Zobrazují se příspěvky se štítkemštěstí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemštěstí. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 23. února 2023

Štěstí je krásná věc


Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní.

Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná.

Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí.

Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže se v tom případě nebavíme o štěstí, ale o tom, že to, pod čím si mnozí štěstí představují, je vlastně závislost.

To skutečně trvalé štěstí lze najít v hloubce svých pocitů uvnitř sebe sama. V srdci. Je to jednoduché. Milujete-li někoho, jste s ním, anebo bez něho? Udělejte to stejně. Prostě buďte se svým srdcem v kontaktu.

Učte se vnímat a rozlišovat své emoce a jejich ozvěny v něm. Najdete je v naší společné komunikaci, v akceptaci toho, že cítíme i strach nebo bolest. V prostém prožívání toho, co k nám přijde ze života.

Někteří jdou za štěstím jako za svým cílem. Proč ne. Cíle nám dávají směr pro každodenní život. Jsou užitečné. Jdeme za tím, co chceme. Cestou zažíváme různá dobrodružství i příkoří. Jako v pohádkových příbězích. Někdy dojdeme až nakonec a uzavře se vše. Splní se náš cíl. Ale splnění cíle ještě nemusí přinést ten očekávaný pocit štěstí. Rozhodně ne toho trvalého.

K tomu nás může cesta dovést, to je pravda. Když si každý její krok prožijeme v našem těle jako odraz našich emocí. Těch, kterými jinak jen tak reagujeme na svět kolem.

A právě tohle je důležitá poznámka. Pořád si během cesty uvědomujme své pocity. A pokud nejsme během cesty šťastní, měli bychom se oprávněně ptát, zda má cenu vůbec někam jít? Je snadné se nechat zabalit do představ o dosažení výsledku a věřit, že na tom závisí naše štěstí. Ne, nezávisí. Mějme cíle, ale připravme se je nechat jít. A stanovit si jiné. Nejde totiž vůbec o plnění cílů, ale o to, že díky nim, stále více a více používáme sami sebe a tím se víc a více poznáváme.

Protože svět kolem nás můžeme poznat jen do té hloubky, do jaké dojdeme s poznáním my sami v sobě. Hlavně se přitom cestování nenechme zmást různými příběhy.

Existuje mnoho příběhů o tom, co obnáší šťastný život. Příkladem může být příběh závisláka - plniče cílů, co tvrdí, že: až toho dosáhnu, budu šťastný. No, dosáhne a stejně nebude, protože pocit dosažení cíle ve vnějším světě přinese jen pocit štěstí na krátkou dobu. A po vystřízlivění se zase hledá další. Jako dávku drogy.

Dalším oblíbeným příběhem je, že za peníze si koupíte štěstí. Kdo přemýšlí srdcem, tomu je jasné, že mít více peněz je bezvýznamné ve srovnání s kvalitními vztahy, starostí se o své duševní a fyzické zdraví a smysluplným životem v souladu s našimi přesvědčeními a hodnotami. Přesto jsou tyto věci bohužel často obětovány ve snaze získat více.

Tyto příběhy přetrvávají, protože podporují současný ekonomický systém, který je navržen tak, aby zvyšoval HDP spíše než aby zlepšoval blahobyt lidí a této planety.

Jedna věc, je důležitá pro tzv. trvale šťastný život. A to jsou vztahy mezi lidmi. Láskyplné, vášnivé i soucitné zároveň. Není snadné je získat. Často si je ani neuvědomujeme a myslíme si, že nás lidé budou milovat jen tehdy, když splníme určitá kritéria.

Ale když někdy zkusíte cestovat jen tak, budete překvapeni stejně jako jsem byl kdysi já. Lidé mě neznámého pozvali klidně k nim domů. A nabídli mi jídlo nebo přístřeší. I když sami měli málo, rozdělili se. O úsměv, o polévku a peníze na cestu. To, co mi zbylo po všech těch útrapách, co tam byly též, byla jejich laskavost, soucit a štědrost.

To byla tedy první věc, kterou krom srdce a cesty poznávání našich emocí můžeme hledat jako spojitost se štěstím ve vnějším světě. Ta druhá je příroda.

Hledat to skutečné štěstí se totiž většinou vydáváme, až když jsme v krizi. Ta vzniká často, když se nám naše domnělé štěstí, kterým jsme dosud žili, jaksi nedostavilo. A právě láskyplná podpora od druhých, úplně cizích lidí, mi mnohdy ukázala to, že krize existují jen a jen v mé hlavě. To bylo tak …

Spal jsem kdysi v jedné kovárně v cizí zemi. Když jsem se ptal na další cestu k jednomu městu, kovář mě vytáhl z domu a ukázal kolem sebe do všech směrů. Zatočil jsem nechápavě hlavou. On se jen usmál a řekl mi, že je to jedno. Ať půjdu kamkoliv, stejně nakonec dojdu tam, kam chci.

Jeho žena mě večer vyprovázela cestou z jejich vesnice a když jsme vyšli ven, ukázala na nebe a řekla, to je taky cesta. Usmála se a odešla. Porazilo mě to natolik, že jsem si kousek vedle na mezi rovnou ustlal. Zíral jsem na hvězdy a najednou mi přišli jiné. Vlastně už od té doby byly vždycky jiné. Nic se nevyrovná obloze poseté miliardami hvězd nad vaší hlavou. A díky tomu i pochopení pocitu svobody i sounáležitosti zároveň.

My lidé jsme se narodili a jeden čas i žili jako přirozená součást přírody. I přesto vše trávíme tolik času v prostorech, které zas tak přirozené nejsou. Nevídáme z nich třeba nebe. Chci tím říct, že ta druhá podmínka k nalezení trvalého štěstí je v uvědomění si toho, jakou moc vůči nám má příroda. Příroda je nezbytná pro naše blaho – proto, abychom se díky ní cítili v bezpečí, klidně a mírumilovně, ale abychom udrželi lidský život pro další generace. Dává nám totiž jako jediná svou náruč matky země bez jakýchkoli podmínek. A to není málo.

Vztahy s lidmi a s přírodou nám mohou dát více než cokoli jiného. Mohou nás díky interakcím s nimi zbavit všech naučených berliček, o které se celý život tak rádi pohodlně opíráme.

A když je odhodíme a pak se takhle rozhlédneme kolem, zjistíme, že jsme díky tomuto poznání svobodní. No a pak nám snad i dojde, co je to štěstí. Že je to sakra krásná věc.

čtvrtek 25. června 2015

Každý chceme něčeho dosáhnout. A proč vlastně ?

Každý člověk chce v životě něčeho dosáhnout. Spoustu věcí se naučit. Něco za sebou zanechat. Mít kariéru, být uznávaný, vydělávat mnoho peněz, užívat si života. Najít někoho správného, kdo nás udělá šťastným. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to děláme ? Ať se na to podíváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, celý podtext má jedno společné. Nenaplnění vlastního štěstí. V podstatě se pořád jen ženeme za tím, abychom byli šťastní. Ovšem v tomto máme všichni velký problém, spíše handicap řekl bych. Už v útlém věku školy nám totiž „nabulíkovali“, že štěstí je být úspěšný, mít mnoho peněz a skvělou kariéru. Být nejlepší, protože ten kdo nemá „jedničky“ je v podstatě outsider. Prostě nás naprogramovali a my podle programu teď jedeme a nepřemýšlíme nad tím, že nám dali špatnou informaci. Pochopitelně, dělají to tak přece všichni. O to je těžší, se z tohoto snu probrat. Řekli nám, že když ničeho nedosáhneme, jsme v podstatě k ničemu. A tak si žijeme deprimovaní celý svůj život, že někdo se má lépe než my. Že někdo má lepší zaměstnání, kariéru, peníze, vztah. A vůbec si nikdo neuvědomuje, že tito lidé, kteří mají ambice, kariéru, peníze, prestiž a mnoho jiného vlastně nejsou vůbec šťastní. Že to jsou lidé, kteří jsou na tom často hůře než my. Osobně znám mnoho opravdu bohatých lidí, ale ani jeden z nich není šťastný. I když dosáhli vrcholu v kariéře, ve sportu i třeba v osobním životě. Mysleli si, že budou šťastní, ale nejsou. Jsou na tom hůře než ti, kteří „ničeho nedosáhli“. Tak se ptám, proč chceme něčeho dosáhnout? Proč vlastně? Abychom byli šťastní? Stejně nebudeme. Naše mysl nás požene neustále dál, až najednou zjistíme, že máte všechno za sebou - jsme staří a zůstanou jen vzpomínky. Opět budeme zase nešťastní. Jak krásný kolotoč. Hledat štěstí tímto způsobem je stejně pošetilé, jako žít v přesvědčení že nikdy neumřu. Já osobně umím pracovat s energiemi. A k čemu ? Myslíte si, že jsem díky tomu šťastnější ? Že je to něco víc, než třeba umýt nádobí nebo napsat takový článek ? Není. Je to jen pošetilá představa někoho, kdo to neumí. Přestaňte toužit po dosažení něčeho. Štěstí člověka není v těchto věcech. Prostě věci jen dělejte pro svou radost. A štěstí? To trvalé štěstí, o kterém byla řeč ? Budete muset bohužel hledat někde jinde. Vím, že jsem vás moc nepotěšil, ale alespoň jsem vám nelhal…

Přeji vám pohodu pro dnešní den, Pavel Křenovský

pondělí 22. června 2015

Myšlenkový průjem je neléčená nemoc naší hlavy…

Od otevření našich očí když se probudíme, až do doby kdy je zase zavřeme, nám myšlenky v hlavě víří jako o závod. Už jsme si toho i vědomě přestali všímat a podřídili jsme se tomuto proudu. Ať jsou to věci pracovní, starosti, zážitky, emoce … mele se to v nás jako v pračce. Témata se objevují a mizí, aniž bychom si toho výrazně všímali. Většinou u jedné myšlenky nejsme schopni zůstat déle než pár minut. A i tak je to hodně. Co řekla včera kamarádka, co mě dnes čeká v práci, že mě kolega naštval, už konečně dostali ty nové šaty, dnes mám chuť na kuře a už to jede jedna za druhým. Je to jako mít průjem. Jen běháte, ať do sebe dáte cokoliv. Kdybychom měli průjem několik let, nebo třeba od narození, byl by to pro nás běžný stav, aniž bychom se pozastavili nad tím, že pořád běháme na záchod. Stejné je to s naší myslí. Už nás ani nenapadne, že to je v podstatě patologický stav. Hejno špačků v naší hlavě. Za den máme takových nesourodých myšlenek tisíce. Myšlenek, které nám jen ubírají energii. Jsou nepodstatné, bezcenné a vyčerpávají nás. Tyto „průjmové“ myšlenky vytváří jen neurózy, mentální bloky, deprese a špatnou náladu. Možná namítnete, že myšlenky přeci nejdou zastavit. Máte pravdu. Ano myšlenky nejdou zastavit. Jsou jako řeka. Ale rozhodně jdou vědomě směrovat, řídit je. Nenechat hlavu, aby si dělala sama, co chtěla. Zkoušeli jste to někdy? Zkoušeli jste někdy myslet třeba jen dvě minuty na jednu věc? Mysl vás ze soustředění nenápadně odtáhne, že si to ani neuvědomíte. Takovou má sílu. Začít kontrolovat své myšlenky, udávat jim správný a potřebný směr je velmi důležité. Vytvářet a hlídat svou pozitivní mysl a nedovolit myslet negativně. Proč? Budete mít více energie pro svůj život. Vaše mysl začne produkovat myšlenky tvořivé a ne destruktivní. Projekty, které děláte, začnou mít jasnější obrysy a bude se vám lépe dařit. Soustředěnost na práci bude další odměnou za to, že kontrolujete svou mysl. Jako člověk budete více vyzařovat pozitivní energii do svého okolí. Lidé vás budou mít raději. Mohl bych zde napsat další desítky přínosných věcí, když vaše mysl poslouchá vás. Nezapomínejte, že mysl a její myšlenky nám byly dány jako dar. Ne abychom se stali nástroji naší vlastní mysli, která nám denně jen předvádí dramata své pošetilé představivosti. Stejně za pár minut budete už s myslí někde úplně jinde…

Tak mějte krásné pondělí všem, Pavel Křenovský

pondělí 2. února 2015

Každý chceme něčeho dosáhnout. A proč vlastně ?

Každý člověk chce v životě něčeho dosáhnout. Spoustu věcí se naučit. Něco za sebou zanechat. Mít kariéru, být uznávaný, vydělávat mnoho peněz, užívat si života. Najít někoho správného, kdo nás udělá šťastným. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to děláme ? Ať se na to podíváme z jakéhokoliv úhlu pohledu, celý podtext má jedno společné. Nenaplnění vlastního štěstí. V podstatě se pořád jen ženeme za tím, abychom byli šťastní. Ovšem v tomto máme všichni velký problém, spíše handicap řekl bych. Už v útlém věku školy nám totiž „nabulíkovali“, že štěstí je být úspěšný, mít mnoho peněz a skvělou kariéru. Být nejlepší, protože ten kdo nemá „jedničky“ je v podstatě outsider. 

Prostě nás naprogramovali a my podle programu teď jedeme a nepřemýšlíme nad tím, že nám dali špatnou informaci. Pochopitelně, dělají to tak přece všichni. O to je těžší, se z tohoto snu probrat. Řekli nám, že když ničeho nedosáhneme, jsme v podstatě k ničemu. A tak si žijeme deprimovaní celý svůj život, že někdo se má lépe než my. Že někdo má lepší zaměstnání, kariéru, peníze, vztah. A vůbec si nikdo neuvědomuje, že tito lidé, kteří mají ambice, kariéru, peníze, prestiž a mnoho jiného vlastně nejsou vůbec šťastní. Že to jsou lidé, kteří jsou na tom často hůře než my. Osobně znám mnoho opravdu bohatých lidí, ale ani jeden z nich není šťastný. I když dosáhli vrcholu v kariéře, ve sportu i třeba v osobním životě. Mysleli si, že budou šťastní, ale nejsou. Jsou na tom hůře než ti, kteří „ničeho nedosáhli“. 

Tak se ptám, proč chceme něčeho dosáhnout? Proč vlastně? Abychom byli šťastní? Stejně nebudeme. Naše mysl nás požene neustále dál, až najednou zjistíme, že máte všechno za sebou - jsme staří a zůstanou jen vzpomínky. Opět budeme zase nešťastní. Jak krásný kolotoč. Hledat štěstí tímto způsobem je stejně pošetilé, jako žít v přesvědčení že nikdy neumřu. Já osobně umím pracovat s energiemi. A k čemu ? Myslíte si, že jsem díky tomu šťastnější ? Že je to něco víc, než třeba umýt nádobí nebo napsat takový článek ? Není. Je to jen pošetilá představa někoho, kdo to neumí. Přestaňte toužit po dosažení něčeho. Štěstí člověka není v těchto věcech. Prostě věci jen dělejte pro svou radost. A štěstí? To trvalé štěstí, o kterém byla řeč ? Budete muset bohužel hledat někde jinde. Vím, že jsem vás moc nepotěšil, ale alespoň jsem vám nelhal… 

Přeji vám pohodové pondělí, Pavel