čtvrtek 2. února 2017

VĚDOMÉ TĚLO ♥ a STRAŠIDLA

Někdy mi lidi přijdou jako banda. Ale ne, to je hodnocení a to sem teď tahat nebudeme. Stále mne překvapuje, jak si mnoho lidí myslí, že když je někdo šťouchne do boku a oni řeknou au, že to je vědomá práce s tělem. Nedávno jsem byl na návštěvě u jedné skupiny, která cvičí pro sebe si něco stylem ode všeho trochu, a chvíli sem tam pobyl a zase šel. Na otázku, jak se před cvičením uzemňujete, mi odpověděli, no nijak, proč? Když základním pravidlem je stát se nehmotným a vyvanout do nicoty. Povídám jim, ok, ale se vší úctou a láskou a soucitem, kterého jsem schopen, jak potom chcete někde to, co se tady teď mezi vámi všemi stane jaksi zaznamenat, když odsud teď všichni vyšumíte do ztracena? No, to samo, se udělá..... zněla odpověď. Povídám aha, takže vy tu vlastně jen společně onanujete? Cože? Co si to dovolujete? Jen jedna žena se tam začala smát, protože jí to došlo. Povídám, jestli si to sami uděláte a pak se vám to ještě spojí dohromady, tak jakej rozdíl je mezi vámi a swingers klubem? Zpocený jste v podstatě stejně? Vedeni v lásce a soucitu... jo.

Jistěže je láska a soucit to nejvíce sjednocující ve vesmíru. A je to to, co je skutečně důležité. No, ale jaksi si neuvědomuji, že by sem někdy někde někoho viděl doplňovat lásku nebo soucit z automatu. Nedá se koupit. Musí se vytvořit. V sobě, Čím? No přičiněním. Tedy když je tělo, duše a duch v rovnováze a nevěnují se uzurpování vašeho tělesného prostoru pro rej jakýchkoliv myšlenek či emocí, pak je možné vědomě v těle pracovat na kultivaci lásky a soucitu. Nejsou stabilním prvkem každého z nás. O, jak pohodlné jsou některé věroučné systémy, které vás pozvou na seminář, a pak máte papír na to, že už svítíte. Láska nepotřebuje papíry, aby k vám přišla. Láska se nerodí ve vašem srdci, ale je do něj povznesena. Je do něj vložena. Kým? To je na dlouho, v podstatě ho všichni známe, měl s námi už co do-činění, ale všichni na něj dlabeme a hrajeme si snaživě na jeho následovníky. Ne, papeže nemyslím. Víš musíte, až na půdu.

Láska může pobývat v člověku, který je v rovnováze a který je úplný. Lidé nemilují jeden druhého proto, že je to skvělý nápad. Dělají to proto, že uvnitř toho, koho milují najdou něco, co je skutečné, co je na rozdíl od všech ostatních kolem, skutečně živé. A tady se asi trochu rozejdeme nad tím, co si kdo představuje pod pojmem život, ale to někdy jindy. A je to nikoliv esoterní a duchovní, ale naše hmatatelná, tělesná zkušenost. Cit, který se usídlí v těle a překonává cokoliv, co jsme si až do teď, dokázali představit. Láska spojuje jednoho člověka s druhým. Ale je darem. Ne člověka člověku. To my si ve své pýše jen namlouváme. Láska je darem Boha za to, že jsme byly ochotni překročit rámec své sebestředné iluze a zaujal nás kdosi "cizí", "jiný", a my jsme se otevřeli jeho srdci. Tedy asi tak, některým lidem a je jich hodně, můžete o lásce i soucitu klidně i zpívat a tančit, a s nimi to ani nehne, protože na hluboké úrovni bytí jsou od své reality vnímání odříznutí. Cvičí a vznášejí se a dělá se jim to samo a namísto života ve skutečnosti je jim v podstatě jedno, co se kolem děje. Ideální do každé společnosti. Většinou jsou pak následkem toho v depresi, jsou úzkostliví a agresivní. Cítí se zchromlí nebo uvnitř mrtví. A teď světe div se, odkud se vzal, tu se vzal, přijde někdo, kdo na esoterika rozhodně nevypadá, položí jim ruku na srdce a tu jejich jiskru vzbudí. To je pak panečku průser. No ne tím, že by to byl bůhví jaký esoterik, ale proto, že ve vás tu jiskru vidí. A pokud ji vidíte vy v druhých, Bůh vám umožní naslouchat tomu druhému člověku tím, že ji v něm oživí. Naplní ho láskou. A k tomu jsou potřeba dva směrem k sobě navzájem směřující lidé. Lidé, kteří nežvaní o tom, jak nesnesitelné je vaše chrápání či prdel, ale kteří jsou s vámi ve vašem životě a srdci, připraveni v něm být každou vteřinou svého života. NECHRÁPOU ZA ŽIVA. Ano, láska je sice latentně přítomna, ale stejně jako my spí. Šípková Růženka ví své. A nedá se vzbudit ničím jiným, nežli chutí druhých ji ve vás vidět. Nejen chutí, ale chutí ztratit své iluze o sobě a otevřít své srdce tomu, komu bychom to nikdy nechtěli udělat. Sami o sobě. A to je sakra těžká práce.

Člověk se totiž po řadu století socializoval. To jest naučil se svým chováním lhát. Navenek působíme pěkně, ale uvnitř nás můžete najít něco absolutně jiného než byste čekali. Mnoho z nás je poblázněno zmatkem negativně přijímaných a prožívaných emocí i myšlenek. Tito lidé nikdy nemohou vidět v ostatních ani lásku ani soucit. Nejsou toho schopni ani v sobě. Jsou stažení, žijí v napětí, které při stresu ventilují silou proti všem kolem. A tyto stažení a napětí v těle způsobují to, že je vám odebrána vyšším vědomím schopnost cítit a rozvíjet vnitřní stavy lásky a soucitu. No většina si dojde na seminář, cvakne nějaké to love a hodlá věřit tomu, že ten, kdo tam nad nimi dva dny mával tlapičkama jim do života přinesl klid a mír. To jim vydrží většinou do první železniční zastávky a pak jsou všici svině jako dycky.

Činit svoje tělo vědomým, tedy jeho prostor uvolněným a připraveným přijmout to, co nás přesahuje jako dar je skutečná reálná práce. Vzpomenout si na Boha v sobě. No hlavně se při tom neopičte po náboženských kultech, které se sice láskou a soucitem zaklínají, jak staří magici, kde mohou, ale výsledkem jejich genderové segregace je, že ve světové populaci chybí odhadem 130 milionů žen. Společnost je silně nevyvážená. Nejvážnější situace je v Indii a Číně. V Číně se odhaduje, že chybí mezi 50–60 miliony žen, v Indii kolem 40 milionů. Jsou to děti ženského pohlaví, které byly zabity ihned po narození nebo vyhladověny. V městských oblastech ženy podstupují selektivní potraty. Nejbohatší vrstvy v těchto zemích mají přístup k umělému oplodnění. Ženy v těchto společnostech jsou považovány za nedostatkové zboží, za potenciální matky a manželky. Neberou se jako autonomní bytosti, které mají právo rozhodovat o vlastním osudu. Někteří západní bioetici tvrdí, že by to pro ženy bylo dobré, pokud jich bude ve společnosti méně. Budou prý vzácnější. A my muži si jich budeme konečně vážit. To je skutečně zajímavá iluze.

Problém je, že ženy nejsou komodity, aby byly vzácnější. Obvykle považujeme za problém, když je nějaká skupina obyvatel selektivně likvidována. Hmm, a to, že nám chybí ženy, skutečné ženy, to není problém? Máme kolem sebe plno samiček rodu homo sapiens, ale ženskou abys pohledal. Děvčat mraky, matek taky hodně, ale žen? Pokud nebudeme schopni spolu pracovat na tvorbě láskyplných vztahů mezi muži a ženami, plných soucitu jednoho k druhému, kde potom skončíme? U čeho? Chceme lásky mnoho, ale kdo, kdy z nás zvednul vlastní prdel a šel pro to něco udělat. A ne jet na rerteat do kláštera Šaolin, ale kdo z nás se dokázal přiblížit svému partnerovi natolik, že v něm chtěl uvidět onu jiskru Boha? Jak pak můžeme jedny lidí učit lásce, když druhým lidem, které tvrdíme, že taky milujeme, třebas nadáváme? Když nadáváme jednomu, nadáváme všem. Když své vnitřní napětí přetavíme v zlobu, kterou vrhneme na hlavu jednomu, trestáme tím celý svět. Jak láskyplní pak jsme? Když nemáme soucit a lásku pro lidi, které "milujeme", jak ji chceme šířit vědomě k lidem, které ani neznáme?

Není čas dělat se dnes inteligentnějšími bytostmi plnými falešného poznání. Inteligenci jsme dostali především k této věci. Na to soustředit se na svůj vlastní vnitřek a dosáhnout spojení srdce, mysli a těla. Protože až potom s k nám může dostat z těch tzv. vyšších sfér i duch boží (ruah) a následně s ním i soucit a láska. Můžeme je pouze dostat darem. Tehdy budeme-li mít připraveno své tělo vědomě přijmout tento dar. Dar, který můžeme radostně očekávat, ale který taky nikdy nemusí přijít. Vzpomeňte si na to, až budete zase někde někomu něco...upřímně vytýkat ve jménu lásky a soucitu a svého osobního prostoru, který se možností probuzení cítí vždy nejvíce ohrožený. NEO - HROŽENÝ - undaunted, je pěkné slovo. Záporem k tomuto slovu je slovo haunted - STRAŠIDELNÝ. A to jsme my - strašidla žijící bez lásky. Upíři, kteří drtíme jiná lidská srdce ve snaze najít onu jiskru. Aby jsme si to nanečisto vyzkoušeli, aby nám to, že i my jednou možná... své srdce otevřeme, neudělalo bebí. Zůstává po nás jen hromada mrtvol. Kvůli naší touze po tom se jednoduše dostat k lásce i soucitu. Netvořit, jen zpotvořit.
MZZ

sobota 14. ledna 2017

PSYCHOPAT - TEST

Staří Hebrejci dávají lidem do oblasti ramen sídlo dvou energetických sfér, tzv. sefirot. Jedna z nich je umístěna oblasti pravého ramene a představuje pojmy spravedlnost, váhy, soud jedním slovem MOC (Gevurah). Asi i proto se odjakživa jako symbol moci používal meč. A jeho protikladem, levým ramenem byla boží milost neboli LÁSKA (Chesed). Ta byla vždy štítem proti všemu. Proti moci psychopatů je láska bezmocná. Každým štítem může jednou proniknout meč. A tohle je právě tato situace. To by se měl uvědomit každý, kdo se buď do psychopata zamiluje a nebo s psychopatem pracuje.

Abyste nebyly bezmocní i vy je tu test PCL-R, který se běžně využívá pro diagnostikování psychopatie. Autorem testu PCL-R je Dr.Robert D. Hare, renomovaný badatel v oboru kriminální psychologie. Pozn. Toto je verze testu z Hare Psychopathy Checklist - From Wikipedia, the free encyclopedia - This page was last modified on 18 March 2011 at 10:23


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 UPOZORNĚNÍ: Pokud se pokusíte tento test sami vyhodnotit a vyjde vám u někoho 25 bodů a více, neznamená to ještě, že je dotyčný deprivant/psychopat. Je to však pravděpodobné. Diagnozu může stanovit jen psycholog nebo psychiatr vyškolený v příslušném kurzu. Není trestné být psychopat. Psychopati jsou plně příčetní, za své činy nesou vinu v plném rozsahu - pokud však něco provedou. Oni si to dovolí pokaždé, když ucítí příležitost a slabou (neinformovanou) kořist. Psychopat vždy bezpečně pozná, kdo je jeho kořist a kde jsou její slabiny. To, že vám u někoho vyjde tak vysoké skóre, že to s největší pravděpodobností psychopatie bude, ještě neznamená, že daný jedinec bude a má být nějak potrestán, zavřen do blázince nebo do vězení. Test vám pouze napoví, zda a NAKOLIK JE NEBEZPEČNÉ s takovým člověkem mít jakékoliv dohody, spolupráci, partnerství, pořizování dětí etc. etc. Pokud se totiž zapletete se skutečným psychopatem/deprivantem, nikdy se nezbavíte tendence psychopata zasahovat vám do života. I když utečete, můžete se dočkat nekonečných nepříjemností včetně různých anonymních udání, obvinění, trestních oznámení, dokonce jsou běžnou praxí new age dneška i temná magie a prokletí. Dá se očekávat, že čím více bodů v testu někdo nasbírá, tím těžší to s ním budete mít. Sám jsem několik let udržoval vztah s někým, kdo nasbíral 30 bodů. Vím, o čem se tu píše.

1. Diagnozu stanoví pouze psycholog nebo psychiatr vyškolený v příslušném kurzu.

2. Není trestné být psychopatem.

3. Lze říct, že psychopatem je ten, KDO SE JAKO PSYCHOPAT CHOVÁ - psychopatie je chování. Je to parazitní životní strategie. Podle jejich činů je poznáte. Jen podle jejich činů jim také náleží trest. Ne proto, co jsou, ale VÝHRADNĚ za to, JAK SE CHOVAJÍ.

4. Za své činy nesou 100% odpovědnost. Jsou plně příčetní. Netrpí bludy. Nejsou schizofrenní. Jsou-li souzeni, soudy jim přiznávají vinu v plném rozsahu.

5. Nemění se.


Psychopatie je, bohužel, parazitní životní strategie: "sport" těch, kteří považují agresivitu za sílu a slušnost za slabost. Buďte schopni psychopatii rozeznat, když se s ní setkáte. Nikdy toto chování netolerujte. Nikdy u nikoho toto chování nekryjte ani neomlouvejte. Nikdy nedávejte druhou šanci. Odejděte !!!

Nejnebezpečnější psychopati (nekriminální psychopati, ti kteří jsou nejlépe mezi lidmi schováni) mohou být někdy hmotně i sexuálně zcela asketičtí. Jsou vzory všech ctností. Tedy právě tady mohou být schováni i oni sami před sebou. Viz. další text o tom, čemu takový člověk vlastně věří.

Selhaly dosud veškeré snahy naučit je cítit s ostatními. Zato se přišlo na to, že psychopati s oblibou odkoukávají psychoterapeutické postupy a metody, aby je později mohli aplikovat ke zkáze svých obětí. Pravda je taková, že věda neumí zařídit, aby by se v psychopatovi probudilo SVĚDOMÍ. Aby začal zodpovědně spolupracovat s ostatními a respektoval a ctil jejich práva a city. Psychopat svědomí nemá, nebude mít. Bude litovat pouze sám sebe - pokud mu triky neprochází. Tedy není to jen o sobecké sebelítosti, je to o sebelítosti pro zlý důvod. Psychopat říká: "Lituji, že mi zločin nevyšel." Chcete ho snad utěšovat? Ideální materiál pro pomoc psychopatovi? MODLETE se za něj. Jinak nic. Více zde: http://elyna.wz.cz/jak_pomoci.htm


T E S T

▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Faktor 1: Agresivní narcismus


1. Nápadné kouzlo, výmluvnost a povrchní šarm - Psychopati si často takzvaně "nasazují masku", která je příjemná a oblíbená. Psychopat například ochotně dělá dobré skutky, aby si získal náklonnost své oběti. Odhalíte je snadno. Práce jim smrdí. Nesmí to zase být moc namáhavá práce, to se zase pokoušejí šidít, což jim v mnoha případech lhaní a výmluv prochází a vy se pokoušíte jejich práci udělat sami, kvůli velkému soucitu s nimi. Oni sami jej nikdy neměli a nemají. Většinou proto, že jako děti či mladiství zažili přísné rodičovské tresty či sexuální zneužití, kdy jim nikdo nepřišel na pomoc, kdy s nimi soucit nikdo neměl. A proto jej zavrhnou ze svého života, nicméně jej všude vehementně propagují. A jako jediný formát přežití, přijmou usilovat o co největší moc.

2. Grandiózní sebehodnocení - Vědomé prožívání vlastní sociální pozice i postup měření toho, jak jedinec chápe sama sebe. Sebepřeceňování je velmi často nepřímo úměrné inteligenci. Psychopat je často člověk s vysokoškolským vzděláním. A přesto nebo právě proto se bojí racia, protože dobře tuší, že tam by mohl být odhalen. Nabádá ostatní, aby věřili svému srdci a svým pocitům, a zároveň si získává sympatie svých objektů zájmu a tím si pojišťuje, že mu bude věřeno proto, že ho „lidé mají rádi“. Na tomto sebeobrazu mu velmi záleží. Na potvrzení svých dobráckých úmyslů často přichází s citacemi či příběhy o kladných hrdinech, přičemž všem posluchačům musí být zcela jasné, že on je minimálně stejně dokonalý, jako onen kladný hrdina. V případě, že s příběhem přijde někdo jiný, nezapomene přijít se svojí trochou do mlýna, přidat nějakou tu pochvalou a upozornit tak na sebe. Účel je tentýž. Nikdo nesmí zůstat na pochybách o jeho ušlechtilých motivacích. 

3. Patologické lhaní - Mluvíme-li o patologickém lháři neboli mýtomanovi, jde o člověka, který lže, aniž by z toho měl nějaký hmatatelný užitek. Dokonce lže i ve chvílích, kdy by pro něj jednoznačně bylo jednodušší a výhodnější říct pravdu. Je závislý na smyšleném světě a nepravdivých informacích. Prožívá naprostou frustraci, když je nucen mluvit pravdu a popisovat skutečnou realitu. Jen si představte, jak musí vypadat mozek patologického lháře po několika letech jeho dobrodružného života. Kolik detailních informací navíc musí zachytit. V jakém neustálém stresu musí být, když si s někým povídá, aby se nedostal do slepé uličky. Možná řeknete: Tak ať začne mluvit pravdu. Ale patologickému lháři stojí tyhle stresové situace za to. Zvykne si a užívá si, že má svůj svět a dokáže postavit a rozbít světy ostatním. Díky neustálému stresu a tlaku na mozek musí buď používat alkohol, drogy a nebo meditační cvičení, aby účinky svých lží dokázal aspoň přijatelně otupit, tedy mohl se vymlouvat na to, že si je nepamatuje. Základní příznak většiny mýtomanů je totiž schopnost odhadnout, co ten druhý chce slyšet, a říct to nejen v pravý čas, ale také to říct se správnou mimikou a tónem hlasu. Takže jak chcete vlastně patologickému lháři pomoci? Patologický lhář, který trpí touto diagnózou více než dva roky, následně nedokáže rozeznat příběhy a historky, které se skutečně staly, od těch, které si vymyslel. 

4. Manipulativní a podvádějící - Manipulativní jednání je projevem člověka, který si není jistý sám sebou, který necítí pevnou půdu pod nohama, má problém být pružný a pokorný. A chce se za každou cenu dosáhnout svého, je zaslepený v postoji k určité situaci, zcela se uzavře všem argumentům, které vyjadřují odlišný názor od jeho. Vnímá odlišné názory a postoje jako ohrožení, jako útok na sebe… protože se cítí nedostatečně, začne manipulovat …. manipulace může někdy zdánlivě vypadat jako projev lásky, jindy může jít o zřetelnou agresi, vyhrožování… cílem je dosáhnout prostě svého svého.

Manipulátor nechce podávat jasné a srozumitelné myšlenky, protože pro manipulaci je výhodnější používat jakousi „mlhu“, pomocí které lze kdykoliv kohokoliv tlačit do pozice „ty moje myšlenky nechápeš“. S tím bývá často spojeno jakési „skromné povznesení se nad věc“, kterým manipulátor dává skrytě najevo, že má převahu, že jeho myšlenky zůstávají u některých lidí nepochopené, dává najevo, že to přece není jeho vina.


Manipulátor nemůže a nechce odpovídat na přímé otázky přímými odpověďmi, protože to mu ubírá prostor pro manipulaci a byl by nucen říct konkrétní věci, které by mohly projevit rozporuplnost jeho sdělení. Manipulátor totiž používá sdělení účelově a není pro něj důležité, co říká,ale jakého výsledku dosáhne, tudíž tvrdí to, co se mu právě hodí, ale nikdo nesmí poznat, že jsou v tom rozpory, proto na přímé otázky neodpovídá.

V diskusi s manipulátorem zjistíte, že manipulátor od některých témat zběhne a přesměruje vaší pozornost nenápadně na téma zcela jiné. Otázky nechá nezodpovězené a pokud se k nim chcete vracet, označí je jako nedůležité a vyzve k diskusi na jim nově nastolené téma, „které je přece mnohem důležitější“.

Manipulátor vám podsune nějakou myšlenku, která se vás osobně týká, a když pátráte po tom, proč vám ji sděluje, začne vám vysvětlovat, že pouze reaguje na vaše postoje, že to, co vám říká, není z jeho hlavy, ale jen reakce na to, co jste sdělili. Typickým sdělením manipulátora je to, že on jen odráží vaše pocity a sdělení, a to, co na něm vidíte negativního, je vlastně váš problém (ona myšlenka zrcadlení také pochází ze starého Řecka, v mnoha směrech je pravdivá a užitečná, ale manipulátor ji využívá účelově a vždy ve svůj prospěch).

Manipulátor používá vyšší autority jako je „Bůh“, „veřejné mínění“, „všeobecně známá pravda“ apod., aby dal přesvědčivost svým myšlenkám. Svoje myšlenky prezentuje jako objektivní fakta a diví se, nebo se blahosklonně usmívá tomu, že to prostě jen nechápete. 

5. Nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitů viny - Když opravdu zapátráte, zjistíte, že za většinou našich neúspěchů, nespokojeností, nezdarů, finančních omezení, vztahových i zdravotních problémů, stojí pocit viny. Takový jedinec si pak uvědomí, že je ve svém životě stále něčím a někým omezován a je obklopen z valné části negativními lidmi. Psychopaty. Lidmi, kteří ho obviňují, ať udělá cokoliv, vylívají si na něm zlost, limitují ho svým strachem anebo v něm strach spouští. Přesto je naše touha zavděčit se i tomu největšímu škodiči velice silná. My s nimi totiž máme to, co oni s námi ani mít nemohou. Slitování. Psychopat může používat i různé metody zaměřené na destrukci osobnosti manipulované osoby. Například cílové osobě či osobám nenápadně mění důvěrně známé prostředí tak, aby se v něm neorientovala a cítila nesvá. Když potřebuje, upozorňuje na své zásluhy a zároveň snižuje sebevědomí oběti. Neváhá věnovat dar velké ceny nebo půjčit peníze apod., protože si tím svou oběť morálně zavazuje. V manželství se manipulátor běžně dopouští citového vydírání. Snaží se vzbudit silné emoce (strach, pocit viny). Dokáže zcela rozvrátit rodinu. Psychopati jsou bez svědomí. Trvale a nenapravitelně. Neomlouvají se a nikdy nenapravují škody. Pokud něco naprosto pokazili, nejprve se (uraženě) stáhnou a následně se pokusí z celé situace vylhat. Že za to mohly okolnosti a kdokoliv jiný, jen ne oni. Tam, kde by zdravého člověka fackovala hanba, tam je psychopat povznesen, stále lehce nad věcí. Bezostyšně konstruuje minulost dle vlastní fantazie. A ve svůj prospěch. 

6. Povrchnost, mělkost (oploštěný afekt) - Povrchní lidé se zabývají sami sebou, ostatní je nezajímají (jsou sobci), nemají hlubší zájmy, uspokojují je např. peníze místo toho co by za ně mohli zažít. Povrchní lidé nejdou do hloubky problému, rádi mluví a neradi poslouchají druhé (naslouchají druhým). neustále sice vytvářejí dojem, že jim jde o podstatu věci, ale to dělají právě proto, aby si nikdo nevšiml jejich povrchnosti. Když mají vést cokoliv jsou ve stresu jelikož mají potřebu před ostatními utajit, že vlastně vůbec netuší jak a proč dále. Jejich chování, vztah k lidem jako k věcem (pozor, takto to oni nikdy nenazvou) a dělením lidí na silné a slabochy vede k tomu, že jejich vztahy nemají dlouhého trvání nebo naopak si vydržují vedle sebe řadu “kamarádů”, kteří plní jejich přání. Rytíři bílých koní. Lidi jsou pro ně užiteční, pokud něco potřebují, pokud ne, pak jsou bezcenní. 

7. Necitlivý/nedostatek empatie - Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na kteroukoliv věc názor, kdy jedná proti svému přesvědčení a kdy se naopak to, jak se chová navenek, plně ztotožňuje s tím, co cítí uvnitř. To tady zcela určitě nehrozí. 

8. Neschopen přijímat odpovědnost za vlastní činy - Psychopati se nedokážou vcítit do pocitů normálních lidí. Psychopat nikdy nepřizná, že udělal chybu, nikdy neuzná, že neměl pravdu nebo že se zmýlil. Vždy své chování maskuje pod nějaké jiné motivy, které se zdají být dobré a ušlechtilé. Využívá vaší sympatie k tomu, aby vám zabránil racionálně rozebrat jeho chování.


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Faktor 2: Společensky deviovaný (devastující) životní styl


9. Potřeba vzrušení a/nebo sklon k nudě - Jeho život probíhá jako válka a pohyb ode zdi ke zdi. Buď deprese nebo maniakální a extrémně výkonná fáze.Buď se šílené nudí a nutí druhé k akci nebo naopak k tomu, aby ostatní fanaticky následovali jeho “cestu”. 

10. Parazitický životní styl - Narcismus - pro narcistickou osobnost (psychopat je narcistní) je vždy reálná jen ta skutečnost, která odpovídá jejím přáním, jejímu myšlení a jejím pocitům. Věří čemukoliv, o čem prohlásí, že to pravda je. Je schopen popírat i zcela zjevnou skutečnost. I tváří v tvář faktům je schopen tvrdit, že neexistují. Psychopati často na ostatních parazitují a žijí na úkor jiných lidí. A to těch, kterým vnutí svůj obraz světa. 

11. Špatná sebekontrola - Ne, nejsou šílení, jde o to, že vždy jde o poruchu vztahu k druhým lidem a z ní vznikající pokřivené vnímání reality. Narcistický člověk dojít snadno k přesvědčení o své neomylnosti a dokonalosti. A dokonalost či aspoň pokusy o ní je nutí k maximálnímu pracovnímu tempu, mají na sebe, ale jelikož neumí prožít sami v sobě svou vinu, projektují do druhých a obviňují všechny za to, že dělají svět nedokonalým místem. Každý, kdo narušuje tento jejich obraz dokonalého bytí v jakékoliv oblasti (např. odkrýváním jejich motivů) je nepřítel, proti němuž obrací svou agresi. 

12. Nedostatek realistických, dlouhodobých cílů - Psychopati mívají nerealistické dlouhodobé cíle. Buď nemají vůbec žádné, nebo jsou nedosažitelné a vycházejí z toho, že psychopat sám sebe vidí jako mnohem schopnějšího, chytřejšího a mocnějšího, než ve skutečnosti je. A jelikož je sám rád v roli oběti, které se díky tomu může vymlouvat na všechny možné i nemožné excesy, jenž mu přišli do cesty a on je překonal, je zde vidět i další detail, často jsou psychopaté pyšní i na to, že nic nedokončili. To proto, že při tom mají možnost pomluvit a agresivně verbálně napadnout všechny kolem. 

13. Impulsivita - V okamžiku agrese ztrácejí jakákoliv pravidla etiky a etikety. jsou schopni pro silné pocity vzrušení, jenž v nich agrese vyvolává, ji vyvolávat a to neustále i ve svém okolí, aby se tzv. “něco dělo”. nemusí být vždy sami aktivní agresoři, i když i to je časté, ale jsou spouštěčem sociálních rozepří. baví se klidně nad rodinnou rvačkou, kterou vyvolali. Nenápadně a tak, aby nemohli být odpovědni za její rozpoutání. Okamžitě po jejím skončení se zpravidla přihlásí za její odpovědnost, což přítomní zavrhnou a tím z nich sejmou případný pocit viny. Já nic, já muzikant. Vede je to často k tomu, že jsou z nich výborní energetičtí upíři. Impulzivita je u nich neustálá potřeba podnětů zvenku. Ponecháte-li je o samotě, doslova "lezou po zdi". To pak mají časté migrény. Nudí se. Jako by žili v neustálém nedostatku zajímavých podnětů a měli snížený práh bolesti. Například podněty, které u ostatních lidí vyvolávají poplachovou, obrannou a únikovou reakci, u psychopatů vyvolávají spíše orientačně-pátrací reakci a zájem. Jako by jim bylo jedno, co cítí, ale hlavně, aby to bylo hodně silné. Důležité je pro ně slovo intenzita.

14. Nezodpovědnost - Je zajímavé, jak často u nich vedou tzv. nicknemaes neboli přezdívky. za ně se toho totiž dá mnoho schovat. Používají je jako svou značku. Jelikož nejsou schopni přijmout odpovědnost nejsou schopni ani vystupovat pod svým vlastním jménem. Naprostá neschopnost zříci se okamžitého potěšení ve prospěch vzdálenějších cílů. Psychopat neplní závazky, sliby, dané slovo opakovaně. Psychopat domů dorazí třeba až následující den. jde se v opilosti vyspat s několika cizími lidmi namísto toho,a by se pokusil jít s partnerem domů. Není na něj spoleh. Je vždy nad věcí. Neomluví se. Nemá potřebu své selhání nějak odčinit. Obviní kohokoliv. Přenese odpovědnost za to, co se stalo, na někoho jiného. Řekne komukoliv, že je to jeho chyba. Jelikož neumí přijmout a prožívat pocit viny.

15. Kriminalita v dětství či v průběhu dospívání - Velmi špatně se prokazuje. Občas v záchvatu sebestřednosti prozradí své předchozí excesy, ale jen když mají pocit, že jim naslouchá spřízněná duše, před kterou se mohou blýsknout. 

16. Problémové chování v dětství či v průběhu dospívání - Často začínají sexuální život kolem 13 roku života, tedy kdy ještě nemají jakékoliv představy o jejím úspěšném zařazení do své osobnosti. jejich prožívání i této oblasti je mělké a nejsou schopni jít do hloubky. Proto často podléhají nebo tvoří násilí - nebezpečné praktiky včetně bondáže až se objevuje i krev, sadomasochismus. 

17. Zrušení podmínečného propuštění - Těžko ověřitelné. Ale hledejte máte-li podezření.


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Zvláštnosti, jenž nekorelují ani s jedním faktorem


18. Promiskuitní sexuální chování - Sexualita je pro něj pouze nástrojem moci. Vždy se nejprve pokouší udělat vše podle vašich představa, aby zjistil vaše preference. Pak se je i proti svému přesvědčení, pokouší několikrát po sobě hojně aplikovat, aby si vás citově zavázal a následně se začne zabývat tím, že do sexuality přináší to svoje a jakmile není sexualita řízena jím a jeho potřebami, pak není ochoten k sexuálnímu kontaktu vůbec. Je schopen bez výčitek partnera podvést a to i opakovaně, jelikož nemá výčitky a jde mu o jeho uspokojení. To si většinou nepřizná a maskuje svůj zájem o sexualitu často jinými praktikami, které odkazují na tzv. pozitivní a duchovní rozměr: např. tantra. Psychopat vykazuje i v sexuálním chování nepřítomnost výčitek svědomí a také zcela povrchní cítění a citové prožívání. Nerespektuje city lidí kolem sebe (nerespektuje ani jejich práva). Jeho sexuální bezcitnost vede ke krutostem - velmi se vyžívá, když může svého partnera opustit tím, že jej podvede s někým, koho jednoduše svede a opustí. Následně se pak nechá hýčkat dalším úplně jiným objektem, který mu poskytne pozornost. Počet sexuálních partnerů je celkem vysoký. Všímejte si, když mluví o svých vztazích, co byly. Dívejte se na to, jak potkává bývalé známe a k čemu se u nich hlásí (spali jsme spolu jen dvakrát, to ani nebyl vztah, atp.). Pochopíte, že lže a vymýšlí si, protože byste ze skutečných počtů jeho partnerů brzy pochopili, že mu vlastně ani na jednom z nich příliš nezáleželo. Stářím mu sexualita dojde jako manipulující efekt a tak se vůči stáří a stárnutí často staví velmi nepříznivě. 

19. Mnoho krátkodobých manželských vztahů - Pokud má v historii několik velmi krátkých manželství, pravděpodobnost, že jde o psychopatickou osobnost vzrůstá. 

20. Kriminální všestrannost (Univerzální kriminální chování) - Hledejte historii kriminální minulosti v mládí. Mnoho psychopatů vykazuje patologické chování v časném mládí. Pokud tam kriminální minulost je, prozkoumejte, jak moc je různorodá. Psychopatům mnoho věcí projde, ale občas je přece jen někdo přistihne. Schopnost flexibility při páchání zločinu je dobrým indikátorem. 

21. Druhotně získané dovednosti sociopatického/sociologického podmiňování* - Nově přibyl bod č.21 "Acquired behavioural sociopathy/sociological conditioning". Tento bod znamená, že daná osoba se spoléhá na sociologické dovednosti a triky, aby klamala. Jinými slovy: Zneužívá vědu i terapii k dosažení svého cíle.

V Y H O D N O C E N Í

▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Tyto položky zjišťují citové, interpersonální a behaviorální rysy. Každá z položek je hodnocena od nuly do dvou. Celková suma bodů pak stanoví rozsah psychopatie dané osoby: 
Otázek je tedy celkem 21. 
Pokud je znak nepřítomen, skóre za položku je 0. 
Pokud je znak pravděpodobně přítomen, skóre 1. 
Pokud je znak zcela jistě přítomen, skóre 2 
Výsledek celkem 30 bodů (v USA) nebo celkem 25 bodů (ve Velké Británii) znamená s vysokou pravděpodobností odhaleného psychopata.

Malé shrnutí na závěr:

1. Psychopat necítí vinu. 
2. Psychopat neslyší na morální apely. 
3. Psychopat se nemění. 

Z toho plyne: 

1. S psychopatem nevyjednávejte o jeho vině. 
2. Odkažte psychopata do mezí zákona. 
3. Nesnažte se ho změnit. Nemůžete-li odolat touze změnit psychopata, modlete se za něj. 

Neočekávejte spolupráci ze strany psychopata - toto jsou doslova pakty s ďáblem, které se vymstí vám (nikoliv jemu). Pokud sám psychopat spolupráci nabízí, dělá to pragmaticky proto, aby vás dříve či později využil. Očekávejte tyranii, neočekávejte slitování.


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 “Přibližně čtvrtina lidí s antisociální poruchou osobnosti jsou psychopati v úzkém anglosaském slova smyslu. Existuji dva druhy psychopatů Úspěšní a neúspěšní. Ti neúspěšní sedí v kriminálech, ti úspěšní sedí v čele správních rad.” - MUDr. František Koukolík, DrSc.

Z D R O J E

▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 

pátek 30. prosince 2016

POZNÁNÍ

Teoreticky, toho všeho co je kolem nás a co má nějaké vědomosti, bychom měli být nějakým způsobem schopni dosáhnout. To se týká i esoterických vědomostí, které mají jiní lidé, nebo které se prostě nacházejí volně uprostřed přírody, čekající až na ně někdo dosáhne. Pomyšlení na to, že vědomosti by mohly být nějak schovávány, učiněné nepřístupnými většině lidí, jak se to v jistých kruzích traduje, mě zpočátku odpuzovalo. Bouřil se takto ve mně vrozený smysl pro demokracii, připadalo by mi to nespravedlivé pokud by tomu skutečně tak bylo a někteří lidé tyto vědomosti měli a jiným je odepírali. Postupně jsem ale přišel na to, že ve skutečnosti se tomu má poněkud jinak. Z části mě toto poznání inspirovalo k napsání rozhlasové hry The Struggle of the Magicians (Zápas kouzelníků), z níž vyjímám následující dialog. O tom, zda jsou vědomosti přístupné či nikoliv debatují zde G. I. Gurdžijev s P. D. Uspenským. Že k nějakému podobnému rozhovoru skutečně došlo (a nejspíš vícekrát), musí být celkem jasné tomu, kdo četl aspoň některou z Uspenského knih.

Gurdžijev: Za prvé: nikdo žádné vědomosti neskrývá. Za druhé: ne všechny vědomosti se hodí k tomu, aby se dostaly do volného oběhu; některé ukryté být musí. Přesto všechno jsou vědomosti snadněji dosažitelné než byste si myslel, ovšem jen pro ty, kteří je s vážností hledají a kteří jsou schopni je ABSORBOVAT (proto se staré esoterní systémy soustřeďují na kapacitu přenosu energie v těle a jeho rozšiřování). 

Uspenskij: Vy si tedy nemyslíte, že cesta k nabytí vědomostí by měla být otevřena všem a bez výjimek, že každý člověk by měl mít právo na to aby se mu dostalo vzdělání? 

Gurdžijev: Pokud se týče základního vzdělání, s tím naprosto souhlasím. Musíte ale pochopit, že opravdové poznání nemůže patřit všem, dokonce ani ne mnohým lidem. Pouze některým, jichž nikdy nemůže být mnoho. Tohle je jedním z fundamentálních zákonů, zákonů hmoty, jimž podléhá všechno na tomto světě, včetně poznání.

Uspenskij: Poznání přece ale nemůže mít nic společného s materiálností!

Gurdžijev: V tom se právě velice mýlíte. Ve světě hmoty je všechno omezené. V kterémkoliv okamžiku se na poušti nachází sice obrovské, určitě naprosto nespočítatelné, přesto ale docela určité množství zrníček písku. V jezeře je také určité množství vody, potenciálně by se ta voda dala měřit na vědra, i když to nikdo dělat nebude. Tak se to má se vším. Tak se to má také s poznáním. I to má svoje limity.

Uspenskij: Chcete tím snad říci, že lidstvo má, dejme tomu v průběhu jednoho století, k dispozici pouze určité množství vědomostí, kterých může během toho času dosáhnout?

Gurdžijev: Přesně tak. Poznání se nám dostává podobně jako se nám dostává jídla. Nebo ještě lépe, tak jak užíváme nějaký drahý lék. To jak ten lék zapůsobí, závisí na dóze. Pokud je ta dóza dostatečně veliká nebo když můžeme těch dávek mít víc, může to prospět jednomu člověku nebo i menší skupině lidí. Kdyby ovšem ten lék chtěla spousta lidí a množství léku který máme k dispozici zůstávalo stejné, na každého člověka by se dostalo tak málo, že by to bylo zanedbatelné. Nic by to na jejich životech nezměnilo. Poznání by se rozprchlo všude, prostě by se vytratilo.

Uspenskij: Jsou v tom ale nějaké výhody, když se jen menší skupině lidí dostane větší části toho poznání, které je k dispozici?

Gurdžijev: Jistěže je. Představte si, že máte určité množství zlata a že chcete pozlatit nějaký předmět. Nejprve si musíte spočítat jak veliký povrch to vaše zlato pokryje, jinak by to mohlo vyjít takové všelijaké strakaté, dobře by to nevypadalo, mohlo by se vám klidně stát, že byste to zlato zbytečně vyplýtval. Když se rozdělují vědomosti, také je nemůžete dát všem, protože by to dopadlo stejně jako byste jim nedal nic.

Uspenskij: Komu ale potom ty vědomosti dáte?

Gurdžijev: No přece těm, kteří si o ně řeknou. Většina lidí stejně o vědomosti nijak nestojí a o ten svůj příděl by se stejně nehlásili. Tak tomu prostě je a proto také je tu kolem nás spousta vědomostí, které si může najít a přivlastnit ten, kdo o ně opravdu stojí a bude si jich vážit.

Uspenskij: Patří jim ale potom skutečně? Nemá potom takový člověk povinnost nabídnout je opět těm, kteří je třeba z nedbalosti, pominuli?

Gurdžijev: To si myslíte, že tohle se neděje? Nikdo nic neskrývá, dokonce naopak. Ti, kteří ty vědomosti nějak posbírali se obvykle snaží seč mohou, aby je předali dál. Jenže, ono to není tak snadné. Předávat vědomosti, stejně tak jako je přebírat, za tím vším stojí spousta námahy, ať už na straně těch, kteří vědomosti předávají , tak i těch, kteří je chtějí od nich získávat.

Uspenskij: To chápu. Vědomosti se nedají lidem vnucovat, to by bylo stejné jako kdybychom je odsuzovali k nuceným pracím a ještě k tomu na doživotí. Lze je předávat jen těm, kteří si jich přejí nabýt, kteří je aktivně vyhledávají.

Gurdžijev: A hlavně těm, kteří jsou PŘIPRAVENI k tomu je získat.

Uspenskij: Jak byste potom definoval takovou „připravenost“?

Gurdžijev: Už staří filozofové klasických škol moudrosti vždy vyzdvihovali jedno hlavní pravidlo: „Poznej sebe sama!“

středa 14. prosince 2016

Nejneuvěřitelnější článek o Buddhovi, který kdy budete číst

Dnes jsem četl zajímavý text, který mi ukázal, jak moc se uchylujeme do svých představ, aby na nás nedoléhala tíživá realita, kterou neumíme prožívat. Píše se v něm o trápení. O tom, jak nás trápení činí zajímavými. Je zajímavé, jak často podléháme jednostranným pohledům, které opomíjejí i možnost přesně opačnou. Ono být jednostranný je pro nás totiž výhodné. Nemáme proč se zabývat dalšími názory. V podstatě, ten, kdo inklinuje k jednostrannosti až příliš často dává do popředí sám sebe. Své ego, kterého se následně chce zbavit. Třeba za pomoci myšlenek budhismu. Otázkou je jak ony myšlenky vznikaly a co bylo u jejich zrodu a koho tedy tito lidé mohou také následovat, či spíše co, dnes následují.

V textu je mnoho citací na to, že existujeme a uvědomujeme si sami sebe, jen když je tu nějaké trápení. Domnívám se, že existujeme, i když tu trápení je nebo není. Když jsme byly malé děti, které neměli vůbec ponětí o tom, co je to pojem „trápení“ a bolelo nás bříško, existovali jsme. A naše, i když bolavá existence nebyla lží. Když jsme se napili heřmánkového čaje a větříky se uklidnily, existovaly jsme dále. I když bylo vše v pořádku, existovaly jsme. A většinou existujeme dodnes.
Když náš tlačí bota, zujeme ji a opravíme. A když prý nás netlačí, pak neexistujeme. Je zajímavé, že pokud by naše maličkost neexistovala, jak je možné, že na jedné noze botu máme, na druhé podle tohoto výkladu ne a přesto dojdeme domu v bahně a dešti a obě nohy jsou čisté? Když nás nebolí hlava či tělo, nemyslíme na něj. Ano s tím se dá souhlasit, protože reagujeme převážně na bolest. Ale reakce na své tělo jde na vrub svobodné volbě každého z nás, je na každém z nás, jak své tělo vnímáme. Někdo jej může vnímat i bez bolesti, další jen v bolesti, to je naše volba. Naše trápení, pokud je bolest chronického charakteru však může co nejvíce posilovat naše obranné reakce, které se dají shrnout pod jeden výraz - ego. Je to celý souhrn reakcí, které jsou psychické, emotivní i fyzické, a z kterých se skládá naše vnější charakteristika chování, naše osobnost. Ale pokud existence znamená utrpení, pak proč by nám Bůh dal tělo a nechal nás tu trpět? Vždyť by to znamenalo pravý opak než to, co o Bohu tvrdí všechna náboženství. Jak je laskavý a plný úcty k životu. Znamenalo by to, že jsme v podstatě stejní jako ti, kteří toto Bohu podsouvají. Osobně si myslím, že toto říkají o víře a Bohu i lidech ti lidi, kteří měli v životě trápení, třebas fyzicky násilné od jiných lidí, které jim vzalo jejich víru v Boha. To proto, že se v jejich případě tehdy žádný zázrak nestal a Bůh je dle jejich mínění byť neveřejného, nechal na „holičkách“. 

Co když je celý budhismus postaven na osobním selhání jedince, který se jednoho večera vypařil od své ženy Jasódhary a vrátil se za 17 let? Opustit ženu, která právě porodila syna a vydat se na svatou pouť mi skoro normálně zavání tím, že se onen dotyčný prostě jednoduše „posral“ (pardon za emotivní vyjádření, nikoliv soud) ze své otcovské role, no a aby mu to u ostatních lidí prošlo, udělal ze sebe svatého? Protože ona se totiž společnost na takové muže, dívá dost skrze prsty. Tehdy měla rodina jiné postavení. On byl ke všemu panovník, který měl jistě jít všem ostatním příkladem. Copak tohle bylo za příklad? Že pokud se vám chce, můžete se vymluvit na cokoliv, co vám nikdo nemůže dokázat, protože se to odehrává jen ve vaší hlavě, a odejít od problému? Jaký vzkaz dal své době? Že svazek dvou lidí se může kdykoliv zrušit, když má jeden pocit, že mu nevyhovuje? A co hnutí, které pak vzniklo jako jeho odkaz, co mluví jako o jedné ze svých hlavních os, o lásce a o soucitu? Kde byl jeho soucit a jeho láska oněch 17 let, když ho jeho žena a syn potřebovaly? 

Buddha je jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů lidstva. Jako aristokratický mladík (nedřel na poli, tak mohl přemýšlet) se probral k otázce problematičnosti lidského života a odešel od své rodiny do „bezdomoví“, jak to tehdy nebylo nic zvláštního, ani nic zvlášť obtížného (příjemné celoroční klima, relativně malé zalidnění, bohatá příroda plná potravy). Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt – to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda je jeho život ještě vůbec smysluplný. O strachu a úzkosti nikde nemluví, přesto jsou implicitně obsaženy již v nejprvnějším článku tzv. „dvanáctičlenného řetězu odvislého vznikání“: v nevědomosti. Neboť každá nevědomost je plna strachu před věcmi, před nimiž se poznání už nebojí. A aby došel každý člověk k takovému poznání, to je cíl Buddhovy snahy. Z nevědomosti mimo jiné vyplývá podle něho žízeň (či touha) po životě, po znovuzrození, jak se to vždy v Indii chápe. A pak ovšem již vše jde svým chodem, jenž je řízen karmickou zákonitostí. Že nevědomost nebo žízeň jsou kořeny všech potíží, ale říkali už upanišadoví filosofové před ním, takže nic nového pod sluncem. Otázka, jak reagovat na buddhismus, je filosoficky otevřená. Jde o to, co dnes můžeme začít pociťovat zase jednou neobyčejně apelativně: zda je to se životem tak špatné, že musíme aspoň teoreticky uznat, že lepší je – a naším cílem má být – ne-žití, vyhasnutí. Odpověď nezávisí na blahobytu ani na ztrátě blahobytu, která lidstvo možná čeká; odpověď závisí jen a jen od toho, zda život vůbec jako takový má nějaký smysl. Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování se stále nějaké nové války, na nedávné i současné koncentráky, na všeobecnou občanskou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími vrstvami, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující – můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický )vývojový), že jeho smysl skončil. Vyvanutí.... 

Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení i lidem samotným jaksi úzko. Ale i bůh v náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám – má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence? Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby – proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel? Proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu (pokud uvažujeme v běžné teistické koncepci – a to vůbec nemluvím o té sadistické fantazii řekněme Kalvína, že předem už jsou určeni mnozí pro peklo, ať by dělali co by dělali :)). I marxistický optimismus hodně zklamal. Velký kolektivní entuziasmus, který provázel vznik socialistických revolucí, vyprchal a byl nahrazen konzumentským pragmatismem 90-tých let, který dosud trvá. Citlivější lidé přestali cítit záruku smyslu života v budování této společnosti, jak ji ještě cítili třeba naši otcové a dědové. I představitelé této společnosti se v praxi a v soukromém životě chovají už jen jako pragmatici a ne jako entuziasti. Tedy ti, kdo by ji chtěli inspirovat a tvořit. K osvobození (k „vyhasnutí“, k nirváně) musí a může dospět jen každý sám cestou cvičení se v uklidňování životních projevů ruku v ruce se systematickou kontemplací nad pomíjivostí všeho, neexistencí boha a duše a definitivním uklidněním v nirváně. Živé a hluboké soucítění se všemi bytostmi, tak charakteristické pro druhou stránku Buddhova poselství, hínajána jaksi mlčky opomíjela. To právě jí vytýkali přívrženci mahájány a odtud i onen vlastně pejorativní název hínajána – „malé vozidlo“ – jen pro „jednotlivce“. Hínajánisté nikdy tento název nepřijali. Nicméně je faktem značně vyhrocený individualismus prvního období vývoje buddhistické filosofie a celé buddhistické obce. Je zajímavé, že už doba Buddhova a bezprostředně následující přináší o tom spoustu dokladů – snad byl individualismus pociťován a prožíván tehdy jako osvobození z vázanosti převážně ještě občinové a nadto kastovní zemědělské společnosti, jíž dosud unikali vlastně jen asketové. Upřímná osvobodivá radost z odchodu do bezdomoví nepochybně ovlivnila začátky buddhistické filosofie jako takové a celému prvnímu období vtiskla individualistický rys. 

Přistupujeme nyní k vlastní filosofii. Filosofie není jen nějaké bádání nad nesmrtelností chrousta, při kterém si pan filosof masíruje svoje ego, jak je chytrej. Není to žádná intelektuální gymnastika na rozhejbání závitů. Není to prostě onanie. Filosof řeší otázky, které se ho bytostně dotýkají, otázky doslova života a smrti. Proč zde něco je. Proč se celý ten cirkus vlastně hýbe. A proč zde vlastně zůstávat? Klíčovou filosofickou tezí Buddhovou bylo odmítnutí existence duše. Moudrý člověk v Indii, Číně, ale i v Evropě mohl a může žít bez potřeby individuální postmortality, jakmile přestane uvažovat a cítit antropocentricky. Tedy když je schopen integrovat sám sebe (a to včetně svého ega), ne se odmítat, ne odmítat své jednotlivé součásti. Má jistotu, že sám fakt života znamená, že „nemůže vypadnout z bytí“, jak říká správně právě evropský filosof – a přitom cítí závazně vnitřní potřebu po tom, aby jako člověk pracoval k tomu, aby byl hlubší a hodnotnější. Úvahy o tom, že Buddha si nemohl přece představovat, že není nesmrtelnosti, opomíjejí skutečnost, že právě člověku hluboce myslícímu a cítícímu, který nadto prošel školou upanišadové moudrosti a pochopil její klady i zápory, je možno poznat a udržet si hluboký vnitřní klid a dokonce jas, který neplyne z iluzívních představ, ale z bezpředsudečného pohledu vývojové skutečnosti tváří v tvář. Nepochybně je zákon karmy u buddhistů a v Indii vůbec metaphysicum par excellence a nic nepomůže, že můžeme o něm elegantně mluvit jako o zákonu skutkové následnosti, který se tváří být jen logickým a přímo vědeckým domyšlením zákona o zachování energie. Ve skutečnosti je to nevyjádřitelná záhada. Ale Indové s ní odedávna pracují, jako my zdárně pracujeme s nevyjádřitelnými záhadami počínaje vůlí Páně a konče samopohybem materialistického universa. Ve všech těchto třech případech nemáme žádné ponětí ani o zdroji a začátku procesu, ani vlastně, přiznejme si to klidně, o správném a pravdivém jeho chodu (zákonitosti jeho chodu) a jen postuláty si tvoříme ohledně jeho důvodu, významu a smyslu.
Cesta k osvobození je pojímána zcela střízlivě. Osvobození je záležitost striktně individuální. Nikdo nám v tom podstatně nepomáhá a pomáhat nemůže. Jen sami, odkázáni pouze na vlastní usilování, bez pomoci, kromě znalosti Buddhova učení (a hínajánové filosofie!), postupujeme vpřed a dosahujeme cíle. Mahájánisti mluví proto o hínajánistech, když nechtějí hovořit pejorativně, jako o škole pratjéka-buddhů, tj. lidí, kteří se stanou Probuzenými (buddhy) samostatně svým vlastním úsilím, ale také jenom sami pro sebe, bez užitku pro ostatní. Pro hínajánového buddhistu také skutečně dosažením (eventuálním dosažením) buddhovství vše končí. Nemá žádné další vazby k tomuto světu, o němž ví, že je založen na nevědomosti, kterou musí prohlédnout a potlačit každý sám, nikdo to nemůže udělat za druhého, ba ani mu v praxi nějak pomoci. Není ke komu se obrátit o pomoc (kromě k hínajánovému filosofovi) ani na tomto světě, a tím méně nad tímto světem, kde sice existují panteony bohů, ale ti jsou na tom stejně jako my a žádnou moc pomoci nemají. Buddha není žádnou transcendentní veličinou, byl prostým člověkem, bódhisattva je jen člověk, postupující vytrvale na cestě k poznání a stará se jen o sebe sama, protože principiálně není možnost pomoci nikomu druhému. V praxi se člověk usilující o osvobození stáhne do samoty, ať už jako poustevník, jak bylo oblíbené v Buddhově době, ať už jako člen mnišské obce, a věnuje se „potlačování“ životního procesu. Není přitom asketou – to buddhismus odmítá – ale nahlížením bezpodstatnosti životních procesů dospívá ke stále většímu oproštění. Odpadá tedy samozřejmě většina, ne-li všechno z toho, co vytváří život náboženský: nejen jakýkoli kult, ale i prostá modlitba, upření citu (ať už lásky nebo pokory nebo palčivého volání svědomí) k čemukoli i komukoli, stejně tak se systematicky odmítá víra i naděje v náboženském slova smyslu a zůstává jen klidné a čím dál tím zklidněnější upnutí pozornosti k cíli, jímž je vyhasnutí všech životních procesů. Stav nirvány je stavem bez vědomí a bez procesů, stavem, který se velmi podobá entropii. Je to stav velice podobný smrti. Je víc než pozoruhodné, že taková nauka o osvobození byla – a je – uvědoměle a pozitivně přijímána milióny lidí. Nirvána je holé nic. Je konec se všemi procesy. Po vyhasnutí přestává existovat cokoli, nirvána je pustá – není v ní nic. Nic neexistuje kromě malého detailu, a to přítomného okamžiku, v přítomném okamžiku musí existovat aspoň „něco“, aby existoval. Avšak to, co vnímáme, je vlastně už právě minulé – pro své okamžikové trvání – tedy jen jakýsi dosud trvající odlesk nebo stopa, jako my dnes víme, že vidouce hvězdy, vidíme jejich stav před tolika a tolika lety např.. Takže tudy se jít taky nedalo, v přítomnosti se budhismus neuchytil. Musel směřovat do představ, tedy k budoucnosti, k tomu, co se nazývá nic :). 

Buddha řekl to nejlepší, co se dá říct (a to, co neřekl, není třeba zkoumat, protože jeho mlčení je tím nejrozumnějším stanoviskem). Ale dějiny filosofie jdou prostě jinudy. Původní Buddhovo učení nepřinášelo obyčejnému člověku vyhlídky nějak moc odlišné od materialismu. Bylo to učení ateistické, popíralo existenci nesmrtelné duše a jeho cílem bylo dosažení stavu prakticky identického s věčnou smrtí. Byla-li tato vyhlídka Indům tak radostná (a nepochybně byla, neboť i jiné staroindické myšlenkové proudy hlásaly jako cíl lidského snažení zrušení individuálního života, což není zase tak nepochopitelné, protože domyslíme-li teorii inkarnací do podoby věčně opakovaného stárnutí, slábnutí a umírání, není to vskutku nic příjemného), pak přece materialisté poskytovali tutéž vyhlídku za daleko lehčích podmínek. „Nirvána“ nečekala podle nich člověka teprve po vysilujícím úsilí táhnoucím se přes sta a tisíce inkarnací, ale hned po individuální smrti. Přistoupil tu druhý a daleko mocnější faktor – a to byla lidová potřeba religiozity. Vzniklo tak náboženství a jeho rituály a dogmata.

A tak budhismus poráží systém pro něj zcela neupotřebitelné jógy, kde má větší cenu určitá intuitivní kontemplace, která nevylučuje pojmové chápání skutečnosti, ale osvěžuje ho. To, co v dějinách filosofického poznávání skutečně funguje, není žádná jógová koncentrace – a na druhé straně kupodivu ani žádná logika –, ale „intuitivní hloubání“, jakési „metafyzické“ naladění mysli, případně celé osobnosti a citlivé reflektování života ve všech jeho projevech, ve všech jeho zákonitostech i nahodilostech – a to právě jóga chce naopak potlačit autosugestivním tréninkem. Takže pryč s ní. Proto je dnes jóga známe především jako systém cviků posilujících tělo a relaxujících mysl, ale není známa jako systém individuální práce s vírou a celistvým rozvojem osobnosti, kterým původně byla. A nutno podotknout, že byla jedním z nejlepších systémů osobního rozvoje, zaměřeného paradoxně, na co největší sepětí s životem v realitě, než to, co z ní zbylo dnes. Dnes mnoha lidem bohužel spíše realitu oddaluje, když se z cvičení jógy stává závod o relaxující. Z buddhismu skutečně vzniká náboženství, protože lidové vrstvy snadno zapomenou na to, že „kosmický“ a „ontologický“ Buddha není bůh (i když filosofové se snaží na to nezapomenout – ale co je pár filosofů proti moři lidí toužících po pomoci, lásce, vykoupení, ráji!). 

Ve snu je stejná realita jako v bdění. Až se probudíme z nevědomosti, pak nám bude naše dosavadní dnešní vnímání světa připadat taky jen jako sen. Nadto i v normálním snu působí sněná skutečnost jako pravá skutečnost: argument – poluce při erotickém snu. Indická filosofie byla silně zasažena upanišadovou mystickou filosofií zejména v tom, že každé indické filosofické učení od buddhismu až po njájovou logiku, od džinismu až po ritualistickou mímánsu, vidělo jako nutný článek, ba většinou jako vyvrcholení a cíl, otázku cesty k osvobození z pout tohoto světa charakterizovaného koloběhem inkarnací. Buddhistická filosofie v Indii doběhla do konce. Byla páteří indického filosofického myšlení. Nikdy nikoho nesváděla k dogmatismu – to je velká čest pro ni! Největší rozkvět indické kultury je nedílně spojen s dobou rozkvětu buddhismu. V období vzniku ADVAITA-VÉDÁNTA se už absolutno nepotřebuje manifestovat a básník a filosof 12. století Šríharsa říká, že ani popisovat, protože se dosvědčuje samo. Nejvyšší filosofií je zde filosofie mlčení. A tak tedy ti, co dnes neběhají jako pasáčci a pasenky s Kršnou na bazalkových polích, kde sexují a vyrábí máslo, jsou už jen advaisti a ti mlčí. Když jsme štastní jsme to my, naše já, které se tomu štěstí, aspoň na onu chvíli oddává. Když milujeme, jsme to my, kdy naše sjednocené já miluje. Já miluje bližního svého, protože jsem-li já jsem já, jak se říká v bibli, pak jde o sjednocení obou částí naší osoby v člověka. V něm se manifestuje já energetické a já hmotné. Já které je metaphysické a já, které je čistou energií. To vlastně křestané se svým slibem ráje, opravdu na tom nejsou tak špatně, jako v budhismu, než si promelete statisíc reinkarnací, ale oni mají to hned za rohem, hups a ráj. :) Nic ve zlém :). 

Víte, dělám si z toho srandu, protože k ničemu jinému než ke srandě to vlastně ani není. Jak jinak by měl člověk brát víru, která odosobní člověka, zakáže mu vnímat jeho tělem, jeho myslí a namísto toho mu naservíruje mnoho přesně připravených linek, o nichž ten, kdo je psal ví, že na ně právě tento typ mysli bude slyšet? A víte proč jsou lidé, kteří píší o utrpení? Protože chtějí abyste s nimi šli trpět taky. Abyste šli cestou, při nichž se všeho vzdáte a jdete do vyvanutí. Protože oni vás sebou potřebují. Namísto toho, aby neotravovali a šli si sami nebo s tím, s kým chtějí jít a kdo chce jít s nimi mají najednou potřebu vás oslovit a sdělovat vám „zaručené“ pravdy a jistoty. To většinou proto, že lidi v spirituální krizi jsou v podstatě v prdeli a jsou celkem rádi, když jdete do té prdele s nimi. Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic. V podstatě svého energetického já mají pouze obrovský strach ze smrti a jelikož jsi nejsou schopni uvědomit svou cestu tady ve hmotě a netuší, co s nimi a s jejich egem bude po smrti, půjdou za každým, kdo jim dá jakous takous šanci. Takových jedinců je mnoho a spadnout do podobného stavu bytí, že všechno je utrpení a nic není teď už potřeba dělat, protože to dycky dopadne blbě, nahrávají paradoxně tomu, proti čemu celou tu dobu bojují. A oni bojují proti egu, proti své části sebe sama, kterou nepřijali. A vlastně to dělají jen jako Buddha, on taky trpěl a vlastně se celkem dobře trýznil a mučil, když pochopil, jakou udělal blbost. No na rozdíl od jeho následovníku aspoň domů došel a omluvil se. Komu čest, tomu čest. Že si zvolil sám tuhle cestu je jedna věc, ale že při tom posral život nejméně dvěma lidem, co něm záviseli, to nevím, jestli je má představa vůdce, který ví, co dělá. Pro mne je ten, kdo tohle udělá své ženě, celkem jasnej případ. To si musí v srdci přebrat každej sám. Vnímejme lidi podle jejich činů a ne podle toho, co si myslí. Když Mojžíš, řekl: "Dovol mi spatřit tvou slávu", přál si zemřít, aby jeho duše mohla odstranit hradbu svého paláce, který ji odděluje od božského světa, který si tak toužebně přála spatřit. Tedy to, o čem tu celou dobu mluvíme, akoráť teď ne indicky, ale židovsky. Avšak protože Bůh chtěl ještě Mojžíše mezi živými na zemi, nechtěl Bůh, aby vyšel do světla. I řekl mu: "Střez sebe i svou duši, aby nehleděla, a srdce, aby nerozvažovalo, jinak utoneš." 

Ve všech mystických systémech světa je to stále ta stejná zkušenost. Spojení s Bohem či splynutí s ním není tím nejvyšším a konečným cílem mystikovi Cesty. A to přesto, že spojení a splynutí s nejvyšší jednotou je tím nejvyšším a konečným cílem Cesty. Jde především jen o to v "jakém" STAVU dochází k tomuto spojení. Ono totiž pokud se z vás stane nic, pak se taky nic nemůže spojit s ničím. Už není. A k tomu, aby mohlo vyvanout do nirvány, by se právě těsně před vyvanutím muselo stát tím největším egem ze všech. Aby totiž bylo co vanout. Jinak jde o naprosto zbytečnou činnost.
V cestě za cílem nám všem leží "oceán", který svádí mystika k tomu, aby zde ukončil svou duchovní pouť v exaktickém pohroužení se do něj - unio mystiko, splynutí s jednotou. A propast oddělující božské od lidského najednou není nepřekonatelná. Jenže pokud ji překoná nepřipravený jedinec, viz ta story s jablkem v bibli – sežrali i když neměli; utone v jeho vodách a jeho duše jej opustí. Mizí sice nenávratně v oceánu, z kterého vzešel. Aniž by do něj cokoliv přinesl. Aniž by jej o cokoliv obohatil. Můžeme si říci, že je to v pořádku. Že je zachována rovnováha sil. Naše já zemře a my splyneme s Bohem. Na první pohled lákavé a svůdné. Jak jednoduché. Vlastně to stačí, že? Není třeba nic dělat, k ničemu se upínat. Je to totiž mystická smrt pro lenochy. 

Ale zachovat se tak, aby se naše já rozplynulo v odevzdání se Bohu tak, že budeme "stále patřit na Boha"? Kdo z nás to umí? Jo zaplavat si v oceánu, prosím, udělat pár temp, osvěžit se po dlouhé Cestě, nic neříkám. Ale splynout? Utopit se pro pocit, že je to tak správné? Je to skvělá past pro lidské ego. A tak hurá k vyvanutí. Tím se ego posiluje ani nevíte jak. Všimli jste si taky, jak pyšní jsou často lidé, kteří takto vanou? Jsou totiž jedineční, jsou jiní. No a jsme zase v psychologii, či spíše v poruchách osobnosti – bi-polární porucha se tomu říká.

Stát se lze jedním, člověkem sám v sobě. Bi-polárky s tím mají problém, u nich se může stát jednotou jen jeden, neumí pracovat s dvěma, s hmotou a energii současně. Stejně tak s partnery, kteří jsou světe div dva. To je splynutí toho nejvyššího řádu. My všichni hledáme obrovský kosmos a nejvyšší hlubinu poznání, andělské výšky a ďábelské hloubky všude možně mimo sebe. Přitom my sami, i když jsme jen kapkou, jsme i zároveň oceánem bytí. Jsme v jednotě s Bohem. V sobě. V dokonalé harmonii tady a teď. Už navždy. 

A až teprve potom má na naší Cestě smysl si jít zaplavat. Jednota vstoupí do jednoty. Můžeš si vybrat. Chceš být Alfa nebo Omega?...V každém případě budeš kapkou. Jde jen o to vybrat si jakou. Tou, která nechce nic přinést (vzdává se odpovědnosti za svůj život i životy jiných ze strachu) a nebo tou, která chce i přes všechnu hrůzu světa přijít k Bohu a říct mu, díky? S láskou?

MZZ

- s citací z textu Egon Bondy: Indická filosofie

pondělí 12. prosince 2016

Proč zapomenout na všechno, co jste se kdy dozvěděli o meditaci


V meditaci je stejně jako v prázdnotě vše v kruhu. Nemá začátek a ani konec. V našem vnitřním světě plyneme od jednoho bodu k druhému a tak každá myšlenka či emoce, kterou máme je součástí cyklu. Každá chvíle lidského života je v podstatě naplněna nepřetržitým opakováním činností a každá z nich nám dává volbu zůstat hloupým nebo se stát moudrým. I dech je cyklus v kruhu. Opakující se nádech a výdech. A proto vnější směřování k nějakému cíli je sice možné, ale náš skutečný život pokračuje prohlubuje se s pohybem od jednoho bodu k druhému a dál k tomu následujícímu. Nikdy se nezastaví, Nikdy neskončí. A to ani v okamžiku smrti, protože tou další cyklus právě začíná. Meditace vede člověka jen do hlubších míst vnitřního světa, tam, kde je naše radost a mír. Meditace není konečný cíl. A stanovit si v meditaci cíl, je odsoudit ji předem k neúspěchu. To je předem naplánovaná akce s daným výsledkem. Ale pokud se náš svět nebude vyvíjet a neporoste dál, zemřeme. Pomalu, ale přece. Platila a platit bude jedna stará moudrost předávaná generacemi: "Staneš se tím, co praktikuješ." Důležité je tedy praktikovat to, co vytváří více životní síly a energie. Naší životní síly a energie. To je to, co do chaosu vnáší řád. A ten náš by nám měl ukázat cestu dovnitř. K tomu, čemu se říká dar objevení svého vnitřního světa, což je to největší, co můžeme dát sami sobě. Jediná věc, se kterou my sami skutečně žijeme, je náš svět uvnitř. Je to hloubka naší duše. A pracovat s ní se vyplatí inteligentním, soucitným a milujícím způsobem, který však zůstane přes všechnu esoteriku také způsobem pragmatickým. Nejprve pracujme s tím, co máme uvnitř a až potom učme ostatní. Největší pochybení v meditaci a v životě vůbec je vyměnit to, co už máme za to, co chceme. 

V tao tradicích hraje láska, soucit a šlechetnost hlavní role z několika důvodů. Ve světě je mnoho negativity. Špatné zdraví těla, srdce i mysli. A jediným lékem na to je láska a soucit. Dáš dárek. Druhá strana jej může přijmout nebo odmítnout. Láska a soucit nám otevírají oči proto, abychom vnímali svou vlastní duši. Někteří, i když tvrdí opak, používají těl, srdce i mysl k manipulaci, protože očekávají naplnění svých potřeb. Upřímná láska je dar ukázat sám sebe druhým ve své zranitelnosti. Asi proto je tak často zneužita egem druhých, kteří toho využijí ve svůj prospěch. I kdyby jen proto, aby se na okamžik uvolnily a cítili se dobře. Člověk bez citu vám poradí úplně všechno. V jeho životě je láska něco nedostižného, skoro až nepatřičného. Jo jistě je symbolem, ke kterému se denně modlí. Otázkou je, jak ji následně projevuje druhým. A proto láska ani soucit skoro neexistují. Vymíráme nikoliv na nedostatek lásky, ale na naši neschopnost a lenost lásku kterou již máme jen vyjádřit. Ano na neschopnost se na sebe podívat láskyplně, protože to znamená přijmout vše, co jsem kdy v životě udělal/a, všechny ty podlosti, podvůdky, zlé věci za své a pocítit tak konečně těžký úděl nesení odpovědnosti. Ten, kdo vás miluje, vám nikdy nechce ublížit a ani vám vlastně ublížit nemůže. Jelikož jeho srdce je tak otevřené a vnímající, že by tím, jak by na vás zaútočil, zabil především sám sebe. A vnímajíc zlobu a bolest druhých a přesto je milovat je úděl, který se snadno recituje, málokdy však dodržuje v životě. 

Většina z nás nejedná podle toho, co je správné, ale podle toho, co je pro něj výhodné. Protože upřímnost lásky (nezaměňovat s vulgaritou, prosím) při pohledu do nitra druhého člověka v něm aktivuje vše to, co v něm až dosud nebylo vyřešeno. Fyzické, emocionální a mentální, psychické i karmické bloky jsou probuzeny k životu a stávají se tak součástí kruhu. A jejich účinek pak způsobí, že nejsme schopni jednat podle toho, co je správné. Klasika příklad, kuřáci. Kouříme, i když víme, jak to zdraví škodí. I když si říkáme abychom už tolik nekouřili, nepřestaneme. Nikdo se totiž nechce podívat na to, co zapříčiňuje kouření, jako základní blok ležící v mysli a tím je třebas nezpracovaná sexualita. Když se však neuvolní blok, který leží za oním prvotním symptomem, přijme onen dotyčný do sebe ještě více energie vedoucí ho od lásky k zlobě, a nenávisti. Nenávidí pak ještě více sebe sama a výsledkem je pak exces, agrese, zloba. A taky pýcha. Jistě někdo přestane kouřit ne jen z dobrých důvodů, že mu to škodí, ale z pýchy. Z toho, že to na rozdíl předpovědím všech ostatních dokázal. On. jedinec. Mistr. Individualita. Ego nás někdy dožene do stínu, kde láska není. A soucit už vůbec ne.  

Moudré bytosti směřují k soucitu vlastního prožívání života jako meditace, nikoliv k poučování o ní. To znamená být přítomen ve vědomí i v nevědomí, to vše spolu chápat a propojovat k vytváření svých záměrů. Aby se nám otevřel nejen vesmír, ale i lidské srdce, A k tomu vede cesta jen prostřednictvím soucitu a lásky. Když vyjdete do světa jakkoliv hluboko a daleko, naleznete stejně jen sami sebe. Venku i uvnitř. A pokud se nedokážeme otevřít sami sobě, jak chceme skutečně milovat další lidskou bytost? Miluješ, protože jsi milován. Svým srdcem. Nemusíš, můžeš. Ježíš, Buddha ani Lao´c zjevně neměli proč nenávidět sami sebe. A stejně se jen chovali k ostatním. Aspoň to si dnes myslíme, nevíme to a vědět nebudeme. Asi to koneckonců není ani tak moc důležité. I když vám každé náboženství bude tvrdit opak. Bude recitovat všechny přesně popsané a zavedené poučky.  A tak se z kdysi živé tradice stalo dogma. Možná měli kdysi význam. Dnes jsou jen sbírkou toho, co vás drží stranou od sebe samých. A odkazuje-li se někdo ve své tvorbě stále jen na jiné autority, což není to nic špatného, dělá však sám jen jejich kopie. Pak je jeho tvorba jen lepší second hand. A my jsme se všichni narodily jako originály. Jak originální jste vy? Jak inspirující je vaše láska? Chci-li tvořit, používám to, co je platné, moudré, co přežilo věky času a doplňuji to sám sebou. Meditace není produkt. Jakkoliv cvičíte málo nebo hodně, jde vždy jen o možnosti a příležitosti získat přístup k vám samotným. 

Může se nám zdát, že se dnes celý svět zbláznil. No víte, ať se klidně i zblázní. To ale neznamená, že by se podle toho museli zbláznit taky jednotlivé lidské bytosti. Náš život závisí na tom, jak jsme schopni pracovat na sobě a své meditaci, která nás nakonec pohltí jako vír, který se stane naším životem. A vír je kruh. Pak jsme dosáhli toho, proč jsme sem přišli. Jde o to, říci si odpověď na otázku. Jak hluboko chcete králičí dírou nekonečna padat? ⟴ MZZ

neděle 27. listopadu 2016

WITCHER-WIZARD-WANBLI: NERVOZITA BOHATSTVÍ

WITCHER-WIZARD-WANBLI: NERVOZITA BOHATSTVÍ: Možná si někdy přejeme dávat lásku partnerovi snad až příliš velkolepým způsobem. Často nás k tomu svede doba. No, doba. Co třebas naše v...

úterý 22. listopadu 2016

Evoluce zlomeniny duše

Většina z nás nemá příliš velkou představu a o problémech a hloubce či závažnosti problém, které sužují lidi naší společnosti. Nemáme ani potuchy o tom,jak lidé prožívají své deprese, úzkosti, stavy nejistoty a jak moc při tom trpí nedostatkem lásky a radosti v životě. Jejich společným jmenovatelem je při tom jedno prosté slovo. Stres. Nejprve definujme, analyzujme.

Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování rovnováhy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Následující dělení zavedl roku 1975 Hans Selye:
▬ Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
▬ Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.

Pokud tedy působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování. Z výše popsaného však vyplývá, že stresová reakce vede k aktivaci mechanismů, které umožňují krátkodobě podávat vysoké výkony v případě nebezpečí. Jenže, co v případě, když je nebezpečí jen naší vnitřní představou a nikoliv bojem o přežití, jak tomu bývá v přírodě? Stejná reakce se tak spouští i v případě, kdy je organismus vystaven psychickým tlakům, které nejsou skutečnou hrozbou pro naši fyzickou existenci. Ideálním zrcadlem, který vám do života přináší nejvíce stresů je váš partner, rodiče i děti. To, co bylo před 100 lety motorem rozvoje lidí se nyní pomalu, ale jistě stává jeho největší brzdou. Právě ve spojení s nadměrným stresem.

Způsob našeho života často vede k tomu, že náš organismus nemůže na stres reagovat bojem nebo útěkem. Pokud tedy není schopen psychický tlak z různých důvodů zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy právě tímto mechanismem vyvolávají různé zdravotní obtíže. Příznaky, které nám ukazují nadměrné působení stresu jsou zejména tyto: bolí vás celé tělo // zhoršuje se spánek, neupadáte do hlubokého spánku, ale reagujete na jakýkoliv podnět, co se kde šustne, díky tomu se nevyspíte, i když jako spíte // noční můry ve snech // mění se rychle váha a to v obou směrech // nedokážete přestat myslet na práci či jiné problémy // nemůžete klidně sedět // máte malou trpělivost v jednání s jinými, ihned vybuchujete v návalech zlosti naprosto neodůvodněně // máte velké výkyvy nálad // vypadávají vám více vlasy // ztrácíte zájem o svůj intimní život a na jakékoliv jeho projevy reagujete opět přehnaně. 

A především proto, že si pomalu, ale jistě ty příznaky začínáme uvědomovat, proto tolik hledáme kolem sebe lidi, kteří mají dostatek své energie. K zastavení se. Takových lidí, v jejichž přítomnosti se vy cítíte jinak. Pociťujete stav rovnováhy, zmizí napětí, uvolní se svaly jinak sevřené a vnímáte příjemné pocity. Jste najednou sami sebou. Máte pocit větší energie v těle při němž najednou lépe chápou sami sebe. To je však dočasný jev. Nemívají dlouhého trvání. Možná pomohou posunout změnu ve vás. Ale neuzdraví vás. Při tom, jak se setkáváte, dostáváte energii a ta jde spolu s vámi za obnovou do stále hlubších fyzických, emočních  i psychických úrovní. A zde se střetáváte stále více se všemi stále děsivějšími vzpomínkami a prožitky z dětství. A tudíž i s pocity, které jste v sobě dlouho potlačovali. Mnoho z nás se mylně, velmi mylně domnívá, že odříznutím se od minulosti se zbavíme i těchto devastujících účinků. Aspoň to nám zkouší nalhat naše mysl. Nikdy se to ještě nikomu nepovedlo. Minulosti se nemůžeme zbavit. Můžeme se z ní jen učit. 

Chápu proč se vracíme k svému malému vnitřnímu dítěti. Neznalo stres. Mělo ze všeho radost a pocit svobody. A proto o svou svobodu dnes tak ultimát-ně bojujeme, Bohužel se všemi kolem a ne s tím jediným, které nám naši radost brání prožívat. S naším vnitřním nastavením. Bojujeme o vnější svobodu v domnění, že díky ní přijde ta vnitřní. Myslíme si, že dospělí už jsou svobodní, když právě nás tolik omezují. Chceme tedy, co nejrychleji dospět. Začneme proto ve svém životě velmi brzo pít alkohol (jako dospělí), kouřit (jako dospělí), souložit (jako dospělí), a stáváme se tak ještě dříve závislými na svém nevědomí (jako dospělí). A nakonec utečeme z domova hodně daleko, kde to vše předešlé ještě zopakujeme. Pořadí nechávám na vás. Výsledek? Stanete se ještě více závislými. Když se teď rozhlédnete kolem sebe, co tam je? Váš milovaný člověk, harmonická rodina, společenstvo a nebo strach z toho, co bude? V naší společnosti je svoboda vyjádřením našeho osobního práva a respektu prosazovat své štěstí a radost. Nicméně vnější svoboda nestačí. Člověk potřebuje i tu vnitřní, tedy možnost dát najevo otevřeně své pocity. Mnohdy jsem nechápal větu klientů, když říkali, jsme tu s tebou rádi, protože si nemusíme na nic hrát. Naše chování a vyjadřování ovládá totiž tzv. "superego", které vlastní náš vnitřní seznam příkazů a zákazů a pokud porušíme jím stanovená pravidla, dokáže nás zpravidla potrestat. De facto je to náš praprapředek rodič "diktátor". No jenomže funguje pod úrovní našeho vědomí a my si proto neuvědomujeme, že ony limity, kvůli kterým se tolik vztekáme, když prožíváme své pocity a činnosti (včetně sexu), nejsou výsledkem naší svobodné vůle. Chceme ony limity zrušit, protože podvědomě cítíme, že nejsou námi. Protože jen svobodný člověk je schopen respektovat práva a svobodu druhých. 

No nakonec si řekneme, že všechny lidské společnosti regulují své chování. třebas dress-codem. Tak, aby společnost měla obdobné pocity a ty aby navozovaly možnost harmoničtějších vztahu mezi lidmi. A ty regulace se především u těch prvobytně pospolných týkali činností, nikoliv pocitů. Teprve s nástupem tzv. civilizací založených na moci, nikoliv na spolužití, se taky uvolnil obrovský stres, protože ona vládnoucí špičky rozšířili koncepty viny nejenom na činnosti, ale především i do pocitů. 

A tím vznikl největší stresor v dějinách. Omezení sebe sama na to, co je "dobře" a co "špatně". Žádný jiný tvor v našem světě neposuzuje své dojmy, myšlenky či skutky. my ano. A díky tomu se od útlého mládí dostáváme do boje o svou integritu, která je ohrožena. Ale náš vzdor a boj o moc nemůžeme bojem nikdy vyhrát. Tak totiž na své cestě životem dosáhneme jen zlomení vlastní duše. A to právě násilím moci a je jedno zda fyzické, emoční či psychické. Její neúčinnější zbraň stres nás zabijí. A my, potom jdeme a lámeme duše jiných. To, proto, že sami neumíme se stresem vyjít. Neumíme jej přijmout. A tak hledáme dostatek energie, která by nám jej pomohla zvládnout. Příroda funguje jako dobíječ jen občas, jelikož si stejně sami spálíme své obvody a nic nám potom už nebude platná. Nebudeme s ní mít spojení. Jediné, co nám pak zbývá k energetické obživě, byť ne příliš počestné, je srdce jiného člověka. Proto nemůžeme u toho jednoho srdce vydržet. Naše nevědomím ovládané superego nás žene dál. Od srdce k srdci. A ještě tomu říkáváme láska. MZZ