čtvrtek 23. února 2023

Štěstí je krásná věc


Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní.

Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná.

Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí.

Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže se v tom případě nebavíme o štěstí, ale o tom, že to, pod čím si mnozí štěstí představují, je vlastně závislost.

To skutečně trvalé štěstí lze najít v hloubce svých pocitů uvnitř sebe sama. V srdci. Je to jednoduché. Milujete-li někoho, jste s ním, anebo bez něho? Udělejte to stejně. Prostě buďte se svým srdcem v kontaktu.

Učte se vnímat a rozlišovat své emoce a jejich ozvěny v něm. Najdete je v naší společné komunikaci, v akceptaci toho, že cítíme i strach nebo bolest. V prostém prožívání toho, co k nám přijde ze života.

Někteří jdou za štěstím jako za svým cílem. Proč ne. Cíle nám dávají směr pro každodenní život. Jsou užitečné. Jdeme za tím, co chceme. Cestou zažíváme různá dobrodružství i příkoří. Jako v pohádkových příbězích. Někdy dojdeme až nakonec a uzavře se vše. Splní se náš cíl. Ale splnění cíle ještě nemusí přinést ten očekávaný pocit štěstí. Rozhodně ne toho trvalého.

K tomu nás může cesta dovést, to je pravda. Když si každý její krok prožijeme v našem těle jako odraz našich emocí. Těch, kterými jinak jen tak reagujeme na svět kolem.

A právě tohle je důležitá poznámka. Pořád si během cesty uvědomujme své pocity. A pokud nejsme během cesty šťastní, měli bychom se oprávněně ptát, zda má cenu vůbec někam jít? Je snadné se nechat zabalit do představ o dosažení výsledku a věřit, že na tom závisí naše štěstí. Ne, nezávisí. Mějme cíle, ale připravme se je nechat jít. A stanovit si jiné. Nejde totiž vůbec o plnění cílů, ale o to, že díky nim, stále více a více používáme sami sebe a tím se víc a více poznáváme.

Protože svět kolem nás můžeme poznat jen do té hloubky, do jaké dojdeme s poznáním my sami v sobě. Hlavně se přitom cestování nenechme zmást různými příběhy.

Existuje mnoho příběhů o tom, co obnáší šťastný život. Příkladem může být příběh závisláka - plniče cílů, co tvrdí, že: až toho dosáhnu, budu šťastný. No, dosáhne a stejně nebude, protože pocit dosažení cíle ve vnějším světě přinese jen pocit štěstí na krátkou dobu. A po vystřízlivění se zase hledá další. Jako dávku drogy.

Dalším oblíbeným příběhem je, že za peníze si koupíte štěstí. Kdo přemýšlí srdcem, tomu je jasné, že mít více peněz je bezvýznamné ve srovnání s kvalitními vztahy, starostí se o své duševní a fyzické zdraví a smysluplným životem v souladu s našimi přesvědčeními a hodnotami. Přesto jsou tyto věci bohužel často obětovány ve snaze získat více.

Tyto příběhy přetrvávají, protože podporují současný ekonomický systém, který je navržen tak, aby zvyšoval HDP spíše než aby zlepšoval blahobyt lidí a této planety.

Jedna věc, je důležitá pro tzv. trvale šťastný život. A to jsou vztahy mezi lidmi. Láskyplné, vášnivé i soucitné zároveň. Není snadné je získat. Často si je ani neuvědomujeme a myslíme si, že nás lidé budou milovat jen tehdy, když splníme určitá kritéria.

Ale když někdy zkusíte cestovat jen tak, budete překvapeni stejně jako jsem byl kdysi já. Lidé mě neznámého pozvali klidně k nim domů. A nabídli mi jídlo nebo přístřeší. I když sami měli málo, rozdělili se. O úsměv, o polévku a peníze na cestu. To, co mi zbylo po všech těch útrapách, co tam byly též, byla jejich laskavost, soucit a štědrost.

To byla tedy první věc, kterou krom srdce a cesty poznávání našich emocí můžeme hledat jako spojitost se štěstím ve vnějším světě. Ta druhá je příroda.

Hledat to skutečné štěstí se totiž většinou vydáváme, až když jsme v krizi. Ta vzniká často, když se nám naše domnělé štěstí, kterým jsme dosud žili, jaksi nedostavilo. A právě láskyplná podpora od druhých, úplně cizích lidí, mi mnohdy ukázala to, že krize existují jen a jen v mé hlavě. To bylo tak …

Spal jsem kdysi v jedné kovárně v cizí zemi. Když jsem se ptal na další cestu k jednomu městu, kovář mě vytáhl z domu a ukázal kolem sebe do všech směrů. Zatočil jsem nechápavě hlavou. On se jen usmál a řekl mi, že je to jedno. Ať půjdu kamkoliv, stejně nakonec dojdu tam, kam chci.

Jeho žena mě večer vyprovázela cestou z jejich vesnice a když jsme vyšli ven, ukázala na nebe a řekla, to je taky cesta. Usmála se a odešla. Porazilo mě to natolik, že jsem si kousek vedle na mezi rovnou ustlal. Zíral jsem na hvězdy a najednou mi přišli jiné. Vlastně už od té doby byly vždycky jiné. Nic se nevyrovná obloze poseté miliardami hvězd nad vaší hlavou. A díky tomu i pochopení pocitu svobody i sounáležitosti zároveň.

My lidé jsme se narodili a jeden čas i žili jako přirozená součást přírody. I přesto vše trávíme tolik času v prostorech, které zas tak přirozené nejsou. Nevídáme z nich třeba nebe. Chci tím říct, že ta druhá podmínka k nalezení trvalého štěstí je v uvědomění si toho, jakou moc vůči nám má příroda. Příroda je nezbytná pro naše blaho – proto, abychom se díky ní cítili v bezpečí, klidně a mírumilovně, ale abychom udrželi lidský život pro další generace. Dává nám totiž jako jediná svou náruč matky země bez jakýchkoli podmínek. A to není málo.

Vztahy s lidmi a s přírodou nám mohou dát více než cokoli jiného. Mohou nás díky interakcím s nimi zbavit všech naučených berliček, o které se celý život tak rádi pohodlně opíráme.

A když je odhodíme a pak se takhle rozhlédneme kolem, zjistíme, že jsme díky tomuto poznání svobodní. No a pak nám snad i dojde, co je to štěstí. Že je to sakra krásná věc.

středa 1. února 2023

Lenost 3× a dost


Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu.

První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout.

První typ lenosti

➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek se musí projevit! No, světe div se, nemusí.

A právě tenhle typ lenosti nás dovede k zlosti. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my máme plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění hodnot všeho. Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. A my jsme kvůli tomu nespokojení. Víc a víc.

Druhý typ lenosti

➖ je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázenou pocitem, že „jsme chudáci“. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu.

Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých lidí, věcí, přírody kolem sebe. Ztratíme hlavně odvahu se podívat sami sobě do očí v zrcadle. Zkuste si to. Je to výborný tip&trik pro překonávání lenosti. Jen se při prvních pokusech nedivte, že začnete při pohledu do zrcadla brečet jako želvy. Neuhýbat očima! Jen to nechte vytéct, odpustit.

Třetí typ lenosti

➖ je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to nejméně stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem, mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. „Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.“ - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru, strkanice v autobuse, nebo domácí násilí.

A nebo zalezeme pod peřinu, přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. A běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ lenosti se snadno zvrtne do ochromující deprese.

Co s tím?

Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v těchto bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí, je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3× udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může? Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá, je soucit, jemnost a něha.

Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám už nemusíme věřit. Zkusme dýchání tonglen, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Zkuste cokoliv. Jak? Jakkoliv.

Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo, byla jen syrová emoční energie. A my nevěděli, co s ní. Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita naší životní energie, která je pouze neukotvená a neklidná. A my prostě jen nevíme, co s ní. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem.

A to je obrovská možnost transformace. Odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého zdrhnout. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít tu pro ně nepříjemnou emoci. A někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. Znáte, že?

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne.

Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost neboli naši egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli jednou dojít všichni, kdybychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: „Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.“

středa 11. ledna 2023

Spi, Šípkovko, spi


Šípkovou Růženku probudil v pohádce statečný princ. Který hrdina nás přesvědčí, že spánek je prioritou daleko vyšší než pracovní výkon? Možná by stačilo naslouchat tělu, které když potřebuje spát, řekne si, ale my jsme známí ignoranti všeho, že?

Rozšířil se nám tu takový mýtus, paní Müllerová. Lidé si myslí, že když toho přes týden moc nenaspí, že to přes víkend snadno doženou. A v tom je právě problém.

Nedostatek spánku během týdne se o víkendu dvěma hodinami navíc prostě nedožene. Když zmáčknete v sobotu ráno budík a s blaženým výrazem dál pochrupáváte v domnění, že tělu pomáháte, tak na tom samozřejmě není nic špatného.

Žádná splátka spánkového dluhu se tím však nekoná. A neblahé důsledky tohoto stavu se začínají hromadit v těle velmi rychle. Pokus v tzv. spánkové laboratoří University of Arizona College of Medicine hovořil jasnou řečí. Účastníkům výzkumu bylo omezeno spaní ve všedních dnech na 5 hodin denně. O víkendu bylo umožněno spát kdykoliv. Výsledek? Během dvou týdnů přibrali všichni cca 3 kg váhy, avšak zaznamenali ještě významné metabolické poruchy organismu, které zvýšily riziko vzniku cukrovky na relativně dlouhou dobu.

Méně spánku narušuje hormonální rovnováhu, která řídí čas kdy jíst a kdy s jídlem přestat, takže budete více jíst. Zkombinujte to s pomalejším metabolismem, který mají lidé s nedostatkem spánku, a pak není divu, že lidé jsou náchylní k zvětšování objemu těla a přibírání na váze.

Studie PLOS One ve svém výzkumu zjistila další znepokojivý rozdíl mezi lidmi, kteří měli dostatečný a nedostatečný spánek. Zjistili, že kratší spánek zřejmě souvisí se sníženými hladinami HDL neboli „dobrého“ cholesterolu v krvi. To taky není dobrá věc.

Pokud by se jednalo jen o jeden týden, tak by se dalo říct, že se deficit menšího spánku může během víkendu smazat. Neboli občasné výkyvy se i u spánku dají eliminovat. Ale ta výhoda delšího odpočinku o víkendu je v česky řečeno „v háji“, když se vrátíte do své spánkové rutiny. Tedy, když zase začnete spát málo.

Kenneth Wright, ředitel spánkové a chronobiologické laboratoře na University of Colorado v Boulderu, který na práci výzkumníků u nich dohlížel, nebyl ze závěrů pokusů ani nijak překvapen. A přirovnal tento negativní trend – nedostatek spánku – k tomu, když se po druhé světové válce začaly masově kouřit cigarety. Lidé tehdy neviděli okamžitý negativní účinek cigaretového kouře na svoje tělo. Po letech výzkumů dopadů kouření na lidské zdraví vám dnes lidé řeknou, že kouření je špatné a tečka. No a spánek je nyní v rané fázi toho, kde bylo kdysi na počátku kouření.

Michael Grandner, ředitel programu výzkumu spánku a zdraví na University of Arizona College of Medicine, uvedl, že studie potvrzují, že lidé by měli přestat myslet na spánek jako na něco podřadného. Když byste si představili člověka, co se bude celý týden ládovat hamburgery a hranolky a jenom přes víkend si vezme ovoce a zeleninu, taky by tomu nikdo neříkal zdravá strava.


Vnitřní příčinou nespavosti je v dnešní době většinou stres. Žijeme ve společnosti, která považuje spánek za neproduktivní. Co je potom víc nepraktického než neproduktivně strávený čas? Poruchy rytmu spánku jsou častější v tzv. vyspělých zemích. Objevuje se tu totiž pocit, že spánek je ztráta času a že nám nedovolí využít náš skutečný potenciál a brání nám v kariéře.

Vnějšími vlivy jsou nevhodný životní styl, nedostatek fyzické aktivity během dne, případně špatný vliv prostředí – hluk, horko, světlo při usínání (nejen tzv. světelné znečištění, ale i sledování televize těsně před spaním či monitoru notebooku nebo mobilu při hraní počítačových her anebo sjíždění sociálních sítí).

Než sáhneme po lécích na spaní, je vhodné nejprve analyzovat jídelníček, zda v něm nenajdeme chyby, které mohou usínání bránit, a zavést ty, které nám ho usnadní. Především bychom měli dbát na to, abychom poslední jídlo snědli nejpozději dvě hodiny před spaním.

Důležité je naplánovat si večeři, která se skládá z lehce stravitelných produktů, a obohatit stravu o produkty bohaté na tryptofan a vitamín C, B1 a hořčík, které zajišťují jeho správný metabolismus. Tím je tmavě zelená zelenina = kapusta nebo špenát. Ořechy obecně = kešu ořechy, mandle a dýňová a konopná semínka. Vlašské ořechy. Hnědá rýže, cizrna, čočka, oves. Ryby = losos nebo pstruh. Borůvky, Acai bobule, banány. A také kvasnice, kvašené zelí, kimchi, tempeh, miso a nápoje jako např. vodní kefír, kokosový kefír a kombucha.

Pokud se budeme řídit výše popsanými pravidly, jídlo nám nedovolí mít bezesné noci. Především jde totiž o to nemít chuť na energeticky bohaté potraviny s vysokým obsahem jednoduchých sacharidů. Jde o ovoce, mléčné výrobky – mléko, jogurty, kefíry, sladkosti – zákusky, dorty, sušenky, sladké sirupy (javorový, datlový, rýžový, agávový atp.), čokoláda, zmrzlina, džemy, marmelády, slazené nápoje, limonády, ovocné šťávy, džusy, pivo, sladké destiláty. Myslíte si, že dobíjet energii pomocí alkoholu jde snadno, že?

Ale víte i to, že to, že nemůžete spát, může mít na svědomí vaše matka? Studie vědců z newyorské univerzity Langone Medical Centre ukázala, že i relativně malá dávka alkoholu může u plodu trvale poškodit tu část mozku, která je zodpovědná za spánkovou Non-REM fázi. Vlivem fragmentace spánku pak podle vědců dochází k poruchám kognitivních funkcí, poruchám pozornosti a emoční regulace. Několik skleniček na večírku tak může ovlivnit život potomků více, než by se zdálo.

Darovat nový život a postarat se o něj je velký stres. U maminek, které šest měsíců po porodu spí méně než sedm hodin v noci, se jejich biologický věk zvýšil o tři až sedm let ve srovnání s matkami, které spaly sedm a více hodin. Takže ano, ty „babské povídačky“ o tom, že „bezesné noci strávené nad našimi dětmi, nám ubírají život“ - mají pravdu.

Právě proto je dnes tak důležité zajistit matkám skutečně dobrý servis v prvních dvou letech života jejich dětí. Dostatek klidu, odpočinku a spánku. Model rodinného soužití tří generací – děti, rodiče a prarodiče žijící a starající se o sebe navzájem – najednou není zase tak moc utopický, že? Možná, že tato kolektivní součinnost přinášela pro zdraví potomků a rodiny obecně více, než jsme si mysleli.

Co tedy víme? Víme, že potřeba spánku je individuální záležitostí. Přesto obecně platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně. Ještě před padesáti lety spali lidé v průměru o hodinu déle než teď. Před patnácti lety to bylo o 20 minut déle. S postupující dobou spíme stále méně. Našemu organismu ale ztracené hodiny zatraceně chybí.

Nejlepším lékem na život je dobrý smích a dlouhý spánek. Držme se této staré moudrosti.


Zdroje:

neděle 19. prosince 2021

👹 KEJKLÍŘ 🤹‍♂️

🦋  Říká se, že sen každého z nás začíná s učitelem který v nás věří. Který nás postrkuje a posouvá a uvádí na vyšší úroveň ne naučených vědomostí, ale lidského života - bytí. Dělá to různými způsoby. Někdy i celkem ostrou holí, které se říká "pravda".
 Někdy totiž zapomínáme na to, že nejdůležitějším článkem našeho života je žít v pravdě. Jak říkávali staří Hebrejci - Ámen. V pravdě. je totiž zdrojem moudrosti. A každá kultura má díky ní tak své tradiční i netradiční prostředky vzdělávání. A princip, díky kterému se my všichni sobě navzájem stáváme učiteli, se jmenuje otevřenost vůči výsledku. Ne připoutanost k němu. Správný člověk má svou moudrost, učí sebe i druhé důvěře a chápe potřebu odstupu.
👣  A tak je mnohdy cesta učení i cestou důvěry. Důvěra je ta nádoba, v níž se míchají ty vzácné prvky bytí. Jasnost, objektivita a odstup. A moudrost přichází teprve tehdy, když jsme otevřeni všem možnostem.
Možná, že je učení se proces, kde důležitější, než se nabiflovat vědomosti, které jako lidstvo víme, je důležitější naučit se vyrovnávat s tím, co nevíme.
🖕 A tak když nevím, říkávají šamani je hloupé něco dělat, ale čekat a důvěřovat. Naučit se důvěřovat, však může být velice obtížné. Zvláště potom, co vaši důvěru někdo jiný využil a zneužil.
🤹‍♀️   A proto se kolem nás pohybují "kejklíři". učitelé, kteří lidi kolem sebe šokují. To, aby si tito uvědomili svou připoutanost a navyklé způsoby jednání. Přinášejí nám překvapení a nečekané zvraty. To je jejich způsob, jak nás spící za běžného dne probudit z rutiny, které tak rádi říkáváme "život".
🌩 V knize Synchronicity: Science, Myth and th Trickster popisují její autoři Alan Combs a Mark Holand tuto postavu takto. V mytologii mnoha národů je postava kejklíře synonymem, jenž ztělesňuje neočekávané. Proniká všemi puklinami světa. Umí najít sebemenší trhlinu v pevnosti jenž říkáme ego. Přináší štěstí i neštěstí, zisk i ztrátu. Indiáni mu říkávali Iktinike, Kojot, Králík; v Polynésii je to Maui; u starých germánů Loki; a v indickém pojetí Krišna. Na západě to byl řecký bůh Hermés. byly to vše patroni cestovatelů, zlodějů, průvodci duší do podsvětí a poslové Bohů. byl to vlastně prototyp mistra hranic a přechodů.
 Jestli je vaším učitelem kejklíř, naučí vás nacházet si své hranice. I ty, kterých jste ani netušili, že je máte. Tím velmi znervózňuje lidi kolem sebe. Nevědí totiž jak bude reagovat. A tím je vytrhuje ze spánku, z letargie přednastavených vzorců chování a jednání. A to bolí. Bolí to naši představu s právnosti světa, bolí to naši pýchu, naše ego.
👁️‍🗨️  Stáli jste někdy vedle takového člověka? Pravděpodobně vás pak náhle překvapila skutečnost toho, že vedle něj je vše úplně jiné. Učí nás tím vyvarovat se touhy po připoutání se k moci, k pozemským statkům. Důvěřovat v neočekávané má svůj protiklad. Kdo lidem a ani sobě nevěří, nedůvěřuje, je člověk připoutaný ke své představě o sobě. A taky o moci, kterou mu dávají vědomosti a společenské postavení, majetek. A z toho všeho silná potřeba ovládat druhé. A čím více se bojíme nahlédnout do sebe, tím víc se druhých bojíme a potřebujeme je ovládat. V alegorii dneška je klasickým připoutaným králíkem Babiš.
💱 Připoutání znamená mít neměnná očekávání a touhy, které se projektují jen na určité lidi, situace a místa. A to vše toužíme ovládat a vyhýbáme se při tom jakékoliv změně. A tak nás ti radostní králíci, rohlíci, dortíci, kejklíři, šaškové učí být pružnější a objektivnější. Pravda rány od jejich poutnické hole, které se říká pravda bolí. Ale jen ty, kteří nevěří v to, co vidí.
🌀 Když totiž máme odstup, dokážeme daleko klidněji pozorovat své emoční reakce na různé situace a nebudeme pak tolik vtahování do těch navyklých vzorců jednání. A fňukat a omlouvat svá jednání slovy: ... já to jinak neumím.! Se třeba pos.r. Tím jen potvrzují to, že se oni sami nechtějí změnit ani za nic.
😃  Pozor! Chlad a nezájem si s tímto odstupem nepleťme. Jde o pravý opak. A když se nenecháme do něčeho vtáhnout a udržujeme si pořád svůj smysl pro humor, poznáte hned, když ho váš protějšek ztratí kvůli ptákovině. Jde o to projevit zájem o druhé a o situace z nich plynoucí hlouběji a z opravdového objektivního hlediska.
🃏 Ti kdo jsou s námi a jsou přítomni, jsou ti kejklíři osudu, kteří tu s námi mají být. Protože si díky nim uvědomujeme, že pokaždé když začínáme, je ta správná chvíle. A že to, co se nám či s námi děje je to pravé, co se může dít. A když je to pryč, je to pryč. A ať už s tím souhlasíme nebo ne, tímhle se vytváří přijetí života. V jeho rozmanitosti. Bez vylučování na trestnou lavici za něco, za co mohou představy jiných, kterým jsme v životě dali větší váhu než tomu, naslouchat svému vlastnímu srdci. Dokážeme tak přijímat skutečnost takovou jaká je a pracovat s ní? S láskou?
💞  Ať se vám to daří. A nezapomínejte, i když jsou to zlodějíčkové a šejdíři, nikdy nezklamou vaše srdce. Vědomi si toho, že připoutat se srdcem k někomu jinému totiž vyžaduje vaši svobodu rozhodnutí se. V pravdě.


středa 18. listopadu 2020

REALITY SHOW

Většina z nás si vůbec neuvědomuje současnou změnu života a ani si ji nechceme připustit. Na INST a FCB to mnohde vypadá, jako by se nic nedělo. Dominují pejsci, kočičky, sport, učím se, dovolená, atp. Jakoby nic. V životě je to jinak. Naše mozky dlouhodobé zatížené pasivitou moc nezvládají. Objevují prastará traumata, která v nás mnohdy přišla nazpět k životu v plné síle z našich stínů. A lze se ubránit plné palbě svých představ? To by naše těla i emoce musela mít větší zatížení z různých stran, aby na to nereagovala, a to nyní nemají. Má je jen naše psychika.

Začínáme díky tomu hodnotit daleko více než jindy prospěch lidi kolem sebe vůči sobě. A když nevidíme okamžitý efekt přínosu, rozzuříme se do běla. A veškeré pocity viny, které my sami, tedy spíše naše nezralé ego neumíme unést, tak projektujeme do druhých. Do nedávna nejdražší lidé v našem životě, i naší partneři a nebo i děti, jsou pro naší strachem zmítanou mysl tím, kdo za to vše může. Chceme po nich změny či spíše zázraky hned teď. Ale to prostě nejde. V představě mysli snad. V realitě života to jde taky, ale pomaleji. Ale my nechceme na nic čekat. A tak se vnitřně pociťujeme jako osamělí i v plném bytě lidí. A jak se říká: "Od lásky k nenávisti bývá mnohdy jen malý krůček". 

Celý problém civilizace nastavené na to, podávat pracovní výkon a ne milovat, je právě v tomto. Umíme žít s gigantickými sny, ale ne se radovat z maličkostí. Umíme skoro vše, ale ve virtuálně ovládaném světě neumíme přijmout realitu života kolem sebe takovou, jaká je. Děsí nás a my se strachem nechceme žít. A jako první jej od nás schytají ti, co nás milují. Neumíme jej rozvolnit v sobě, ve svém srdci a házíme jej, jako vinu za to vše, na druhé. Jak chceme rozvolnit svět tam venku, když to však většina z nás neumí sama zevnitř?

Realita je těžká. Žít v ní naplno jde těžko. Ve virtuálních hrách jde resetovat hru. Tady ne. V instagramu lze nahradit špatnou fotografii tou lepší. Tady ne. Ve vztazích přes chat můžeme lhát jedněm o druhých a obráceně. Tady ne. 

Ale jo, dá se i přes to vše něco udělat. Dá se chodit do přírody a těšit se z ní. Dá se převitaminovat se D a B a přidat C pro imunitu. Dá se milovat dotykem očí ve dne, a ne sexem bez srdce potmě. Dá se vypnout svět sociálních sítí a žít s druhými off-line. Dá se vše. Jen, umíme-li v srdci přijmout realitu. Rovná se svou dospělost. Rovná se svou zodpovědnost. Za život nás všech, ne jen těch svých "bližních", které k tomu zrovna teď potřebujeme.

A proč v srdci? Je totiž jediné, kdo spojuje mysl, prožívání emocí a pohyb i klid těla. Je totiž jediné, kdo skutečně naslouchá. Ano. Je to těžká doba. Její realitou však je, že to horší teprve přijde. Pro každého z nás. A nepomůže nám z toho žádná realitní kancelář. Jen srdce těch, co nás milují. Kancelář totiž vždy pomáhá za prachy, milující jsou zdarma. Kancelář to dělá jen pro svou výhodnost a v určené otevírací době. Ti, kdo vás Milují pomáhají vždy i přes to, že jim to nyní kazí jejich plány.

Můžete si totiž třeba koupit dům, ale nikdy si nekoupíte život v něm. A to bude ta největší REALITY SHOW každého z nás. To probuzení, až nám to dojde, co má v našem životě a pro náš život tu nejvyšší cenu. Virus nás na jedné straně děsí smrtí. Paradoxně nás tlačí k přijetí reality života víc než cokoliv jiného. Dík.

sobota 10. října 2020

UVĚDOMOVÁNÍ SI SEBE SAMA

Jestliže o tomto jevu slýcháme a čteme o něm dnes už prakticky denně, proč se jej tak obtížně dosahuje? Možná je odpověď uschována v reakcích lidského těla, které provádí různé jemné reakce právě v okamžiku, kdy se na něj soustředí pozornost.

Je to jako když jíme, dýcháme a vnímáme emoce. To vše si naše tělo vstřebává do sebe. Člověk má možnost je určitým způsobem ovládat. A psychologickou kontrolou je právě pozornost. A tak se propojení těchto tří jevů stává potencionálním nástrojem pro vědomí sebe sama.

Pokud žijeme svůj život tak trochu mechanicky, tedy jednáme-li spíše jako dobře naprogramovaný stroj - vstát, zuby, umýt si koutky očí pořádně, kafe, snídaně, svačina dětem, kde je Karel (křeček)... a takhle to jde den za dnem, tak naše vnitřní procesy probíhají v podstatě mimo náš dosah a působení. Cokoliv, co přijde z vnějšku je důležitější než my sami a "uchvacuje" naši pozornost ihned. Na to udržet pozornost na sobě a vnímat se nám tak nezbývá ani čas a ani vůle, která je k tomuto prvku sebekontroly třeba.

Můžeme ji ztrácet v sexualitě a jejím zaujetí protějškem, to je ta zdravější varianta; ta negativní může fungovat v podobě podrážděnosti či zášti. Ale také se můžeme pomořit svou pozorností a ztratit tak svou identitu při rozhovoru, předaném úkolu, kamarádovi, nepříteli, knize, předmětu, jídelnímu lístku, myšlence či jen pouhému vjemu.

Někdy je uchvácení objektem našeho zájmu natolik intenzivní, že už to vypadá jako ve filmu Kristián - https://youtu.be/qk8b1plDxz8 - Zavřete oči, odcházím. V podstatě jde o plýtvání nejjemnější součástí lidské tvořivé energie. A přitom v tomhle stavu totálního zaujetí (bez sebe) se vyskytujeme skoro pořád.

Dobrý obuvnický mistr se toto naučil používat k tomu, aby několik hodin šil "uchváceně" boty, politik se zase "uchvácen" svým projevem a další zase třebas zprávou, kterou píše svému bližnímu. Bez tohoto držení pozornosti v určitém směru nelze udělat žádnou dobrou práci. Takže svou pozornost buď soustředíme a nebo nám jen tak těká. Je přitahována něčím co má silný vliv na naši pozornost - někdo koho máme rádi nebo naopak někdo kdo nás štve. Může to být i dobrá kniha nebo nepříjemný skřípavý zvuk.

Přes všechno naše úsilí je však tato činnost pouze mechanickou reakcí na vnější podněty. A tak se ta jemná substance hmoty, která vzniká v těle mícháním všech tří zmíněných komodit a která slouží k UVEDOMĚNÍ, stačí pouze k tomu, aby se naše pozornost přichytila pouze u jedné věci. Můžeme si být vědomi osoby s kterou mluvíme a nebo svých vlastních slov; můžeme si být vědomi utrpení někoho jiného a nebo bolesti ve svém těle; můžeme si být vědomi určitého výjevu a nebo svých vlastních myšlenek.

V běžném stavu vědomí je naše pozornost je malým trpaslíkem, který poskakuje z místa na místo. jakmile si člověk uvědomí nějaký vnější jev, ztrácí vědomí sebe sama. Proto je sexualita a prožitky lásky a sexu, tak výjimečná síla. Za jistých okolností totiž přinášejí uvědomění si sebe a ZÁROVĚŇ toho druhého. To je předzvěst dalšího stavu vědomí. Ovšem ten těžko dorazí k nepřipraveným lidem, tam jde jen o náhodu a je zcela mimo jejich kontrolu.

Proto je dobré cvičit záměrně rozdělení pozornosti mezi sebe a vnější svět. Takže v něm cvičíme rozdělení jemné hmoty natolik, aby se část zaměřila na nás samé, zatímco druhá je zaměřená navenek. Na cokoliv, co právě zkoumáme a děláme. Díky tomuto rozdělení pozornosti se učíme být si vědomi sebe sama. Cvičením je třebas i to, když s někým mluvíme, když vnímáme současně to, jak se u toho cítíme, co na nás působí a jak na to reagujeme ve svém těle.

Nejprve si tak uvědomujeme sebe sama jen na krátký okamžik. A pak se vaše vědomí pohne směrem k daleko delší a větší soudržnosti i když rozděleno, a to i když budete hodiny mluvit nebo komunikovat se světem venku.

K tomuto stavu nejde dojít "jen tak". Nikdy se z něj nemůže stát zvyk. Hluboká pozornost zaměřená na úkol, na emoce, na fyzické vnímání vlastního těla, na meditaci či mentální cvičení, sama o sobě uvědomování si sebe sama nevytváří. Vše uvedené lze dělat i s nerozdělenou pozorností, když jsem svým "úkolem" uchvácen.

Zvědomování si sebe sama neboli cvičení rozdělené pozornosti totiž vyžaduje přestavbu celého našeho života. Našich názorům, jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním lidem. Dokud věříme, že dokážeme změnit sebe sama nebo jiné lidi; dokud věříme, že máme tu MOC dělat, tedy činit aby věci byly něčím jiným než jsou, tím více se od nás stav uvědomování si sebe sama vzdaluje.

A pak po mnohdy letech tréninku a ne jednoduchého, dojdeme k poznání, že ačkoliv je nesmírně obtížné rozdělit pozornost do dvou směrů, je o dost snazší rozdělit ji do tří. jakkoliv je velice obtížné uvědomovat si sebe sama a zároveň své okolí, může být o dost snazší uvědomovat si sebe sama i své okolí v PŘÍTOMNOSTI NĚKOHO DALŠÍHO.

Většina jevů se pohybuje v triádách, spojením tří sil, viz. : jídla, dechu a emocí. Co je tedy tím třetím činitelem, který je třeba mít na paměti? každý si jej musí najít sám pro sebe, tak, aby mu jeho podoba byla blízká. Někdo má učitele; někdo školu; někdo svůj cíl; své zásady, kterým se v životě naučil; Slunce; vyšší sílu ve vesmíru; a říká jí třeba Bůh.

Naše problémy existují v reálném, buněčném, hmotném světě. Jsou jednou složkou. Naše jemná síla pozornosti, kterou ovládáme je tou další. Obě dvě se neustále vyvíjí, reagují na sebe a neustále spolu komunikují. Tím tvoří napětí. Které je obecně pro život dost škodlivé.

A tak stojím před stromem při cvičení nehybně jako strom. Vnímám svou strnulost v uvolněném postoji, vnímám onen strom přede mnou a současně i to, co mne i ten strom obklopuje. Svět, světlo, tmu, to vše co v danou chvíli pomáhá mi uvědomit si mou individualitu a současně ji rozložit na prvočinitele a uvědomit si, jak malinkou částí světa jsem. Až tento třetí činitel dává vzpomenout si na sebe, na svět zároveň bez toho, že by jej toto uvědomění nějak ohrožovalo ztrátou životní energie, jak se tomu děje zhusta jen ve stavu rozdělené pozornosti na dvě části. Proto to necvičte nikdy sami.

Uvědomění sebe sama tedy musí obsahovat tři prvky. Tři věci, kterých si máme být vědomi. Jsou to tři světy spojené v nás tak, aby vyvažovali to, kam svou pozornost směřujeme. Jeden nás provází na našem konání ve vnějším světě, druhý směřuje s navázáním spojení s tím, co nás převyšuje a třetí zůstává v nás samých. Trvalým nositelem toho, tak často hledaného prvku SEBE-VĚDOMÍ je spojení těchto sil v našem těle. Naše DUŠE.

A to, k čemu ji nasměřujeme je jen a jen na nás.

pátek 7. srpna 2020

Lenost 3x a dost...

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu. První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí v nás vytváří postoj “je mi to úplně fuk”. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, v kterých můžeme lehce uvíznout. Jediná možnost, jak je spolehlivě překonat, je to, že je vědomě prozkoumáme a tím rozpustíme jejich sílu. 

První typ lenosti - tzv. na pohodlno 
je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat než je překonávat. když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. Jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů hledáme ovládání od klimatizace. A při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem však ztrácíme kontakt se strukturou života. začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě neexistují a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. A tak vždy být nemusí. 

A právě tenhle typ lenosti nás vždy téměř spolehlivě dovede k agresivitě. Když nám někdo postaví do naší prvoplánově naivní cesty překážku rozzuří nás to. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění věcí . Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. Jsme kvůli tomu nespokojení.
Druhý typ lenosti je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázený pocitem, že “jsme chudáci”. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem, abychom udělali něco proti tomu. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu. Uděláme tak často gesto navenek, jakože jsme tu lenost prolomili, ale v sobě si pořád držíme beznaděj. I to samotné gesto, kterým se rozhýbáme a pohneme k nějakému výkonu, je výrazem ztráty odvahy. Už nemáme naději, Jsme nejhorší a nic se mi nepodaří. Stále dokola si to omíláme v hlavě. Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých kolem sebe. Ztratíme odvahu se podívat i sami sobě do očí v zrcadle. 

Třetí typ lenosti je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. “Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.” - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru nebo doma. A nebo zalezeme pod peřinu přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Zabijeme ho. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ se snadno zvrtne do ochromující deprese.
Všichni jsme si zvykli používat tři strategie, které se vztahují k lenosti nebo vlastně jakékoli znepokojující emoci. Proboha láska, šup a zdrhnu. Znáte, ne? jsou to tři naprosto bezcenné strategie = STRATEGIE ÚTOČENÍ, STRATEGIE SHOVÍVAVOSTI K SOBĚ SAMÝM a STRATEGIE IGNOROVÁNÍ.

Obzvláště oblíbená je bezcenná strategie útočení. To, když vidíme svou vlastní lenost, kupř. vstávám až v půl jedenácté, tak zatracujeme sami sebe. Kritizujeme se a obviňujeme se za to, že si příliš libujeme v pohodlí, politujeme se, zívneme a spíme do dvanácti. Nevstáváme z postele a vyžíváme se v pocitech špatnosti a viny.

Bezcenná strategie shovívavosti k sobě samým naši lenost ospravedlňuje mnohými argumenty a ještě jí na konci zatleskáme. Ideální slovo výmluvy v tomto případě je: "Já jsem prostě takový.” Nezasloužím si strádání a nepohodlí. A najdu spousty důvodů proč být naštvaný a nebo spát 24 hodin. Sice nás u toho skoro vždy přepadnou pochybnosti nad sebou samým, ale zdárně je zaženeme a sami sebe přesvědčíme, abychom nad sebou zamhouřili oko a své chování si odpustili. Hlavně by nám měli odpustit ti, vůči nimž se v takovýchto chvílích chováme jako naprosto svéhlaví idioti.

Strategie ignorování sice chvíli vypadá, že zabere. Ale když skončí, je síla její negace několikanásobná. Distancujeme se při ní od druhých. Říkáváme si tomu pyšně např. : “dáváme si nyní v manželem ve vztahu odstup” a podobné jiné nesmysly. Otupujeme a oblbujeme sami sebe jen proto, že si chceme udržet od těla NAHOU PRAVDU. Pravdu o tom, jaké je vlastně naše chování vůči sobě a druhým. To pak přepneme ihned na autopilota a vyhýbáme se přílišnému pohledu na to, co děláme špatně. A zdrháme a zdrháme. Co nejdále. Věříte, že většina zahraniční turistiky je založená právě na tomhle?
Co s tím? Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3x udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může. Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá je soucit, jemnost a něha. Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám (a hysterkám) už nemusíme věřit. Zkusíme dýchání tonglen - http://www.tonglen-tao.cz/p/tonglen.html, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo byla jen syrová emoční energie (A my nevěděli, co s ní. Ta pochází z nedostatečně zpracované vlastní sexuality a začíná v pubertě). Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.
Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita energie, která je pouze neukotvená a neklidná. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem. Je to obrovská možnost transformace. Ta nám totiž odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého utíkat. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít. Někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. 

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne. Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost = egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli dojít všichni, když bychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.
A přejme si k tomu, co k tomu říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: “Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.