na nich byly tehdy, zcela závislí. I když jsme už věkem jakoby dospělí, nepřestáváme se chovat jako malé děti. A jsme tak stále závislí. Na rodičích, i na lásce. A budeme se světu snažit dokázat, že jsme ti hodné holky a kluci, a budeme všem pomáhat a ve všem jednat správně a spravedlivě. Abychom si lásku zasloužili, trpěli pro ni a vyprosili ji skrze své utrpení. To by byl fakt dobře cáklej Bůh, kterej by tohle takhle návlékl.

Nicméně to znamená, že se podvolíme druhým, nikdy se nestaneme zcela sami sebou, protože z toho všeho kolem, a nakonec i z Boha, budeme mít strach. Budeme mít strach přijmout svou sexualitu a podvolit se jí i erotické (tělesné) lásce. Budeme mít i zlost na druhé pohlaví našeho rodiče, které nás svým sexuálním nezájmem či zájmem vlastně zradil. Zlobíme se na rodiče za to, že nás jako malé děti nechávají v područí moci toho druhého z rodičů. My nevíme proč. Budeme nevědomě strachy „bez sebe“, vzájemně se obviňovat z toho, že nás druhé pohlaví (myšleno partner) ovládne, a to nám bude bránit oddat se lásce úplně a otevřeně. Jsme proto vysoce výkonní, jsme intenzivně prožívající svůj život tím, že si zakládáme na pocitu výjimečnosti. Na pocitu, který nám dali rodiče, když jsme se stali středem jejich zájmu a oni nás ukázali světu. A jelikož z tohoto pocitu výjimečnosti pramení naše moc, nemůžeme my ani ti, co jsou na nás nyní závislí, získat pocit volnosti.

Pořád máme strach, že nás ty vagíny či penisy zcela ovládnou. Postrádáme to, co je charakteristikou dospělého člověka = vyzrálost. To je stadium života, kdy člověk zná a přijímá sám sebe. Poznám své silné stránky, ale také své slabiny a strategie ega a přijal jsem je. Nevěřím, že se člověk může 100% zbavit traumat minulosti. Ty jsou totiž uloženy v těle jako pocity viny a hanby. A většina lidí je dnes dobře obeznámena s psychologií a snaží velmi sofistikovaně popírat tyto pocity. Pak na nich však lpí a nemohou se jich zcela zbavit.

V nás, coby dětech, se silně vyvolává a živí představa, že zlost a sexualita jsou z morálního hlediska špatné pocity, jsou-li zaměřeny na rodiče. A strach bývá právě spojován s pocity hanby a viny. Projeví se to napětím v těle. A v tomto napětí strávíme jako zraněné děti za zdí svého ega, skoro celý život. Odevzdání se lásce totiž obsahuje schopnost naplno sdílet s partnerem své já. Své ego. Ne se ho zbavit. Ale prožít jej.

Takže chápete, k čemu se chci dostat? Kdo po nás chce, abychom se zbavily svého ega? Bůh to rozhodně není. Ani v jedné církvi či náboženství či filosofickém systému na světě to není nikde napsané. Nikde není jasně a přesně vyřčené, že ego je nepřítel člověka a že jediný způsob, co s ním je zbavit se ho. Proč by nás potom Bůh takové stvořil? Jakýkoliv systém, který je ve vesmíru pracuje přirozeně tak, aby šetřil energii. Pracoval, s co nejmenší námahou. Aby se totiž zbytečně nedostával do nerovnováhy. Oprostit se od něčeho, co je naši Bohem danou součástí je boj, který vedeme jen my sami se sebou. A nedáváme si pozor na to, kdo ho započal a proč. Bůh to nebyl. Byl to Egregor – archetyp moci, židé mu říkávali Yahve, který se pokusil a zatím celkem úspěšně postavit se mezi nás a boží přítomnost. Soustřeďuje na sebe naši pozornost. Maskuje se tisícIletou bitvou dobra a zla a nikomu z nás nedochází, že to on je současně dobro i zlo. Protože jediný, kdo z toho všeho našeho nesměřování a úsilí neutopit se v tom po věky trvajícím moři chaosu má jen on. Bůh nemusí nic chtít, protože nám všechno dal. Nepotřebuje od nás nic zpátky, jak se nám to snaží nalhat mnoho tzv. „spisů“. Vyrobených naším nevědomím ovládaným touto „noční Můrou“.

K Bohu můžeme přijít ihned. Stačí totiž otevřít své srdce. Což je to jediné, kam se nikdy nikdo z nás nepodíval. Ani se k tomu nedostal. Cosi nás totiž neustále láká k osobnímu rozvoji, k cestování, k poznávání světa a života. Všechno, co jsem o životě potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce. Pak jsem namísto hledání Boha v sobě a denním životě strávil řadu let útěkem před sebou samým v domnění, že dělám dobře všem kolem. Síla, která vás nutí nemilovat, která vás nutí nevěřit v sebe, síla, která vás nutí nenávidět druhé lidi, nepochází od Boha. Boha poznáte právě podle toho, že Bůh po vás nikdy nic nechce.

Tenhle archetyp, egregor, energetický plazmoid na sebe bere často podobu zlého muže a zlé ženy. To, aby bránil ve spojení muže a ženy, kteří mají společně stejnou sílu jako Bůh. Znali jsme ji jako Isis, Lilith, Kálí, Pandóra, Morana, Skadi, Kéres, Hekaté, Hel, Coatlicue, Moira, Eset, Disy, Baba Jaga. Se jmény mužských protějšků se raději nechci ani zdržovat. Každé jen vyslovení jejich jména je posiluje energií z tohoto slova plynoucí. Kdyby tohle věděli avšak hlavně cítili, tyto tzv. samozvané kněžky a bohyně – asi by si radši utrhli jazyk. No, nemohou, jsou od svého těla, které je necitlivé, stejně jako jejich emoce i duše, odříznuti svým myšlením. A toto myšlení živené staletou nenávistí k mužům, jim nyní jen lehce našeptává. A zve je na hody. Role se obrací. Vyřídíme si to s vámi, ukážeme vám. Pořád jen boj o moc. No, nemáme si, co vyčítat, my muži jsme do toho spadli jako první. Taky jsme naletěli tomu napovídání zpoza závěsu nevědomí, že ženy nás ohrožují a že jsou naším nepřítelem. Ne nemá cenu trhat závěsem a pokoušet se na všechno přijít tzv. poznáním. Poznání, pokud se realizuje pouze v hlavě, je stejně k ničemu. Když své poznání neukládáme a nezapamatováváme si jej v těle, to abychom příště mohli zas o něco lépe cítit své rozhodnutí v srdci, tak k čemu nám je? K ničemu.

V lásce totiž není nejdůležitější dávání – to vyvolává jen nerovnováhu, ale hlavní je otevřenost a upřímnost. V přijetí. I sebe sama. Ten, komu se však musíte otevřít jako prvnímu, jste vy sami a až potom se otevíráte někomu jinému. Vyžaduje to navázání kontaktu s těmi nejhlubšími pocity, které můžeme vhodným způsobem vyjadřovat. Uvědomit si, že máme-li my muži zlost na ženy, pak na všechny ženy a ženy zase na všechny muže, protože každý z nich svým způsobem představoval našeho druhého rodiče, kterého jsme milovali. Je těžké to jenom zkusit, natož si tím projít. A proto žijeme v párech. Dva tohle dokáží zvládnout lépe než jeden. V jednotě je síla. Moc k tomu dosáhnout lásky.

Většina žen se v hraní těchto na počátku zmíněných rolí přímo vyžívá, protože jim usnadňují kontakt s jejich podstatou. Jen JAKO. Nalhávají jim, že jejich role ženy je nepodstatné. Kdo se totiž ovládá snadněji? Nablble ulétla a astrálně se smýkající vesmírná bohyně anebo silná a života plná žena. Obyčejná žena? Láskyplná žena? Copak by proti láskyplné ženě či muži měl jakýkoliv egregor možnost uplatnit jakoukoliv moc? Ani kapku.

Problém je v tom, že tyto role, které tak snaživě hrajeme, jsou jen ROLE na dobu určitou. A proto nás nutí cosi podvědomě tyto role neustále střídat, neustále něco vykonávat – přeložte si to = VY něco KONÁTE, vykonáváte. Za koho? Pro koho? Kdo má užitek z vašeho vědomí? Z vaší prázdnoty? Z rozplynutí vás a vašeho ega? Které by vás proti podobným „zmr..m“, silně chránilo? Role nutící pracovat s jakoukoliv jinou než vlastní energií nepochází od Boha. Ale vždy od někoho, kdo se za Boha vydává. Umí dělat i zázraky. Jistě je silný. Jistě je strašlivě silný. Má obrovskou moc. Kterou jsme mu my sami dali tím, že ji nevěnujeme sami sobě. Něco změnit chce vždy ten, kdo není spokojen se stavem v tomto okamžiku. Nyní. Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Za to, co nám našeptal strýček Skrblík. Hlas vycházející z astrální entity, co se živí tím, že krade lidem energii lásky, a pozornosti skrze naše nevědomí, které jsme si my nechali tímto hlasem ukrást.

A tak nás nutí tento okamžik pořád opakovaně opouštět. Měnit, chce vždy jen moc. Láska měnit nic nepotřebuje. Miluje to, co je tak, jak to je. Moc pro změnu najde v mysli vždy rozumný důvod. Normální žena se nejprve stává ženou a až teprve pak jakoukoliv jinou rolí. Dnes je to obráceně. Ženou se nechce stát nikdo a smysl sebe sama hledáme a nacházíme v rolích – roll plays.

Základní role každého z nás je být ženou a mužem. To však znamená, dospět k tomu nic neměnit. V asklépiovské tradici to znamenalo, že pouze bůh (odpovídající archetyp jakožto psychický faktor), který nemoc způsobil, ji dokáže vyléčit. Takže se s ním musíme znovu spojit. V sobě. nalézt ho v sobě a zarazit mu tyhle rejdy.

Jediné, jak můžeme změnit sebe a svět, je neuctívat rádobyBoha, který nás ovládá a to tak, že mu neposkytneme žádnou moc k našemu ovládání a že se naopak budeme pokoušet čím dál více otevírat sami sobě. Své sobecké, egoistické lásce. K sobě samému. Milujte bližního, jako sebe samého. Tedy nejprve sebe a až pak bližního. Zatím jsme malé závislé děti, otevřené vůči jakémukoliv negativnímu chování více než je zdrávo. Vzdáváme se nezávislosti v naději, že se partner postará. Tím se staneme oním malým děckem, co si myslí, že tak naplní svůj nenaplněný sexuální vztah s rodičem opačného pohlaví. Většina z nás se zamiluje, protože chce být svému partnerovi neustále k dispozici. To je ale služba. Nikoliv sdílení. Při sdílení jsou oba dva partneři na stejné úrovni, ovšem při službě je jeden výš a jeden níž. A proto většina vztahů končí tak, jak končí. Nadřazený partner hledá vzrušení z nudy mimo vztah, a ačkoliv se vymluví na mnoho dobrých důvodů, ani jeden není pravda o něm a o partnerovi. Ten podřízený se snaží ještě lépe sloužit, obětovat se a to je taky k prdu. Nefunguje to. Nenaplňuje to. A nikdy to naplnit nemůže. Partner je ten, kdo po vás v životě chce, abyste dospěli. K rozhodnutí milovat sebe. Ne jeho. Sebe. A to je asi největší překážka našich lidských vztahů. Nenávist k sobě samým, živená zezadu rádobyBohem, který chce, abychom milovali především jeho. Ne jeden druhého.

Vyzrálá, dospělá láska není odevzdání já někomu jinému, ale svobodné odevzdání se svému já. Ego se vzdává vlády nad osobností a předává tuto moc srdci. Svobodně. A při tomto procesu nezaniká. Naopak. Posiluje ho to, protože jako kořeny v těle jsou nyní vyživovány radostí z bytí. Kterou cítíme coby svou SVOBODU.. Když řeknete: „já tě miluju“! – je vaše JÁ stejně silné jako váš pocit LÁSKY. A láska může žít jedině ze svobody. Nikdy ne ze závislosti. Lásku dostáváme darem. A stejným darem se stáváme sami pro sebe.JÁ JSEM JÁ. Jsou nyní jedno. Jedno - ta. Vyzrálá osoba je schopná stát na vlastních nohách, a je-li to třeba, vyjádřit své pocity naplno a svobodně. To není sobecká láska, právě proto, že jako partneři jsme nyní ochotni vše sdílet. Je sice zaměřená taky na ego, ale právě proto vnáší do vztahu pocit vzrušení – emovere – emoce, protože tak se nyní poznávají dva lidé, kteří milují já toho druhého. Dva, kteří se milují jako JEDEN. Ne, kteří jsou stejní. Naopak. Kteří jsou rozdílní.

Takže se zamyslete milé dámy. Chcete být malými holčičkami a dál vyhledávat postavu muže = otce, který by nyní měl změnit věci, které se staly v minulosti? Měl by vás obdivovat, říkat vám, že jste krásná, ctít vaši nevinnost a ochraňovat vás proti útokům zlé matky? Uvědomujete si, jak nesplnitelná vize to je? A jak sami sebe vháníte do provozování archetypu zlé Baby Jagy? Která nemusela být ani tou zlou, když by ji, k tomu někdo nenašeptával důvod. Zlost je třeba vyjádřit a třebas i pořádně nahlas. Ne však proto, aby za to zaplatil někdo jiný svým bytím. K tomu nás Bůh, ten skutečný, nestvořil.

A proč jsem to psal? Inu, když si uvědomíte, že žena a jedině žena, je schopná vychovat muže a další ženu, co by své potomky. Matka vychová jen děti. Malé děti. Nadosmrti ustrašené děti bojící se o svou existenci a na matce závislé. Chtěla by tohle skutečná Bohyně Matka? Ženská polovina Boha? Žena? Jinak svět ovládne chaos. A kdo bude jeho králem? Pardon, královnou?

MZZ

► VIDEO 1: velmi hezky je to vyjádřeno v tomto videu – Baba Jaga

► VIDEO 2: A výsledek toho našeptávání? Co se zrodí ze spoutané ženskosti v chaosu?