Bolest jako klec

Chronická bolest není jen fyzická. Často nás drží víc naše přesvědčení o ní než tělo. Odvaha znovu se hýbat ukazuje, že klíč k uzdravení vede přes psychiku, důvěru a dlouhodobou práci.

Inspirace

Četl jsem příběh australského hasiče, který po úrazu zad žil roky v přesvědčení, že jeho tělo je zničené. Trápila ho představa, že už se nikdy nepostaví na surf. Zkoušel fyzioterapii, pilates, chiropraktika a nic nezabralo. Až narazil na přístup, který mu neřekl, co je špatně s jeho páteří, ale ukázal mu, že tím největším vězením pro jeho pohyblivost, je jeho vlastní strach.

A najednou se dokázal sám vrátit k pohybu. Podobný příběh jsem si za posledních několik let vyslechl několikrát. A vlastně se stal i mě samotnému. A ne, tenhle článek není návod ani reklama. Je to jen připomínka toho, že námi prožívaná bolest se pro nás často stává mentální klecí, která následně omezí náš pohyb.

Psychika jako klíč k tělu

Naše tělo není porcelánová váza, která se při prvním drcnutí do překážky rozpadne. Postupem času však drcnutí přibývá. A pak může přijít nenápadný bod zlomu v podobě hlášky „jsem křehký“. To nastává ve chvíli, kdy si uvědomíme, že regenerace není tak jednoduchá a že je k ní potřeba dostatek času i sil.

Jenže jakmile si tohle jednou řekneme, začnou se podle toho chovat i naše svaly, dech, a celkové držení těla. A z kdysi drobného zranění se postupně stává součást identity. A to, co pobolívalo jen občas, najednou bolí moc. To vše nám ukazuje, jak snadno si sami sobě vytváříme vnitřní traumata tím, že si bolestivý vzorec pořád mentálně opakujeme a připomínáme.

Ego nás má chránit, pravda. Ale neustálým opakováním: „Jé, pozor, ať se ti nic nestane“, toho nedocílí. To, co jsme přijali jako realitu („nesmím se ani trochu ohnout, jinak to zabolí“), se stane sebenaplňujícím proroctvím. Výzkumy přitom ukazují, že neexistuje žádná jediná správná poloha zad. I to pověstné ‚seď rovně‘ může paradoxně bolest spíš zhoršit, protože tělo potřebuje pohyb, ne strnulost. 

A tělo, poslušný služebník našich představ, hraje tuhle roli stále dál, dokud ho v ní budeme udržovat.

Kouč jako průvodce, ne opravář

Úkolem kouče není spravit páteř ani předepsat rehabilitační cviky. To je práce lékařů a fyzioterapeutů. Kouč má jiný úkol: stát se průvodcem na cestě vedoucí od bolesti k rovnováze, kde se člověk znovu učí věřit svému tělu. Nacházet a vzpomínat, kde zmizely střípky sebe sama, a pomoci z nich dotyčnému/né složit svůj skutečný obraz, to je cesta.

Hodně mi v tom pomáhá používání systému 3AXIS®, v němž se propojuje tělo, emoce a mysl. Jakmile pochopíme, co se v těle děje psychosomaticky, jak napětí odráží strach, jak dech zkopíruje naši úzkost a rozvede jí po těle, získáme větší vhled i motivaci k nápravě. Teprve tehdy se otevírá šance vrátit život zpátky do rovnováhy. Znám to ze své vlastní zkušenosti.

Podobně to ukázaly i studie: největší obrat často prožili právě ti, kdo na tom byli nejhůř, lidé s dlouholetou a silnou bolestí. Když se podařilo změnit jejich vztah k tělu, návrat k pohybu byl překvapivě výrazný. Když jsem se po relapsu srdce v roce 2011 s diagnózou dilatační kardiomyopatie (DKMP) vracel zpět do života, slyšel jsem častokrát na mou otázku, co se s tím dá udělat, jako odpověď větu: „To nepůjde.“ A stále jsem tady. Ne díky zázračné metodě, ale díky postupnému návratu k důvěře, že moje tělo není můj nepřítel, ale partner.

DKMP je onemocnění srdečního svalu, při kterém se srdeční komory, zejména levá, rozšiřují (dilatují) a sval oslabuje, což vede ke snížené schopnosti srdce efektivně pumpovat krev do těla. Toto poškození srdce vede až k tzv. městnavému srdečnímu selhání. Po zjištění diagnózy umírá cca 10-20 % lidí do jednoho roku. Více než polovina pacientů bohužel umírá do pěti let od diagnózy. Poslední možností je transplantace srdce, ale musí se často dlouho hledat vhodný dárce.

Život s DKMP vyžadoval zásadní změny v mém každodenním životě. Zdravější životní styl, včetně vyváženější stravy a pravidelného, ovšem přiměřeného pohybu. To pak může pomoci udržet vaše srdce co nejsilnější. A i když se tato nemoc nedá vyléčit, s určitými omezeními a farmaky můžete fungovat dost dlouhou dobu. Díky za každý den.

U mě to bylo jedno rozhodnutí. Seděl jsem sám na opuštěné pláži. Bylo po sezóně a já jsem moc nestál nijak o přítomnost jakýchkoliv lidí. Když si tak trochu sami připadáte jako mrtvola, díky zmíněné diagnóze, tak se těm „živým“ lidem prostě chcete vyhnout. A tehdy mě to došlo. Celý život se moje srdce staralo o mě a šlapalo jako hodinky. Teď by bylo dobré, když mu to oplatím stejně. Potřebuji ne nové srdce, ale nový přístup k němu.

Uvědomit si něco a provést to, není jen tak. Měl jsem však vynikající a chápající lékaře, kteří mě provedli prvními měsíci a roky, to byl jeden krok k rovnováze. Druhým krokem byla práce s dechovými cvičeními na posílení rovnováhy srdce. Jsem samouk, prošel jsem hodně literatury a návodů. Vyptával jsem se. Vybral jsem si nakonec dvě cvičení čchi-kung Ta-moo 12 otevřených a 12 uzavřených dlaní. Po několika letech každodenního cvičení, je to nyní ok.

Dlouhá cesta místo rychlého triku

Koučink psychosomatiky není kouzelná pilulka. Je to cesta, která zahrnuje strach, motivaci i disciplínu. A je to právě to, co jde proti duchu naší doby, kdy má být všechno instantní, od zpráv po řešení bolesti: „Spolkni prášek a žij dál.“ Jenže prášek nikdy neřeší příčinu, jen odloží nepříjemný pocit.

Skutečná změna přichází pomalu. V drobných krocích, v návratu k pohybům, které jsme vzdali, ve schopnosti poslechnout tělo bez paniky. Není to heroický návrat k maratonu přes noc. Je to proces, ve kterém se znovu učíme žít, s důvěrou a trpělivostí.

Bolest je klec, ale zámek od ní držíme v ruce my sami. Někdy stačí změnit přesvědčení, že jsme křehcí, a začít znovu krůček po krůčku důvěřovat vlastnímu tělu. V tom okamžiku se bolest mění: z tyrana, který diktuje život, na učitele, který ukazuje, kde jsme se sami sobě vzdálili.

A odvaha znovu se hýbat a dýchat, v těle i v mysli, se stává tím nejúčinnějším lékem, který žádná farmaceutická firma nikdy neprodá. I když, nedávno jsem našel na Seznam Mediu tento článek:

Když někdo odchází od doktora bez úlevy, tak prý nebyl u lékaře!

Jedna stará paní mi moc času na léčení nedala! Jedněmi dveřmi nakráčela a druhými z ordinace hned zase vypochodovala! Cestou mi povídá „Paní doktorko, půjdu! Už mě to tu nebaví! Stará jsem, dušná jsem, hluchá jsem, hloupá jsem, všechno mě bolí!“ To už stála ve vchodu do kancelářské místnosti, takže se nám dostalo spousty svědků!

Co na to říct? Popadnu berle, které mi pacientka stačila opřít o skříň, podávám jí je a vážně jí říkám, „No, vidím, vidím! Už i berle jste mi tu nechala!“ Je to trochu k nevíře, ale v tu chvíli propukli všichni ve smích a světe, div se, paní s nimi!

Za mě skvěle ilustruje to, co již bylo řečeno. Neurotoxicitu pocitů, že se všechno musí odehrát hned teď a uvědomění, že tělo funguje, když mu to vy sami dovolíte. A je úplně jedno, kdo vás pomáhá vrátit se k uvědomění a podá vám berle. Hlavní je, že vám dojde, že to, co pomáhá s vaším zdravím jsou zdravé mezilidské vztahy, podpora od druhých, soucit a radost z komunikace s vámi. Tedy pokud se vy vůči druhým chováte stejně.

Není to jen metafora. Vědci popsali, že smích a sociální vazby aktivují v mozku stejné okruhy jako léky proti bolesti. Možná proto je někdy společný smích tou nejlepší rehabilitací. Ale to už je asi zase jiný příběh, že?

Nakonec zjistíme, že největším lékem není absence bolesti, ale přítomnost druhých. Když totiž dovolíme druhým, aby nás rozesmáli a podrželi, dáváme tím svolení i vlastnímu tělu, aby se znovu nadechlo. K životu. V lásce.

🌿 Závěrečné cvičení: Dech jako klíč od klece

Zavři oči a nech tělo chvíli dýchat, jak samo chce. Nepřidávej sílu, jen naslouchej rytmu, který ti nabízí. Najdi místo, které je napjaté nebo tě bolí, a nadechni se do něj, jako bys tam chtěl poslat trochu prostoru. S výdechem z něj nech odejít napětí i očekávání, že bys měl cítit něco „správně“. 

Představ si, že s nádechem přichází světlo a s výdechem odchází strach. Opakuj to třikrát – tři nádechy, tři návraty k sobě. Když dýcháš vědomě, aktivuješ parasympatikus, část nervového systému, která tě vrací z obrany do rovnováhy. Tělo pak dostane jasnou zprávu: „Jsem v bezpečí.“ A bezpečí je první krok k uzdravení.

Proč: Vědomé dýchání aktivuje parasympatikus, který tělo uklidňuje a dává mu signál bezpečí. Když se tělo cítí v bezpečí, může se přirozeně začít léčit – ne úsilím, ale návratem k vlastnímu rytmu.