Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”

Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

POKUD ODHODÍŠ TO, CO JE FALEŠNÉ, TO CO ZBUDE, BUDE TO PRAVÉ ❤️.

☯️ Tohle je staré, velmi staré moudro od mistrů taoistické metody Vody. Podle ní jsou věci jako zranění nebo nemoc a taky emoční problémy detekovatelné v našem těle tím, že si je uvědomíme jakožto "bloky".

A tyto bloky lze charakterizovat těmito slovy: SÍLA; NAPĚTÍ; NĚCO, O ČEM VÍŠ, ŽE NENÍ ZCELA V POŘÁDKU, I KDYŽ NEVÍŠ CO TO JE; JAKÉKOLIV SMRŠTĚNÍ. Zkuste se jen na chvíli soustředit, zavřít se do nitra a postupovat tělem směrem od hlavy dolů a všímejte si, zda-li ve svém těle nenajdete jednu či více těchto položek.

💪 SÍLA - Většina z nás touží po síle. Po slabosti asi nikdo netouží. Západní svět má sílu jako synonymum MOCI. Kdo je slabý je neschopný a k ničemu. V meditaci vody má síla naprosto jiný význam. Taoisté slovem síla myslí spíše ego. Ego totiž často říká: "Tohle dělám JÁ, udělám si svět takový, jako ho chci mít, bez ohledu na to, jaké překážky budu vlastně překonávat." To vše vytváří velký tlak a stres. Síla dokáže výt velmi tvrdohlavá a dokáže člověku přivodit i to, že se on v jejím područí nedokáže změnit. Když jsme umínění, cítíme se silní, že? A taky je spojená se vztekem. Vždyť kdo z nás se necítí být silným, když se rozzuří?

Taoisté říkávají, že pokud máš sílu, skutečnou sílu, nevšímáš si jí. A pokud jde vše normálně nepotřebuješ si ji všímat, a už vůbec ne, ji ukazovat druhým. Prostě ji ani necítíme, jsme přirození a je nám dobře. Pokud sílu cítíme, je to zpravidla proto, že se do něčeho nutíme a tím se přepínáme. nakonec nás tahle potřeba zlomí. Nebo snad nemáme v civilizaci jednu ze základních chorob bolest zad a krční páteře? A nebo snad neumírají denně stovky lidí na infarkt z přepracování?

Vždy, když se upínáme na myšlenky, nápady, na to o čem jsme přesvědčeni, že je naším JÁ, zvyšuje se nám krevní tlak. naše krev si ostře razí cestu tělem. Myslíme si, že je správné jednat z pozice síly. Tedy do té doby, než tato síla doběhne i nás. je dobré umět rozeznávat a cítit bloky této síly. Kde třebas vyvíjíme v životě příliš velké úsilí? Kde přetěžujeme své tělo, a v jakých životních situacích jsme soustavně frustrovaní a rozčílení. Pokud je přítomen pocit síly je systém v nerovnováze. Rovnováha znamená, když není přítomen žádný pocit.

➰ NAPĚTÍ - Druhou ze čtyř podmínek, co nám indikují zablokovanou energii je právě napětí. Vždy souviselo a bude souviset s bojem. Většinou v něm hledáme NADŘAZENOST nad něčím nebo někým jiným. Jde třebas o termín k dokončení úkolu a k tomu bojujeme s časem, který na něj máme. Nebo něco prolomilo hranici citů a my chceme, aby zůstala neporušená. Dvě věci táhnou ve vzájemně opačném směru. Asi proto spolu dříve lidé, kteří se pokoušeli o vztah chodili. Určovali si totiž společně směr. Zatímco rozčílení je více jang (ven) a deprese spíše jin (dovnitř), je třeba se naučit rozeznávat právě směry jejich pnutí a odlišit je i od jiných emocí.

Co způsobuje napětí nebo tah protichůdnými směry našeho života? Jsi tady, ale chceš být někde jinde? Chceš být s tímto nebo s jiným člověkem? Jsi připraven a pečlivě, ale příležitost nepřichází? nepřehlížejme boje, které se odehrávají v nepřetržitém napětí, kdy uzlíky svalů táhnou naše svaly ve vzájemně opačném směru.

🔮 MÁŠ POCIT, ŽE NĚCO NENÍ ZCELA V POŘÁDKU - Tato třetí z podmínek je velmi ošemetná. Vnitřní svět každého z nás je celkem prázdný. A náš mozek je vytuninguje množstvím "ucpávek". Většina z nás ani netuší, co všechno se v našem vnitřním nevědomí nachází. Jako děti jsme měli moře zážitků i před tím než jsme začali mluvit a než jsme jim taky trochu začali rozumět. Když jsme byly v děloze zachytili jsme vše co se jakkoli dotklo naší matky. Pokud na ní někdo křičel, nedejbože ji bil, pokud prodělávala stres, či pila alkohol, pokud na ní lidé v jejím okolí jen silně negativně působili - ona to vše vstřebávala a my sní. Oproti tomu, když byla nevýslovně šťastná, spokojená a v klidu, toto jsme zaznamenávali taky.

V mozku je mezi neurony uchovávajících tyto zážitky přes milion spojení. Vše co víš, je to, že cítíš, že něco není v pořádku. A když lidé nemohou určit co je zneklidňuje, začnou se cítit frustrovaní nebo bezmocní - což vede k útěku nebo depresi. Vždy nejde určit odkud jsou. Ale jde o to být u nich vědomě přítomen. A právě tyhle pocity nahrávají neurčitostem a zmatku ve světě.

A to je pro nás potíž. Jsme totiž líní. Když nás něco bolí, kdo z nás by byl rád se svou bolestí? Někteří z nás mají vše, po čem by druzí toužili. Přesto se nezdá, že by to jakkoliv pracovalo k jejich prospěchu. Lidé totiž mají úžasné vzpomínky uzavřené v sobě právě od narození. Už při porodu procházíme věcmi, které jsou nad náš rámec chápání. přesto to vše náš mozek zaznamenává. Třeba to, jak se matka usilovně staral o naše dobro. A my poznamenání, doslova v těle tímto zážitkem, jakmile na něj narazíme v podobě jakéhokoliv podnětu, jen reagujeme. Snažíme se těch nepříjemných věcí zbavit a nevíme odkud jsou. Nebo střádáme korunu ke koruně v domnění, že bude líp. A neustálý strach nás následně žene do samoty a opuštění. To je jen příklad. Náš mozek je každý jiný, ale všichni máme ten dobře známý pocit, že něco tam uvnitř není v pořádku. Nevíme, co to je. Ano a NEVĚDĚT je to, co náš svět neodpouští. Ztrátu směru a to, že řeknu NEVÍM trestáme více než si vůbec uvědomujeme. 

Když na Dálném Východě žena otěhotní, všechny další rodiny pro ni postaví samostatnou chatu. Dovnitř smí jen příbuzní a nikdo v osadě nesmí v její přítomnosti mluvit o negativních věcech nebo dělat v její přítomnosti jakékoliv problémy. Pro matku je tak připraveno nejlepší možné prostředí, to aby energie jenž svazuje matku s dítětem, byla co nejvíce poklidná. Pro sebe sami dnes můžeme udělat totéž. Uvědomit si, kde v našem těle se děje něco, co je nad rámec našich schopností. Nesnažit se všemu porozumět, ale PŘIJMOUT a RESPEKTOVAT to.

🏹 SMRŠTĚNÍ NEBO STAŽENÍ - Čtvrtá podmínka je zajímavá, protože podle ní poznáte probuzené lidi. probuzený člověk není stažený. Neustále si totiž uvědomuje svou polohu těla. Ti, kdo jsou ohnutí, ochablí a podléhají svým úlevičkám v postoji, se ocitají v častém polospánku iluzí a potřeb a to za bílého dne. Doslova "spí" s otevřenýma očima.

Příkladem smrštění nebo stažení je to, čemu lidé říkávají stres, ego, a strach ze života. Dalším příkladem je sražení tepen a následný špatný oběh a z toho plynoucí špatné funkce orgánů. Určité části těla se začnou na rozdíl od jiných uzavírat a nakonec se uzavřou. Tak by se dali popsat tisíce nemocí. Orgány nemohou vydržet nápor informací zvenčí a uzavřou se.

Pohyb ve volné přírodě, volným tempem s nasloucháním tělu. To je to, co pracuje proti tomuto stresu. Každodenní i krátká procházka. A když ujdete 4,7 km uvolníte veškerý za den nasbíraný stres pohybem z těla ven.

Jediné, co může člověku skutečně pomáhat je vědomá přítomnost. A udržovat ji tak, že se nejprve soustředíme na každou z těch podmínek samostatně. A jakmile získáme schopnost nahlížet na své tělo zevnitř i zvenčí a být přítomen i v síle a napětí, posuneme se dále. Nakonec spojit to vše dohromady je úkol na celý život. A stojí to za to. 

MZZ podle knihy Tao vysvobození - Bruce Frantzise

NIC a NĚCO na MEZI

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 8 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění, jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe zformuloval takto: "Je toto vše, co mi nabízí život? Není za tím i něco víc?"

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Zvláště, když zjistíme, že to nic, co nás vyplňuje jsme my sami?

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody, je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud však chci a hledám něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího, je třeba ještě něco jiného. Asi hůl nebo koště nebo přes držku betonovou pavlačí, aby se to srovnalo. Jinak to hledání domnělých jistot ve vztahu, v práci, v politice, v umění, v lásce vede jen k ničení, k tomu, že nás to přeroste a zbyde z nás jen párek ničemů. K ničemu.

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému.

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé, to světlé, bílé a láskyplné je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy je ještě něco dalšího. Jiná energie, jiná síla, které jsem začal dle automobilového vzoru začal říkat neutrální. Co je negativní a pozitivní, to víme z fyziky. Ale jak jedna v druhou přechází o tom nemáme ani páru.

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se tak omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným.

Až když mi tehdy před mým kolapsem srdce někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem. Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Být nic. Ne nikým nebo ničím.

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. 

Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou pro ně nelíbivou osobnost, mé falešné JÁ. Mé podstaty a mého nového já, které vzniklo díky nim, se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech života JAKO, se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe = do skutečnosti. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude ...

Pokud svou otázku nikam neodsouvám, mám možnost nazřít řešení. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid, už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete díky ní pochopit, skrze sebe, své tělo, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid.

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí a blízké pracovní i osobní partnery. A možná ještě více nežli to sami cítíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno mají. Jen se rozhodli ji nevnímat, nevidět, nedotýkat se jí. Vždyť je v ní taková energie, že? Ale asi je jednoduší získávat energii z dramat vyvolávaných mezi sebou než ji hledat v sobě, že?

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Já sem zase spustil to kyvadlo. To, aby život šel ne podle mne, to by bylo moc podlé přání, ale aby se stával mnou a já jím.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co tu najdu, tady teď zkusím žít.

MZZ

PS: zkuste si následující cvičení: Sedněte si do sedu s menší oporou zad či tak, aby jste měli dobrý pocit z těla a jeho uvolnění. Na zem či na židli, je jedno. Zavřete oči a nechte pomalu postupně svou pozornost objevovat vaše tělo. Jděte postupně od hlavy až k patám a uvědomujte si jednotlivé části těla, jak podrobně nechávám na vás. Na konci se vraťte někam mezi oči a uvědomujte si dech jako houpačku na které vy visíte. Takže nádech zhoupněte se dovnitř, výdech zhoupněte se ven. Chvíli se tak houpejte a prohlubujte dech.A pak je jedno, kdy se pusťte. Nebojte se ničeho co zažijete. Uvědomte si dech, jak kolem vás houpačkovitě přechází v ten druhý moment a vy jste mezi nimi. A uvědomte si kde jste. A taky to, jak najednou i přes to, jak vnímáte, že se vaše tělo hýbá, si jen uvědomujete i další věc, klid, ticho, zastavení se. Pozor, pro někoho to nemusí být moc příjemné, protože si uvědomíte najednou realitu dvěma současnými způsoby, pohybem těla, střev, dechu, peristaltikou, srdcem a klidem. Zastavením se. To zastavení se proběhne celým tělem. A vyplní ho. Až nyní, když uděláte malý pohyb ucítíte, jej s obrovskou silou. S takovou silou, že když byste s ní naložili neuvážlivě muže i uškodit, tak prosím opatrně. Ti, co se budou moc snažit, vyběhnou z těla a budou to celé muset opakovat. Umění je zůstat v sobě a sebou. Se sebou. Teprve potom můžete začít ovládat sebe i své tělo. Či spíše jinak - naslouchat mu a směřovat jeho pohyby úplně jiným způsobem. Být ničím ve svém těle vám ve využití jeho pohybu dává obrovské možnosti. A ten sex... :)

Únava

Unavují nás i pocity = přestáváme cítit. A stejně tak i tělo je unavené z fyzické zátěže. Únava znamená v těchto případech vždy jedno = spotřebovali jsme dočasně zásobu své energie. Ovšem jen dočasně. Po spánku, jídle, nebo změně kontextu naší komunikace se naše motory roztočí znovu.

Existují dva druhy únavy. Imaginární a skutečná. Obvykle si myslíme,že jsme unaveni, i když ve skutečnosti nic takového nenastalo. Získáme-li novou motivaci (někdy stačí i letní oblečení žen, že pánové) jsem často „překvapeni" jakou energii v sobě ještě objevíme. Říkáme tomu obvykle rčením „chytá druhý dech". Ke stejnému jevu dochází nejen fyzicky, i v oblasti myšlení a prožívání je to stejné. Můžeme pracovat na tom dostat se ke svému druhému zásobníku energie.

Skutečná únava, odlišná od té prvotní, nastává když jsou vyčerpány nejméně oba zásobníky. A někdy když je vyčerpán i třetí rezervoár. Pak je již nutný odpočinek na všech úrovních jinak se náš stroj zhroutí. Náš stroj je připraven vyrobit každý den vždy aspoň malý nadbytek energie všech tří druhů energií. Využíváme však pouze malou část z toho, co přijímáme. Přesto je naše energie někde ztracená a my odcházíme do postele unaveni, vyčerpáni. Proč?

Když své tělo přirovnáme třípatrovému domu, jehož každé patro je věnováno zvláštní formě práce. V přízemí probíhá náš fyzický život, v prvním patře prožíváme své emoce a v druhém neboli horním patře probíhá náš intelektuální život. Když tedy pracujeme v jednom z pater nemusíme přeci mít rozsvíceno v celém domě, ne? To by bylo plýtvání. Stejně tak bysme neměli plýtvat energií na všech třech úrovních organismu, když používáme jenom jedno. Když přemýšlíme není k tomu nutný pohyb a naopak když pracujeme fyzicky nemusíme se nijak unavovat myšlením.

Hlavní zdroje ztrát energie jsou také tři a odpovídají třem patrům našeho domu. Můžeme je popsat jako ztráta z nevědomé svalové činnosti, ztráta z bloudění myšlenek a ztráta z našich trápení.

Je dobré naučit se vypnout libovolně energii na každém patře, aby náš stroj neběžel, i když nejsme v řídící místnosti. Každá „nevědomá" činnost plýtvá vaší energií. Pouze vědomá činnost se zaměřenou energii energii samu uchovává.

První šetření energií = zaměstnávat se vědomě a volně a nedovolit žádné činnosti uniknout naší pozornosti a tím utéct s vlastní energií pryč. Např. jak právě nyní sedíte u svého PC? Se vší pravděpodobností sedíte s naprosto zbytečnou námahou. Nohy jsou napnuté, krční svaly natažené, ruce nejsou uvolněné. To znamená, že máte rozsvíceno ve všech pokojích v přízemí i když si čtete, tedy zaměstnáváte druhé patro. Náprava spočívá v uvolnění těla, když jej nepoužíváme. Pokaždé, když tělo nepoužíváme nechme jej uvolněné. Ušetříme obrovské množství energie.

Bezúčelné přemýšlení = ztráta energie č. 2.Ci vidíte např při cestách vlakem či v autobuse? V tramvaji či MHD? Pozorujte někdy své spolucestující. Nezabývají se řešením konkrétních případů. Jejich mysl pouze přelétá na příhodami tohoto dne, včerejška nebo minulého roku. Nesnaží se přijít ani k nějakému řešení. Vlastně ani nepřemýšlejí. Ale systém mozku, který se zabývá myšlenkami, asociacemi a obrazy využívá vaši energii. Když si později něco uvědomíte a chcete použít mozek k nějakému účelu, zjistíte, že vaše denní spotřeba energie je vyčerpána. Řešení = když přistihnete svůj mozek, jak bezcílně bloumá, dejte mu pevný rámec pro jeho činnost. Zopakujte si násobilku, mantru, řeč na setkání nebo si projděte denní rozvrh. Neponechávejte mysl, aby se sama unavovala.

Trápení aneb neúmyslné cítění je třetím zdrojem naší únavy a to asi nejčastějším. Více než plýtvání myšlenkami a tělesnou energií. Trápit se kvůli včerejším nebo zítřejším událostem, jenž nejsou přítomné, ale existují pouze v paměti nás okrádá o energii, kterou bysme mohli cítit v přítomném okamžiku. Teď. Řešením je místo toho se soustředit na přítomnou osobu nebo situaci. Ať se včerejšek a zítřek postarají sami o sebe.

Až vyzkoušíte tyto metody, velmi brzy zjistíte, že máte víc energie než teď potřebujete. A na co ji smysluplně zaměříte bude už na vás. Tak mnoho zdaru s únavou.

zdroj: Michal Zachar s použitím materiálů A.R. Orange - Šetření naší energií ze sborníku Čtvrtá cesta, nakl. Malvern 2010

MEDITACE 4.0

Někdy jde život ztuha. Jako vzpruha pro někoho může působit i meditace. Lidé se mě často ptají, co je to meditace a jak se dělá. Asi, že sem plešatej, tak si myslí, že mi tím už slezli vlasy a narostla moudrost. Po pravdě to do dneška stále nevím. Ale vím tohle...

Pod pojem meditace řadíme několik činností, z nichž řada je spojována s dosažením změněného stavu vědomí. Cílem meditace je pro všechny současné meditující zejména kultivace mysli (její zklidnění) a získání vhledu (ať už do smyslu lidské existence a vesmíru nebo do osobních záležitostí). Někdy tento pojem označuje i prosté rozumové přemítání a v některých náboženstvích také určité druhy modlitby. K meditaci přistupuje každá škola různě. Některé používají pouze lidskou mysl, které nabízí primární meditační bod (theravádový buddhismus), jiné užívají externí pomůcky, jako jsou např. mandaly.

Meditujeme-li jen proto, abychom utekli ze světa a zapomněli na své trápení, není to meditace. Jsem-li zklamán z vnějšího světa nebo jsem prostě rozhozený z toho, jak věci nejdou dle mého, pak to asi příliš duchovní stav nebude. Prostě věci nejsou podle mého, jsem tedy nespokojený s tímto stavem. Pronikat meditací do hloubek Univerza může být totiž i škodlivé. Když ne pro nás, pak pro Univerzum určitě.

Kdo hledá v meditaci Boha, ať už v jakékoliv víře, bude asi dost zklamán. To, co se mu jako Bůh zjeví je spíše tzv. channeling, neboli přenos jeho vlastních přání do zjevové podoby. Vytváří si sám svého Boha, kterému věří. Jenže Bůh se zjevuje jen svým vlastním způsobem a hlavně pouze ve svůj vlastní čas. Je mu celkem prd po tom, co my lidé zrovna potřebujeme. Na to nám dal rozum a srdce, poraďme si. Meditací chce také mnoho lidí navázat spojení s Bohem. Jenže, pokud jsme všichni děti Boží, pak je to asi jako plavat v oceánu a hledat moře. A necítíme-li jednotu s Bohem při tom, když myjeme nádobí, uklízíme chodník nebo fyzicky milujeme partnera, pak hledat jednotu s Bohem v meditaci ani nemusíme.

Většina lidí se vzteká, když nemají k meditaci své podmínky. No, nikdy nebude nic ideální. Ale můžeme se jen ideálně pokusit být s Bohem ve vědomém spojení. To je meditace.

Meditací se proto nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění. To jsou jen její formy. Ačkoli se meditace obvykle považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, je součástí mnoha náboženských systémů a filosofických škol. Důkazem toho je např. islámský súfismus. Podle Steinera se v současnosti praktikují cca 3 přístupy, neboli tři formy, tři cesty okultního vývoje. Proto existují i tři typy meditace, které vedou ke stejnému cíli, ale liší se navzájem jen stupněm oddanosti žáka k učiteli, což je podle něj základní stupeň určující meditaci:

► Orientální: Meditace, zvané také jóga, je vývoj, při kterém se jednotlivý, na fyzické úrovni žijící zasvěcený člověk stane učitelem, tak zvaným „guru“ (sanskrt. guru – ctihodný, učitel) jiného člověka. Žák se pak úplně (i ve všech jednotlivostech) spoléhá na svého učitele a závisí na něm. To je cesta vhodná pro indickou povahu. Vylíčeného stavu lze nejlépe dosáhnout, když žák po dobu vývoje úplně vypne své „já“ a přenechá je svému učiteli. Učitel musí dokonce dávat rady i při iniciativě k jednání. Evropská kultura takovou oddanost vůbec nepřipouští. V orientálním školení platí přísný požadavek, aby se žák podrobil svému učiteli. Pokyny, které učitel v orientální okultní výchově dává nelze udělovat veřejně. To, co je podáváno jako pokyny, lze rozdělit do osmi skupin: 1. Jama, 2. Nijama, 3. Ásana, 4. Pránájáma, 5. Pratjáhára, 6. Dhárana, 7. Dhjána, 8. Samádi.

►Křesťansko-gnostická: Meditace je vývoj, který staví na místo jednotlivého učitele samotného Ježíše Krista, pro všechny. Cit pospolitosti ke Kristu Ježíši, být s ním zajedno, může nahradit oddanost k jednotlivému učiteli. Ale je nutné, abychom k němu byli teprve dovedeni pozemským učitelem. I zde je člověk na fyzické úrovni v jistém směru závislý na učiteli. Cestu křesťanského školení může žák nastoupit na radu učitele, který ví, co je nutné dělat, a který vždy může při každém kroku napravit to, v čem se stala chyba. Ale velikým učitelem je tu sám Ježíš Kristus. Proto je nutná dostatečná víra v to, že Ježíš Kristus skutečně žil. Bez této víry je citové spojení s ním nemožné. To, co se podává jako zasvěcení, lze rozdělit do sedmi stupňů: 1. Mytí nohou, 2. Bičování, 3. Korunování trnovou korunou, 4. Nesení kříže, 5. Mystická smrt, 6. Kladení do hrobu, 7. Zmrtvýchvstání.

►Rosekruciánská: Nejsamostatnější je člověk při rosekruciánské meditaci (to, ale tvrdí každá liška co si chválí svůj ocásek). Učitel zde není vůdcem, ale rádcem; je tím, kdo dává pokyny, co je vhodné dělat. Zároveň pečuje o to, aby souběžně s okultním školením pokračoval rozhodující vývoj myšlení, bez kterého nelze vůbec okultní vývoj prodělat. Podstatu tohoto rosekruciánského školení lze označit slovy „pravé sebepoznání“. Přitom je nutné rozlišovat dvě věci (a rosekruciánský žák je nesmí rozlišovat pouze teoreticky, ale i prakticky, tj. musí se snažit své poznání uvést do praktického života). Jsou dva druhy sebepoznání: nižší sebepoznání, které rosekruciánský žák nazývá sebezrcadlení; tím se má překonat nižší „já“; vyšší sebepoznání, zrozené sebezřeknutím. Stupně rosekruciánského školení jsou spíše vnitřními stupni a vyžadují, aby člověk pěstoval vyšší duševní život subtilním způsobem. Lze je rozdělit do sedmi skupin: 1. Studium, 2. Imaginace čili imaginativní poznání, 3. Učení se okultnímu písmu, 4. Rytmizování života a dechu, 5. Shoda mikrokosmu s makrokosmem, 6. Pobývání nebo pohroužení se do makrokosmu, 7. Božská blaženost.

Skutečně vystoupit mimo svou bytost znamená zřeknout se sebe. Proto směřuje rosekruciánská výchova k tomu, aby se nižší „já“ dostalo z člověka. V theosofii se podle R. Steinera na počátku jejího působení dělala nejhorší chyba tím, že se říkalo: „Je nutné nehledět k vnějšímu světu, ale zírat do svého nitra.“ To byla velká iluze. Tady člověk nachází jen své nižší „já“, čtvrtý článek své bytosti, který se domnívá, že je něčím božským, zatímco ničím božským není. Abychom poznali božství, je podle rosenkruciánu nutné vystoupit mimo sebe (tím paradoxně posilují své falešné ego).

♥ Meditace 4.0

Meditaci se nestanu duchovnější. Nepřitáhnu si světlo osvícení. Tohle mnozí meditující neradi slyší, protože je jejich pojetí meditace, právě na na prvku forem položeno. Ale sedět 5 minut a nebo celý den, když vytrvale chci osvícení je stejně na prd, jako stát frontu v supermarketu kvůli trendy hračkám. Meditaci nemůžeme chtít. Můžeme jí jen být. A proto se podívejme na meditaci nikoliv z hlediska jednoznačné formy, ale z duálního pohledu. Co v ní hledáme? Podle mne v ní v prvé řadě můžeme najít svou přítomnost.

A právě proto má každá lidská duše má svůj způsob meditace. Můj způsob meditace nebude vyhovovat vám a váš způsob meditace nebude vyhovovat mně. A je jen obrovská škoda pro nás všechny, že se právě tímto způsobem meditace neprovozuje. Jako meditace 4.0. Meditace, jak ji vnímám já, není jen zastavení mysli. To je v podstatě pitomost. Stačí si přeložit slovo "meditation" z latiny. Protože, proč by pro Boha jakákoliv kultura pojmenovala stav zastavení mysli, názvem přemýšlení?

Zbytečné mluvení nebo přemýšlení = meditace, je jedním z mnoha způsobů, jak se vyhýbáme přítomnosti. Ale nemáme v sobě mnohem hlubší minulost, kterou si nepamatujeme a se kterou se neztotožňujeme? Mluvím o nevědomé minulosti, která ovlivňuje náš život prostřednictvím zážitků z dětství nebo dokonce z minulých životů. Náš život je ovlivněn také kulturními vlivy, to jest geografickým místem a historickou dobou, ve které žijeme. To všechno má vliv na to, jak se díváme na svět, jak reagujeme, co si myslíme a jak žijeme. Jak bychom si to všechno mohli uvědomit a jak bychom se toho mohli vzdát? Jak dlouho by to trvalo? A i kdyby to bylo možné, co by nám pak zbylo ? To, čeho se nejvíce bojíme. Zjevená přítomnost. Realita hmoty. Peklo pro všechny abstrahující mysli, které si okamžitě tvoří své vidění světa a realitu stále odmítají.

A tak, jak se v meditaci snažíme odpoutat od vjemů vnitřního i vnějšího světa a proniknout paprskem vědomí jako laserem do mezer mezi jednotlivými myšlenkami, do oblasti nicoty, která v sobě obsahuje okamžik věčnosti, pravdu i nepravdu, jednotu všeho se vším neboli podstatu jevu, události, věci, ale i myšlenky samé, ptám pořád na to samé. Cožpak právě toto není odvrácení se od reality? Jenže my i tím, že se pokoušíme odhalit nicotu, tak stále přemýšlíme. A tato nicota existuje pouze díky našemu přemýšlení! Není potom snaha odvrátit se od tzv. světa "Mája", světa iluzí, největším paradoxem všech dob? Když utíkáme dovnitř sebe sama,, kde si sami sebou a svými channelingovými představami stvoříme nicotu namísto, abychom živě odmaskovali všechny děje, které nám naše nedokonalé smysly neumožňují vnímat v jejich celku, v universu? Prostě žít ve vědomí?

Stav vašeho vědomí se pozná podle toho, jak reagujete na obtížné životní situace, nikoli podle toho, jak dlouho vydržíte sedět se zavřenýma očima, ani podle toho, jaké máte vize. Mnozí poměrně často meditujeme právě kvůli budoucnosti. Bojíme se totiž své minulosti a tak před ní utíkáme do představ a meditace je pro spousty lidí vhodným kanálem pro tzv. pozitivní vytváření budoucnosti. Jenže budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace v člověka je velice vzácná, neboť závisí na tom, zda se dokážeme soustředit na přítomný okamžik natolik, abychom se zbavili břemene minulosti. To, co vnímáme jako budoucnost, je součástí současného stavu vašeho vědomí. Je-li mysl zatížena břemenem minulosti, náš život se nezmění. Minulost se v budoucnu jen opakuje, protože nežijeme v přítomném okamžiku.

Ještě jsem meditaci nepochopil plně a obávám se, že ji pochopím přesně, až budu jednou odcházet z tohoto světa, protože nebudu zatížen jeho nástroji. Ale zatím jsem pochopil tolik, že se domnívám, že když vnímám odrazy bytí světa kolem (pomocí metody 3AXIS) a zároveň si je dovedu transponovat ve své mysli do kontextové komunikace; to jest dívat se na ně nejen z vnějšku, avšak i zevnitř a hledat v nich symboly, skryté významy nevědomí, tak je činím vědomími a tím se spojuji s vnitřkem všech a všeho natolik, jak jsem jen schopen. Současně se díky tomuto odrazu dozvídám o sobě základní GPS souřadnice, jenž ukotvují mé vnitřní nastavení ve vnějším světě. Vím, kde jsem a na co se nyní zaměřuji. Nacházím díky nim svou vědomou pozorností přítomnost. Protože tu mohu nalézt pouze tehdy, když vím, kde jsem. Zvnějšku i zevnitř. Já jsem já.

K tomu nepotřebujete slova. Stačí pohled. Díval jsem se do očí indiánského šamana, s nímž jsem měl kdysi, vést rozhovor. Sedl jsem si tehdy v tee-pee a já tiše seděl, neoslovujíc staršího, čekal jsem na jeho vyzvání. On si zmetek kouřil dýmku míru a nic neříkal. Po chvíli, kdy ze mne opadla nervozita, jsem si všiml, že hovoří. Že už delší chvíli hovoří. Díval se na mne. No nebylo v tom hodnocení, nebylo v tom pohledu nijaké plus mínus, byl v tom jen prostý zájem o to, kdo s ním sdílí jeho přítomnost. Seděli jsme tak tři hodiny. Tři hodiny jsme se dívali jeden druhému do očí. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi byly vážní. Byla to úžasný okamžik věčnosti. V tu chvíli sem nevěděl, jak mnoho času uteklo. Měl sem pocit, že to byla chvíle. A světe div se. Od té doby, co jsem byl s ním, jsem se naučil to samé. Když si povídám s klienty či s přáteli, či pracuji s nimi, pak jsem v tom místě, kde jsme. Zajímají mne oni celí, jedineční se vším všudy. A díky tomu ztratí čas svou váhu a běží uvnitř našeho vnitřního pole jinak. Pak se vlomíme do reality a jdeme shánět taxíky. Jak nám to tak rychle uteklo. Tam uvnitř přítomnosti je jediné místo, kde lze uskutečnit jakoukoliv změnu.

Naučit se něco skutečně, můžete jen od lidí, kteří už něčeho skutečného dosáhli. Jedna dáma mne zvala do Tibetu, abych ozvláštnil její výpravu s klienty za duchovními místy a mistry. Poděkoval jsem ji a nikam jsem nejel. Protože jsem měl několik let štěstí, jedno z největších v životě, být v přítomnosti člověka, za kterým jezdí mniši až z Tibetu. A to bylo a je pro mne důležitější nežli výlet.

Nikdo z těch, kteří něčeho v životě dosáhli, vám nebude dávat zvláštní rady ani návody. Oni jsou jen sami sebou a vy, pokud snesete ten jejich zvláštní pohled, se v něm můžete mnohému naučit. V tichu. To je totiž chvíle, kdy vaše duše sestoupí na jedno místo a vy se můžete učit. Jste-li připraveni. A to poznáte.

Někdo může věřit v Boha, ale tato víra není skutečností v jeho životě. On pouze věří v Boha, protože nějaký světec, jogín nebo Mistr řekl, že Bůh je, anebo protože četl o Bohu v duchovních knihách. Jedna velmi milující duše se na mne kdysi láskyplně dívala a snažila se mi cosi sdělit, meditovala a snažila se zklidnit a navázat vnitřní spojení pomocí techniky. Seděla na zemi v krásném interiéru hotelového bazénu a kolem ní tekla voda. Ona měla zavřené oči, ničeho si nevšímala a zcela pohroužená ve svojí techniku přiblížení se k druhému byla pohlcená vlastní představou o tom, jak by to vyhovovalo jí. Já jsem jí v podstatě nezajímal. Neotevřela totiž ani oči. Jen si utvářela představu dle svých mylných zkušeností. Já jsem tuto představu následně zklamal. Ne že bych chtěl, ale proto že to nebyla a nemohl být realita. Bylo to jen její přání, které jsem jen nějakou chvíli odrážel, tak že se jí zdálo (zdání, iluze = májá), že mi rozumí. Neříkám, to pro jakékoliv zlehčování její či té situace. Miluji ji dodnes a budu ji mít rád navždy. Jen si nevšimla, že se na ní jen dívám. S pochopením, s láskou, jaké jsem schopen. Nevnímala je, protože viděla jen svou techniku spojení.

Až pochopíme, že největším projevem lásky je pohled do očí toho druhého, bude na světě ráj. Jenže to chce chtít se dívat a vidět všechno, co při pohledu uvidím. A před ničím svým pohledem neuhnout. A tomu já říkám láska.

Ten můj poslední pohled mne naučil tomu, že ty oči, kterými se snažím zahlédnout Boha, jsou ty samé, kterými se Bůh chce dívat na svět. A tak jen vím, že nejlepší meditací je být přítomným. Zatím vedu 4.0.

©️ MZZ

PS: ale MINULOST ani BUDOUCNOST NEMŮŽE ŽÍT ve VAŠÍ PŘÍTOMNOSTI. V současnosti průmysl 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení. Pokud to je v průmyslu, nelze to pominout ani v duchovnu. Třebas spojení já - Bůh - já. Já - jsem - já.

Usnout a už se neprobudit 🎯

Chceme-li dospět, budeme postaveni před otázku. Je smrt ukončením našeho života nebo přechodem do jiné formy bytí? Většina z nás a to dost drtivá (93%) se domnívá, že v tom mají jasno. V dnešní době už přeci skoro všichni věří v to, že život po smrti pokračuje přechodem do jiné formy bytí. Jenomže současně také považují svou tělesnou existenci zde za jedinou formu svého bytí. A jeho kvalitu a vůbec smysl života hodnotí podle toho, jak hladký byl jeho průběh. Tedy to, jak se na život náš dívají druzí. Z vnějšku.

Když se zeptáte, co si lidé hlavně přejí, řeknou skoro vždy to samé: zdraví a dlouhý život. A pokud budete jako já dostatečně drzí a zeptáte se a jakou tedy mají představu o smrti a umírání, nejčastější odpověďí je, že o tom dosud nepřemýšleli. A pak dodají, že smrt by měla přijít ve vysokém věku, po plně prožitém životě, aniž by cokoliv z těchto frází, dokázali přesněji specifikovat. A pak řeknou jednu typickou odpověď, na níž se opět shodne (93%) mnoho uživatelů života: smrt by měla nastat rychle, tiše, bezbolestně, ideálně ve stavu bezvědomí - třeba ve spánku. Jen si tak usnout a už se nikdy neprobudit.

Nevyhnutelnost smrti vyvolává v lidech nejistotu a strach. O to větší, že na této planetě a v tomto, nám známém hmotném vesmíru existuje jen jedna jistota a tou paradoxně není LÁSKA, ale SMRT. Jsme totiž smrtelní a jednoho dne zemřeme. Lásku můžeme mít, co by součást našeho života. Ale nemusíme. Kdežto smrt jednou potkáme všichni, a to bez rozdílů. 

A ačkoliv si to v žádném případě nahlas nepřiznáme, tak cvičíme, děláme dobré skutky milosrdenství a soucitu a taky hubneme a věříme v Boha, nikoliv proto, že je to správné, ale proto, že si chceme prodloužit život. Jistě můžeme si tak život prodloužit, ale smrti neunikneme. Ale toto, stejně jako lásku může pochopit jedině ten, kdo se staneme člověkem. Když dospějeme. Když pochopíme, kdo vlastně jsme. Já jsem já. 

Že jsme duchovní bytosti, jenž se dostali do světa hmoty, aby se naučili vyjádřit se a milovat. Jsme stvořeni k obrazu božímu. A Bůh nás miloval. A jednoho dne se díky smrti vrátí naše duše - naše entita, opět navrátí k stvoření a připojí se ke zdroji. Připojí se jako individuálně se vyvíjející se bytost, který tímto okamžikem, posílí vědomí skupinové psyché, které se říká lidstvo. No čím posílí nebo čím z nás kolektivní psyché zešílí, to je na každém z nás zvlášť. Někdy dál v budoucnu prostě splyneme s jednotou. Proto to není možné už za našeho života. A proto zde není možná tzv. ezoteriky vychvalovaná bezpodmínečná láska. neboť pokud by se realizovala ještě za našeho života odejmutím své lidské přirozenosti a vyvanutím do nicoty, pak si totiž zabíjíme Boha v sobě. Neboť až přijde smrt a zeptá se, cos přinesl Bohu, jako dar svého života, pak vaším výsledkem bude NIC? A proto možná vzniká reinkarnace a karma. Jelikož vám Bůh dá další šanci to pochopit. A znovu a znovu.

Jenže toto může pochopit pouze ten, kdo dospěl k tomu, že se smrti nemusí skutečně bát, jelikož je pak jen součástí celku, jednoty z níž vzešel. V duši a na člověku se to pozná, že je v něm klid. A nemusíte senijakbát a strachovat, jelikož už víte. A nebojíte se nečekaných událostí a zvratů. Ty nám ostatně život připravuje neustále. Osudové rány všeho druhu jsou stále skladem. Ať je to smrt blízkých, rozchod s partnerem nebo odloučení od rodiny a přátel. Jsou to body obratu na naší cestě. Staré necháváme za sebou a před námi se otevře to nové. 

Život bez krizí je možný. To, když vytěsníte všechny problémy na druhé lidi a zásadně si odmítnete pokládat otázky a mít pochybnosti o odpovědích. A mnoho z nás se díky tomu soustředí na etiketu. Na vnější zdání toho, co je “dobré” a “správné”. Neklademe životu otázky a tak zůstáváme bez odpovědí. A taky bez odpovědnosti. Nerosteme. Nedorůstáme. Nedospějeme. Nikdy. Protože skutečný růst je podmíněn překonáváním krizí. Ty v nás obnovují a otevírají další duchovní potenciál, o kterém jsme včera ještě neměli ani tušení.

 
A osud, ten, co nám tyto krize připravuje, nám na nich skutečně participuje díky našemu nevědomí. A jeho spojení s ním. Jsou to naše myšlenky, slova a činy. A zůstávají prosté nebo sprosté. Jsme tu, abychom se vyvíjeli. A jediný, kdo se může svému vývoji vzepřít, jsme my sami. Pak taky nemáme důvod žít. Dostali jsme však dar. Narodily jsme se. Do určitého prostředí a národa. Do určité kultury, doby, a místa. Máme svou barvu pleti a taky svůj přístup k pohlaví. Jsme neustále atakování vnějším prostředím. A vlivu společnosti kolem a lidí nejsme s to uniknout. Rodiče, učitelé, sourozenci, děti, přátelé, kolegové, společnost. To vše utváří naší osobnost. Eliminovat jejich působení na nás, můžeme jen v určité míře. Náš postoj k danému prostředí a věci potom určuje, jaké energie a síly necháme na sebe působit a které nikoliv. Sami si aspoň z 50% rozhodujeme o tom, jaké stránky života si budeme přitahovat. A co na závěr přineseme Bohu jako výslužku.

A tak základní otázka, kdo jsme a co je zde naším úkolem, nás bude atakovat čím dál častěji. A bude nás tlačit k zodpovězení. K zodpovědnosti. Protože za svůj život neseme zodpovědnost především my sami, nikoliv daňová správa. A můžeme po celý život tuto zodpovědnost úspěšně vytěsňovat či popírat. Ale jednoho dne na ní budeme odpovídat stejně. Bude to těsně před smrtí. A pro někoho těch pár vteřin v přítomnosti bude ráj a pro někoho peklo. 

Spiritualita znamená, být si vědom sil kolem nás a pouta, které mne táhne více do hloubky k poznávání světa, života a sebe sama. Duchovno se stává další nosnou částí našeho života. Spirituálním se může stát každý z nás. Jelikož se to vždy týká jeho samotného. Jeho vztahu k tomu, co je za tím vším, co jsme až dosud poznali. Čím více se umíme zklidnit od vzruchů vnějšího světa, tím více jsme připraveni navazovat s tímto prvkem našeho já, s naší podstatou kontakt. Někomu to jde lépe v tramvaji, někomu zase v lese. To je jedno kde. To je soukromá věc každého z nás. Chaos vnějších sil a i vnitřní neklid můžeme ztišit jen naším tichem. Nikoliv nadávkami druhým. 

Spiritualita je jako láska. Ovšem spiritualita je láska, jenž cítíme k sobě. A je to taky o posunutí hranic. Jsme objevováním sebe sama otřeseni a uchváceni současně. Jen na okamžik se odhrne opona a objeví se přítomnost. To je okamžik, který nikdy nezmizí ze srdce. Ukážeme si absolutno. Navzájem. Já i ego. A tak touha po poznání umožňuje natrhnout ten kabát vnějších zdání a představ (ego) v němž jsme oblečeni a odhalit si svou duši (podstatu). Ale tohle stejně jako lásku k druhému, nelze navodit meditací ani sebevětším úsilím osobního rozvoje. Vzniká v nás. Z nás a současně z milosti podstaty bytí, Boha, říkejme tomu, jak je libo. Vzniká jako vše tady a teď spojením. Dvě zcela rozdílné složky mne (anima a animus) dokáží spolu být spojeny. Pak i já umím být spojen s někým jiným, se svou prací, se svým životem. Spiritualita se nedá popsat slovy. Tu jen prožíváme. A jen tehdy, chceme-li ji sami vyvolat. Nedá se koupit nebo přenést naším láskyplným působením na druhé.

Smrt je iluze. Když totiž nepochopíme, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme, pak umíráme zaživa. A žijeme zbytečně. To, že je naše bytí bez hranic, to víme, ale ve vřavě a hektice všedního dne, se všechny tyto naše vzpomínky na jednotu, kdysi propadly do nevědomí. 

Proti strachu a to i nevědomému strachu ze smrti, totiž vždy stojí jeho největší nepřítel. A tím je důvěra. Protože z čeho můžeme mít strach, když důvěřujeme? Jistě. Všichni nás mohou zklamat. I Bůh nás může zklamat. I partner nás může obelhat a stejně tak můžeme obelhávat my sami sebe. A tak důvěřuji, a jsem si při tom všem ovšem vědom, že zklamání je možné. I přes mou důvěru. To, co dělají druzí s naší důvěrou hovoří o nich. 

Vždy se můžeme rozhodnout, čím se v životě staneme. Zdali “zacharem” neboli člověkem a nebo jen jeho stínem. Zachar hebrejsky znamená: žít tak, abych vycházejíc ze své atavistické, pudové přirozenosti a při tom dospěl v muže (ženu) tím, že jsi vzpomenu na Boha (podstatu jednoty) sám v sobě. 

A všem těm splývalům a mývalům našich srdíček, dovolte mi položit na přetřes pro vás jednu otázku. Zkuste si na ní všichni odpovědět sami. když tolik toužíte po dokonalosti a po duchovním spojení a neustále jej projikujete do druhých (viz článek https://www.facebook.com/notes/witc...) - budete stejně jako chcete splývat se zdrojem, s lidmi s přírodou, s láskou, s partnerem s extází - bude i stejně tak chtít splývat se smrtí? A nebo chcete rovnou tady a teď usnout a už se neprobudit?

😍 MZZ - Wa-jamot libbo be-qirbo 

hudba: Byron Metcalf - Heart Warriors - https://youtu.be/5cV5DHaVKv4

Nejtěžší a nejméně uznávaná cesta

To, co je skutečně důležité na cestě života, je zahlazovat překážky a ne šplhat na vrchol. Každá práce má dvě základní složky. Materiální a duchovní. A pouze jsou-li tyto v souladu platí to staré dobré rčení.: “chceš-li pohnout světem, pohni sám sebou.”

V posledních desetiletích zažívají orientální systémy cvičení neobvyklý rozvoj. Paradoxně. Čím více jim ubývá duchovní podstaty, tím více se šíří tady u nás. Materialisticky založený a vychovaný člověk západního světa se jen velmi těžko či zda vůbec, srovná s hloubkami poznání ke kterým pronikali mistři Východu. Reklamní ruch naší technicky zdatné civilizace, její helénsko -románská kultura, vychovávající po generace milióny lidí v pýše o nadřazenosti nad zbytkem světa - to vše vždy bránilo k pochopení své vlastní moudrosti natož pak moudrosti cizí. 

Nemluvě o tom, že každá škola, filozofie či systém cvičení, který kdy opustil zem svého vzniku a dospěl do oblastí s odlišnou tradicí hodnot, jinými klimatickými a stravovacími podmínkami, může být přijat jen se změnami. Pouze s určitým přizpůsobením. To však bohužel vede ke ztrátě ryzosti, prostě k určitému rozmělnění. Ani tím, že vyrazíte do místa původu nic nezískáte. Krom razítka v pasu nemáte ani původ, ani tradici a ani dlouholetý život v tělesný či duchovní komunitě. Hinduismus byl pro Indy. Taoismus zase pro Číňany. každý duchovní proud byl určen především úrovni zralosti obyvatel, té které části světa a dané doby. Pro ně měl tehdy onen směr svůj význam. To, že existují i v dnešních dobách svědčí o tom, že obsahovali a obsahují i univerzálnější pravdy.

Problém je však v tom, že skoro nikdo a nikomu nedochází celkem jednoduchá rovnice. A totiž, že tyto směry byly před staletími či tisíciletími reakcí na úpadek lidstva jako celku. Pokud by totiž bylo vše v pořádku, to znamená v přirozeném stavu, pak by nebylo důvodu něco vylepšovat. Nebylo by důvodu cestovat osobním rozvojem k dokonalosti. Dokonalost je totiž v přírodě normální a přirozená záležitost. 

A tak všechny ty hlubinné proudy, cvičení a teosofie usilující o dokonalost člověka, lidstva a jejich vztahu k okolnímu světu jsou v podstatě pasé. Podobně jako v přírodě probíhal jejich vývoj od zrodu, mladosti, zralosti až k svému zániku. K zániku dospělo vše, co dosáhlo svého vrcholu. To protože, jakmile stanete na vrcholu, už není kam jít. Nebo tedy je, samozřejmě je, zase zpátky do údolí. A tak se paradoxně šplhání do duchovních výšin lidstva stává jejich nejkratší cestou do pekel. Cílem bylo dosažení dokonalosti, která se však pomyslně posunula během času zase o kousek dále. A tak se stal cíl již jen abstraktním pojmem - https://www.facebook.com/notes/witc.... Skutečný život do něhož se ono vědění a poznání mělo posunout, byl totiž už dávno někde jinde. Skutečný život je především skryt v jeho pohybu. V prožívání skutečné přítomnosti, nikoliv život ve vzpomínkách nebo v spřádání představ budoucího bez práce tady a teď.

Úpadek a rozklad některých význačných duchovních proudů není zaviněn jejich nesprávností, ale tím, že lidé, kteří tyto systémy přenášeli a předávali, co by živé nosiče, jim nakonec sami přestali rozumět. Zkuste se dneska zeptat Číňana na feng-shui a nebo Inda na vastu. Většinou na vás budou zírat a pak mávnou rukou a řeknou samozřejmě s úsměvem, to jo, to dělali dříve. A prd. Učinili z nich přenosem bez ducha svého srdce jen strnulé formy. A to, co je dnes známo a předkládáno z orientálních systémů je spíše odstrašujícím příkladem. Velké množství sekt, škol a hnutí je toho samo dokladem. Pokud je totiž něco vnitřně jednotné, nemá potřebu se to vydělovat z celku. Vydělení z celku provedl většinou učitel či guru přesvědčený o své pravdě. O své cestě. A právě v tu chvíli už ona cesta skončila. Toto se nevyhnulo ani józe či bojovým uměním. A tyhle řádky nemají za cíl nic zpochybnit. Jen nasměřovat pozornost na to, co je skryto za naukou.

Velmi dobře to popsal Paul Brunton, když sepsal spis “Nauka skrytá za jogou”, kde jako jeden z mála uváděl, jak je velmi obtížné pochopit vzájemné souvislosti něčeho, co je nota bene z 90% ukryto pod povrchem obecného zájmu. Je to samé, jako by jste se zabývali léčebnými účinky rostlin, hlavně květů a listů a jaksi zapomněli na to, že rostlina má krom nadzemní části, i kořenový systém. Samotný pohled na vrchol cesty, jehož celek je z 90% skryt okolní krajinou, nemůže poskytnout objektivní obraz jeho velikosti a kvality. K tomu je zapotřebí hlubšího zájmu a trpělivosti. Protože každý dostane jen tolik, kolik sám dá. 

Ale nás učily nedávat nic. Nadávat ano, ale nedávat. Naučili nás mít. Vlastnit. V praxi to znamená naprosto obrátit svůj vnitřní postoj proti své evropské výchově a přirozenosti. Jít totiž za energií dovnitř a ne ven, to znamená objevovat svou pravou podstatu. Takže ano, dojdeme na vrchol, ale jen proto, abychom se dobře podívali, jaká, že to cesta nás ještě čeká. Směrem dolů. Do hmoty. Od abstrakce, od úlétlosti deformované mysli, do každičké buňky našeho těla. Dostat tu informaci, kterou jsme zde získali dolů do hmoty. Ono totiž, pokud chceme vodit energii po páteři odzdola nahoru, nesmíme jen sedět na zadku na kopci a kochat se pohledem. To už bylo. To, aby to fungovalo, to pak musíme sami sejít dolů. Protože to, o co opravdu jde, jde to, aby každý náš pohyb vycházel z naší přirozenosti. Jinak si všichni tím, co děláme, jenom sami lžeme. A ještě k tomu navzájem. 

MZZ

PS: jakékoliv násilí, lámání těla a jeho napětí je nebezpečné a nesmyslné. Každý pohyb, ať je jako dech spícího dítěte. Přirozený.