👹 KEJKLÍŘ 🤹‍♂️

🦋  Říká se, že sen každého z nás začíná s učitelem který v nás věří. Který nás postrkuje a posouvá a uvádí na vyšší úroveň ne naučených vědomostí, ale lidského života - bytí. Dělá to různými způsoby. Někdy i celkem ostrou holí, které se říká "pravda".

✌ Někdy totiž zapomínáme na to, že nejdůležitějším článkem našeho života je žít v pravdě. Jak říkávali staří Hebrejci - Ámen. V pravdě. je totiž zdrojem moudrosti. A každá kultura má díky ní tak své tradiční i netradiční prostředky vzdělávání. A princip, díky kterému se my všichni sobě navzájem stáváme učiteli, se jmenuje otevřenost vůči výsledku. Ne připoutanost k němu. Správný člověk má svou moudrost, učí sebe i druhé důvěře a chápe potřebu odstupu.

👣  A tak je mnohdy cesta učení i cestou důvěry. Důvěra je ta nádoba, v níž se míchají ty vzácné prvky bytí. Jasnost, objektivita a odstup. A moudrost přichází teprve tehdy, když jsme otevřeni všem možnostem.

Možná, že je učení se proces, kde důležitější, než se nabiflovat vědomosti, které jako lidstvo víme, je důležitější naučit se vyrovnávat s tím, co nevíme.

🖕 A tak když nevím, říkávají šamani je hloupé něco dělat, ale čekat a důvěřovat. Naučit se důvěřovat, však může být velice obtížné. Zvláště potom, co vaši důvěru někdo jiný využil a zneužil.

🤹‍♀️   A proto se kolem nás pohybují "kejklíři". učitelé, kteří lidi kolem sebe šokují. To, aby si tito uvědomili svou připoutanost a navyklé způsoby jednání. Přinášejí nám překvapení a nečekané zvraty. To je jejich způsob, jak nás spící za běžného dne probudit z rutiny, které tak rádi říkáváme "život".

🌩 V knize Synchronicity: Science, Myth and th Trickster popisují její autoři Alan Combs a Mark Holand tuto postavu takto. V mytologii mnoha národů je postava kejklíře synonymem, jenž ztělesňuje neočekávané. Proniká všemi puklinami světa. Umí najít sebemenší trhlinu v pevnosti jenž říkáme ego. Přináší štěstí i neštěstí, zisk i ztrátu. Indiáni mu říkávali Iktinike, Kojot, Králík; v Polynésii je to Maui; u starých germánů Loki; a v indickém pojetí Krišna. Na západě to byl řecký bůh Hermés. byly to vše patroni cestovatelů, zlodějů, průvodci duší do podsvětí a poslové Bohů. byl to vlastně prototyp mistra hranic a přechodů.

❕ Jestli je vaším učitelem kejklíř, naučí vás nacházet si své hranice. I ty, kterých jste ani netušili, že je máte. Tím velmi znervózňuje lidi kolem sebe. Nevědí totiž jak bude reagovat. A tím je vytrhuje ze spánku, z letargie přednastavených vzorců chování a jednání. A to bolí. Bolí to naši představu s právnosti světa, bolí to naši pýchu, naše ego.

👁️‍🗨️  Stáli jste někdy vedle takového člověka? Pravděpodobně vás pak náhle překvapila skutečnost toho, že vedle něj je vše úplně jiné. Učí nás tím vyvarovat se touhy po připoutání se k moci, k pozemským statkům. Důvěřovat v neočekávané má svůj protiklad. Kdo lidem a ani sobě nevěří, nedůvěřuje, je člověk připoutaný ke své představě o sobě. A taky o moci, kterou mu dávají vědomosti a společenské postavení, majetek. A z toho všeho silná potřeba ovládat druhé. A čím více se bojíme nahlédnout do sebe, tím víc se druhých bojíme a potřebujeme je ovládat. V alegorii dneška je klasickým připoutaným králíkem Babiš.

💱 Připoutání znamená mít neměnná očekávání a touhy, které se projektují jen na určité lidi, situace a místa. A to vše toužíme ovládat a vyhýbáme se při tom jakékoliv změně. A tak nás ti radostní králíci, rohlíci, dortíci, kejklíři, šaškové učí být pružnější a objektivnější. Pravda rány od jejich poutnické hole, které se říká pravda bolí. Ale jen ty, kteří nevěří v to, co vidí.

🌀 Když totiž máme odstup, dokážeme daleko klidněji pozorovat své emoční reakce na různé situace a nebudeme pak tolik vtahování do těch navyklých vzorců jednání. A fňukat a omlouvat svá jednání slovy: ... já to jinak neumím.! Se třeba pos.r. Tím jen potvrzují to, že se oni sami nechtějí změnit ani za nic.

😃  Pozor! Chlad a nezájem si s tímto odstupem nepleťme. Jde o pravý opak. A když se nenecháme do něčeho vtáhnout a udržujeme si pořád svůj smysl pro humor, poznáte hned, když ho váš protějšek ztratí kvůli ptákovině. Jde o to projevit zájem o druhé a o situace z nich plynoucí hlouběji a z opravdového objektivního hlediska.

🃏 Ti kdo jsou s námi a jsou přítomni, jsou ti kejklíři osudu, kteří tu s námi mají být. Protože si díky nim uvědomujeme, že pokaždé když začínáme, je ta správná chvíle. A že to, co se nám či s námi děje je to pravé, co se může dít. A když je to pryč, je to pryč. A ať už s tím souhlasíme nebo ne, tímhle se vytváří přijetí života. V jeho rozmanitosti. Bez vylučování na trestnou lavici za něco, za co mohou představy jiných, kterým jsme v životě dali větší váhu než tomu, naslouchat svému vlastnímu srdci. Dokážeme tak přijímat skutečnost takovou jaká je a pracovat s ní? S láskou?

💞  Ať se vám to daří. A nezapomínejte, i když jsou to zlodějíčkové a šejdíři, nikdy nezklamou vaše srdce. Vědomi si toho, že připoutat se srdcem k někomu jinému totiž vyžaduje vaši svobodu rozhodnutí se. V pravdě.

REALITY SHOW

Většina z nás si vůbec neuvědomuje současnou změnu života a ani si ji nechceme připustit. Na INST a FCB to mnohde vypadá, jako by se nic nedělo. Dominují pejsci, kočičky, sport, učím se, dovolená, atp. Jakoby nic. V životě je to jinak. Naše mozky dlouhodobé zatížené pasivitou moc nezvládají. Objevují prastará traumata, která v nás mnohdy přišla nazpět k životu v plné síle z našich stínů. A lze se ubránit plné palbě svých představ? To by naše těla i emoce musela mít větší zatížení z různých stran, aby na to nereagovala, a to nyní nemají. Má je jen naše psychika.

Začínáme díky tomu hodnotit daleko více než jindy prospěch lidi kolem sebe vůči sobě. A když nevidíme okamžitý efekt přínosu, rozzuříme se do běla. A veškeré pocity viny, které my sami, tedy spíše naše nezralé ego neumíme unést, tak projektujeme do druhých. Do nedávna nejdražší lidé v našem životě, i naší partneři a nebo i děti, jsou pro naší strachem zmítanou mysl tím, kdo za to vše může. Chceme po nich změny či spíše zázraky hned teď. Ale to prostě nejde. V představě mysli snad. V realitě života to jde taky, ale pomaleji. Ale my nechceme na nic čekat. A tak se vnitřně pociťujeme jako osamělí i v plném bytě lidí. A jak se říká: "Od lásky k nenávisti bývá mnohdy jen malý krůček". 

Celý problém civilizace nastavené na to, podávat pracovní výkon a ne milovat, je právě v tomto. Umíme žít s gigantickými sny, ale ne se radovat z maličkostí. Umíme skoro vše, ale ve virtuálně ovládaném světě neumíme přijmout realitu života kolem sebe takovou, jaká je. Děsí nás a my se strachem nechceme žít. A jako první jej od nás schytají ti, co nás milují. Neumíme jej rozvolnit v sobě, ve svém srdci a házíme jej, jako vinu za to vše, na druhé. Jak chceme rozvolnit svět tam venku, když to však většina z nás neumí sama zevnitř?

Realita je těžká. Žít v ní naplno jde těžko. Ve virtuálních hrách jde resetovat hru. Tady ne. V instagramu lze nahradit špatnou fotografii tou lepší. Tady ne. Ve vztazích přes chat můžeme lhát jedněm o druhých a obráceně. Tady ne. 

Ale jo, dá se i přes to vše něco udělat. Dá se chodit do přírody a těšit se z ní. Dá se převitaminovat se D a B a přidat C pro imunitu. Dá se milovat dotykem očí ve dne, a ne sexem bez srdce potmě. Dá se vypnout svět sociálních sítí a žít s druhými off-line. Dá se vše. Jen, umíme-li v srdci přijmout realitu. Rovná se svou dospělost. Rovná se svou zodpovědnost. Za život nás všech, ne jen těch svých "bližních", které k tomu zrovna teď potřebujeme.

A proč v srdci? Je totiž jediné, kdo spojuje mysl, prožívání emocí a pohyb i klid těla. Je totiž jediné, kdo skutečně naslouchá. Ano. Je to těžká doba. Její realitou však je, že to horší teprve přijde. Pro každého z nás. A nepomůže nám z toho žádná realitní kancelář. Jen srdce těch, co nás milují. Kancelář totiž vždy pomáhá za prachy, milující jsou zdarma. Kancelář to dělá jen pro svou výhodnost a v určené otevírací době. Ti, kdo vás Milují pomáhají vždy i přes to, že jim to nyní kazí jejich plány.

Můžete si totiž třeba koupit dům, ale nikdy si nekoupíte život v něm. A to bude ta největší REALITY SHOW každého z nás. To probuzení, až nám to dojde, co má v našem životě a pro náš život tu nejvyšší cenu. Virus nás na jedné straně děsí smrtí. Paradoxně nás tlačí k přijetí reality života víc než cokoliv jiného. Dík.

UVĚDOMOVÁNÍ SI SEBE SAMA

Jestliže o tomto jevu slýcháme a čteme o něm dnes už prakticky denně, proč se jej tak obtížně dosahuje? Možná je odpověď uschována v reakcích lidského těla, které provádí různé jemné reakce právě v okamžiku, kdy se na něj soustředí pozornost.

Je to jako když jíme, dýcháme a vnímáme emoce. To vše si naše tělo vstřebává do sebe. Člověk má možnost je určitým způsobem ovládat. A psychologickou kontrolou je právě pozornost. A tak se propojení těchto tří jevů stává potencionálním nástrojem pro vědomí sebe sama.

Pokud žijeme svůj život tak trochu mechanicky, tedy jednáme-li spíše jako dobře naprogramovaný stroj - vstát, zuby, umýt si koutky očí pořádně, kafe, snídaně, svačina dětem, kde je Karel (křeček)... a takhle to jde den za dnem, tak naše vnitřní procesy probíhají v podstatě mimo náš dosah a působení. Cokoliv, co přijde z vnějšku je důležitější než my sami a "uchvacuje" naši pozornost ihned. Na to udržet pozornost na sobě a vnímat se nám tak nezbývá ani čas a ani vůle, která je k tomuto prvku sebekontroly třeba.

Můžeme ji ztrácet v sexualitě a jejím zaujetí protějškem, to je ta zdravější varianta; ta negativní může fungovat v podobě podrážděnosti či zášti. Ale také se můžeme pomořit svou pozorností a ztratit tak svou identitu při rozhovoru, předaném úkolu, kamarádovi, nepříteli, knize, předmětu, jídelnímu lístku, myšlence či jen pouhému vjemu.

Někdy je uchvácení objektem našeho zájmu natolik intenzivní, že už to vypadá jako ve filmu Kristián - https://youtu.be/qk8b1plDxz8 - Zavřete oči, odcházím. V podstatě jde o plýtvání nejjemnější součástí lidské tvořivé energie. A přitom v tomhle stavu totálního zaujetí (bez sebe) se vyskytujeme skoro pořád.

Dobrý obuvnický mistr se toto naučil používat k tomu, aby několik hodin šil "uchváceně" boty, politik se zase "uchvácen" svým projevem a další zase třebas zprávou, kterou píše svému bližnímu. Bez tohoto držení pozornosti v určitém směru nelze udělat žádnou dobrou práci. Takže svou pozornost buď soustředíme a nebo nám jen tak těká. Je přitahována něčím co má silný vliv na naši pozornost - někdo koho máme rádi nebo naopak někdo kdo nás štve. Může to být i dobrá kniha nebo nepříjemný skřípavý zvuk.

Přes všechno naše úsilí je však tato činnost pouze mechanickou reakcí na vnější podněty. A tak se ta jemná substance hmoty, která vzniká v těle mícháním všech tří zmíněných komodit a která slouží k UVEDOMĚNÍ, stačí pouze k tomu, aby se naše pozornost přichytila pouze u jedné věci. Můžeme si být vědomi osoby s kterou mluvíme a nebo svých vlastních slov; můžeme si být vědomi utrpení někoho jiného a nebo bolesti ve svém těle; můžeme si být vědomi určitého výjevu a nebo svých vlastních myšlenek.

V běžném stavu vědomí je naše pozornost je malým trpaslíkem, který poskakuje z místa na místo. jakmile si člověk uvědomí nějaký vnější jev, ztrácí vědomí sebe sama. Proto je sexualita a prožitky lásky a sexu, tak výjimečná síla. Za jistých okolností totiž přinášejí uvědomění si sebe a ZÁROVĚŇ toho druhého. To je předzvěst dalšího stavu vědomí. Ovšem ten těžko dorazí k nepřipraveným lidem, tam jde jen o náhodu a je zcela mimo jejich kontrolu.

Proto je dobré cvičit záměrně rozdělení pozornosti mezi sebe a vnější svět. Takže v něm cvičíme rozdělení jemné hmoty natolik, aby se část zaměřila na nás samé, zatímco druhá je zaměřená navenek. Na cokoliv, co právě zkoumáme a děláme. Díky tomuto rozdělení pozornosti se učíme být si vědomi sebe sama. Cvičením je třebas i to, když s někým mluvíme, když vnímáme současně to, jak se u toho cítíme, co na nás působí a jak na to reagujeme ve svém těle.

Nejprve si tak uvědomujeme sebe sama jen na krátký okamžik. A pak se vaše vědomí pohne směrem k daleko delší a větší soudržnosti i když rozděleno, a to i když budete hodiny mluvit nebo komunikovat se světem venku.

K tomuto stavu nejde dojít "jen tak". Nikdy se z něj nemůže stát zvyk. Hluboká pozornost zaměřená na úkol, na emoce, na fyzické vnímání vlastního těla, na meditaci či mentální cvičení, sama o sobě uvědomování si sebe sama nevytváří. Vše uvedené lze dělat i s nerozdělenou pozorností, když jsem svým "úkolem" uchvácen.

Zvědomování si sebe sama neboli cvičení rozdělené pozornosti totiž vyžaduje přestavbu celého našeho života. Našich názorům, jak vůči sobě samému, tak vůči ostatním lidem. Dokud věříme, že dokážeme změnit sebe sama nebo jiné lidi; dokud věříme, že máme tu MOC dělat, tedy činit aby věci byly něčím jiným než jsou, tím více se od nás stav uvědomování si sebe sama vzdaluje.

A pak po mnohdy letech tréninku a ne jednoduchého, dojdeme k poznání, že ačkoliv je nesmírně obtížné rozdělit pozornost do dvou směrů, je o dost snazší rozdělit ji do tří. jakkoliv je velice obtížné uvědomovat si sebe sama a zároveň své okolí, může být o dost snazší uvědomovat si sebe sama i své okolí v PŘÍTOMNOSTI NĚKOHO DALŠÍHO.

Většina jevů se pohybuje v triádách, spojením tří sil, viz. : jídla, dechu a emocí. Co je tedy tím třetím činitelem, který je třeba mít na paměti? každý si jej musí najít sám pro sebe, tak, aby mu jeho podoba byla blízká. Někdo má učitele; někdo školu; někdo svůj cíl; své zásady, kterým se v životě naučil; Slunce; vyšší sílu ve vesmíru; a říká jí třeba Bůh.

Naše problémy existují v reálném, buněčném, hmotném světě. Jsou jednou složkou. Naše jemná síla pozornosti, kterou ovládáme je tou další. Obě dvě se neustále vyvíjí, reagují na sebe a neustále spolu komunikují. Tím tvoří napětí. Které je obecně pro život dost škodlivé.

A tak stojím před stromem při cvičení nehybně jako strom. Vnímám svou strnulost v uvolněném postoji, vnímám onen strom přede mnou a současně i to, co mne i ten strom obklopuje. Svět, světlo, tmu, to vše co v danou chvíli pomáhá mi uvědomit si mou individualitu a současně ji rozložit na prvočinitele a uvědomit si, jak malinkou částí světa jsem. Až tento třetí činitel dává vzpomenout si na sebe, na svět zároveň bez toho, že by jej toto uvědomění nějak ohrožovalo ztrátou životní energie, jak se tomu děje zhusta jen ve stavu rozdělené pozornosti na dvě části. Proto to necvičte nikdy sami.

Uvědomění sebe sama tedy musí obsahovat tři prvky. Tři věci, kterých si máme být vědomi. Jsou to tři světy spojené v nás tak, aby vyvažovali to, kam svou pozornost směřujeme. Jeden nás provází na našem konání ve vnějším světě, druhý směřuje s navázáním spojení s tím, co nás převyšuje a třetí zůstává v nás samých. Trvalým nositelem toho, tak často hledaného prvku SEBE-VĚDOMÍ je spojení těchto sil v našem těle. Naše DUŠE.

A to, k čemu ji nasměřujeme je jen a jen na nás.

Lenost 3x a dost...

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu. První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí v nás vytváří postoj “je mi to úplně fuk”. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, v kterých můžeme lehce uvíznout. Jediná možnost, jak je spolehlivě překonat, je to, že je vědomě prozkoumáme a tím rozpustíme jejich sílu. 

První typ lenosti - tzv. na pohodlno je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat než je překonávat. když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. Jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů hledáme ovládání od klimatizace. A při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem však ztrácíme kontakt se strukturou života. začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě neexistují a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. A tak vždy být nemusí. 

A právě tenhle typ lenosti nás vždy téměř spolehlivě dovede k agresivitě. Když nám někdo postaví do naší prvoplánově naivní cesty překážku rozzuří nás to. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění věcí . Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. Jsme kvůli tomu nespokojení.

Druhý typ lenosti je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázený pocitem, že “jsme chudáci”. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem, abychom udělali něco proti tomu. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu. Uděláme tak často gesto navenek, jakože jsme tu lenost prolomili, ale v sobě si pořád držíme beznaděj. I to samotné gesto, kterým se rozhýbáme a pohneme k nějakému výkonu, je výrazem ztráty odvahy. Už nemáme naději, Jsme nejhorší a nic se mi nepodaří. Stále dokola si to omíláme v hlavě. Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých kolem sebe. Ztratíme odvahu se podívat i sami sobě do očí v zrcadle. 

Třetí typ lenosti je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. “Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.” - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru nebo doma. A nebo zalezeme pod peřinu přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Zabijeme ho. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ se snadno zvrtne do ochromující deprese.
Všichni jsme si zvykli používat tři strategie, které se vztahují k lenosti nebo vlastně jakékoli znepokojující emoci. Proboha láska, šup a zdrhnu. Znáte, ne? jsou to tři naprosto bezcenné strategie = STRATEGIE ÚTOČENÍ, STRATEGIE SHOVÍVAVOSTI K SOBĚ SAMÝM a STRATEGIE IGNOROVÁNÍ.

Obzvláště oblíbená je bezcenná strategie útočení. To, když vidíme svou vlastní lenost, kupř. vstávám až v půl jedenácté, tak zatracujeme sami sebe. Kritizujeme se a obviňujeme se za to, že si příliš libujeme v pohodlí, politujeme se, zívneme a spíme do dvanácti. Nevstáváme z postele a vyžíváme se v pocitech špatnosti a viny.

Bezcenná strategie shovívavosti k sobě samým naši lenost ospravedlňuje mnohými argumenty a ještě jí na konci zatleskáme. Ideální slovo výmluvy v tomto případě je: "Já jsem prostě takový.” Nezasloužím si strádání a nepohodlí. A najdu spousty důvodů proč být naštvaný a nebo spát 24 hodin. Sice nás u toho skoro vždy přepadnou pochybnosti nad sebou samým, ale zdárně je zaženeme a sami sebe přesvědčíme, abychom nad sebou zamhouřili oko a své chování si odpustili. Hlavně by nám měli odpustit ti, vůči nimž se v takovýchto chvílích chováme jako naprosto svéhlaví idioti.

Strategie ignorování sice chvíli vypadá, že zabere. Ale když skončí, je síla její negace několikanásobná. Distancujeme se při ní od druhých. Říkáváme si tomu pyšně např. : “dáváme si nyní v manželem ve vztahu odstup” a podobné jiné nesmysly. Otupujeme a oblbujeme sami sebe jen proto, že si chceme udržet od těla NAHOU PRAVDU. Pravdu o tom, jaké je vlastně naše chování vůči sobě a druhým. To pak přepneme ihned na autopilota a vyhýbáme se přílišnému pohledu na to, co děláme špatně. A zdrháme a zdrháme. Co nejdále. Věříte, že většina zahraniční turistiky je založená právě na tomhle?

Co s tím? Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3x udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může. Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá je soucit, jemnost a něha. Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám (a hysterkám) už nemusíme věřit. Zkusíme dýchání tonglen - http://www.tonglen-tao.cz/p/tonglen.html, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo byla jen syrová emoční energie (A my nevěděli, co s ní. Ta pochází z nedostatečně zpracované vlastní sexuality a začíná v pubertě). Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita energie, která je pouze neukotvená a neklidná. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem. Je to obrovská možnost transformace. Ta nám totiž odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého utíkat. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít. Někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. 

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne. Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost = egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli dojít všichni, když bychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co k tomu říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: “Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.”

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Ch%C3%B6gyam_Trungpa

Po schodoch aneb ENERGO - MYOTRANSFER

Dosažení duchovní úplnosti při spojení muže a ženy v jedno tělo. A co k tomu dodat dnes. Dnes, kdy už nikdo ve společnosti nepůjde jednou za rok do chrámu, aby si vybral partnera, který se mu líbí a který by mu při milování předal informaci, o kterou by mohl on obohatit život svého vztahu nebo rodiny. My jsme v současnosti skončili u swingers klubu, kde se vybíjejí potřeby afektovaných jedinců bez jakékoliv spirituální úrovně. A i kdyby tam náhodou jeden takový zavítal = mnoho psů zajícova smrt... No daleko od toho nejsou ani někteří tzv. guruové různých sekt či hnutí, kteří hlavně jako muži "obšťastňují" mnoho žen kolem, odvolávajíce se na to, že zrovna sex s nimi pozvedne dotyčnou na jinou a hlubší úroveň... Jak a v čem a pro koho.

O co jde? V dnešní době jde stejně jako před tisícem let jen a jen o ENERGII. O její využití námi to jest člověkem. Směr, ten původní směřoval dovnitř nás a to, co se týkalo sexuality bylo bráno jako posvátné. Dnes je sexualita všechno, jen ne to posvátné. Při kontaktu mezi živou hmotou (tedy i v sexu) dochází k přenosu elektromagnetických energií. K tzv. energo-myotransferu. Živé organismy i člověk vytvářejí kolem sebe energetické pole, které je, ve své viditelné formě, nazýváno aurou. To se ví. V roce 1973 publikoval krom několika ruských a švédských vědců i náš Dr. Bradna své vlastní pozorování aury a následný zachycený přenos elektromagnetických vln, při kterém docházelo i ke kontrakcím hladkého svalstva u pokusných objektů (svaly se hýbali tzv. "sami"). Srdce je taky hladký sval, že? Podrobnou analýzou bioenergetického pole člověka potom rozlišil energeticky mozkový transfer s dosahem několika metrů; dále svalový transfer; kardiální (srdeční) trvalý myotransfer; energetické projevy štítné žlázy, thymu, gonád, a také embryonální transfer při graviditě. Ženy jsou opravdu v "jiném" stavu. Je to tak zvaný ENERGO-MYOTRANSFER, čili energie přenášená do okolí našimi svaly, případně pohledem (Peer efekt). Co asi přenášejí naše svaly při sexu, nechávám zatím stále na fantazii čtenářů.

Jestliže se někdo dívá na proužek papíru zavěšený na niti ve sklenici a proužek se vychýlí nebo když rukama působí na rostliny a ony rychleji rostou, může se přesvědčit, že téhož účinku dosáhne i třením elektrizovanou umělou hmotou a někdy i magnetem, tedy prostředky fyzikálními a zcela neživými. To, na co reagujeme je energie. Živí jsme my. Jen jsme si začali uvědomovat svou energii a to co kolem nás běžně denně proudí. Uvedené fyzikální vlivy, ale i vliv ruky mají také společné to, že mohou být předávkovány a pak naopak působí útlum, ba dokonce mohou rostlinu poškodit. Z bible je např. známo, že Kristus nechal uschnout fíkový keř (Matouš 21:19). 

Energo-myotransfer pozorujeme často v okolí, aniž si to uvědomujeme (šíří se zíváním, smíchem apod., tedy ne jen sexem). Na přelomu 19. a 20. stol. jej objevili ruský fyziolog Sečenov a švédský lékař Alrutz. Dr. Bradna jej využíval při skupinovém cvičení od padesátých let k rehabilitaci nemocných končetin. Zjistil jako už od dob bible mnoho lidí po Ježíšovi a asi i před ním, že nemocná ruka se rychleji zotavuje, když se k ní přiloží ruka zdravá, což je podstatou přikládání rukou v léčitelství. Jak se asi zotavujeme při společné svalové práci dvou vědomích jedinců při sexu, nechávám opět na vaší představivosti. Ano, sex opravdu může být i lék. Když nejsou oba dva jedinci mimo sebe.

Ještě méně známý je vliv pohledu (PEER), což je jakýsi oční laser - říká se "propálil mě očima". Využívají jej hlavně léčitelé. Někteří např. takto dovedou vyvolat i lokální pocit tepla. (Může to vysvětlit občasné vyléčení rakoviny, ekzémů a vředů, protože rakovinné buňky při teplotě 40 st. Celsia odumírají). A co to teprve dokáže při sexu, no tak teď aspoň víte, proč má většina lidí u sexu zavřené oči a zhasne... s kým se vlastně milují, to ví jen Bůh.

Nízké vědomosti různých léčitelů a "alternativních praktiků" se výrazně projevují tím, že vlastně namísto léčení jen fantazírují. Jen málokteří si uvědomí, že člověk získává svoji "bioenergii" především z potravy. Nikoliv z kosmu. To bysme si rovnou o stvořiteli mohli říct, že je blbec. Protože proč by se s tím vším tak široce a rozvětveně patlal? Člověk pracující s bioenergií by měl proto omezit spotřebu masa, zejména uzenin. Naopak zelenina obsahuje hořčík a draslík, které schopnosti přenosu bioenergie podporují. Energii dodává i správné dýchání tím, že okysličuje krev a tím tkáně a odstraňuje z těla škodlivé látky v podobě vodní páry a kysličníku uhličitého. A odpadní látky z masa se odstraňují daleko hůře než ty z rostlinné stravy. Není tedy na tom nic záhadného. Milování se vegetariána s masožravcem pak může dost narušit energii toho druhého jedince. Při myotransferu platí, že přenášíme energii směrem k druhému a kontaminujeme jej dotykem, pohledem a kontrakcí svalů (zkusili jste se u sexu na druhého usmát a nebo před sebou máte jen ublížený a do křeče stažený obličej partnera/rky, která vypadá, že ji/jej vraždíte? Pak prostě chápu, že zhasínáte. PS: zapomněli jsme na myšlenky. No, ale ty se sexem přeci nemají nic moc společného, ne? Maximálně "ho" při vzrušení mužům postaví a ženám při tom jejich myšlení si "jóní" zase zvlhne.

„Při kolektivním zpěvu dochází k tzv. myotransferu, rezonančnímu přenosu elektromagnetických energií mezi hlasivkami blízko sebe stojících zpěváků.“ - To je na zamyšlenou hlavně pro ty, co mají rádi společné zpívání mnoha různých manter, či dokola se opakujících modlitebních písní. On stačí i táborák. Samo o sobě je to prima a pro tělo skvělé. Ale přemýšleli jste někdy někdo o tom, jaká je vlastně lidská osobnost toho, kdo "jam session" vede? Protože existuje mnoho věrců, kteří pak za svým guruem pujdou do pekla, v bezvědomí se mu oddají i sexuálně a ani si nevšimnou, že je jejich "dobroděj" pouze používá jako levný pohon svých vlastních "magických" praktik. To víte, ta práce s energiemi něco stojí, že? Rozhodně to nejsou všichni. Nedělejme paušál. Ale je jich mnoho. Muži i ženy. V zajetí channelingovýh přenosů bojují s polovinou světa, která zase bojuje s tou druhou. A pro obyčejnou lidskou lásku mezi dvěma partnery, která by pro ně byla posvátná nám nějak nezbývá místo.

Co z těch dat a sesbíraných útržků to tady vlastně plácám dohromady? Zkuste si představit dva. Muže a ženu, tvořící pár. Jednotící se každým svým společným sexuálním kontaktem postupně do harmonie s jednotou, která byť je zprvu jen v náznacích a malých okamžicích; pak postupně začne přerůstat v jejich životě do perfektního stavu, kdy orgasmus není jenom hypotetická 5-vteřinovka pod peřinou, ale celodenní stav bytí. Trvalého bytí i bez sexu. Zkuste si představit, jak váš sexuální kontakt dokáže svou smyslností, hravostí a vzájemným přátelským mazlením rozněžnit a zjemnit vše tvrdé ve vás a umožňuje vám se více a více otevírat jeden druhému - třeba si léčit srdce ztvrdlé praktikami okolního světa. Zkuste si představit, jak jste s partnerem spojeni na daleko větší vzdálenost než je jen jeden metr. A víte, co se mu honí hlavou a vnímáte jeho tělo jako své a dokážete intuitivně předvídat, co bude večer za hru lásky šálivou... Zkuste si to představit, jak by vypadal svět, když by se dva lidi dokázali "jen" milovat. Tedy provádět přenos energií, aby jim bylo MILO.

Jakožto lidi vědomí si svých kvalit, které by v okamžiku svého sexuálního kontaktu poskytovali svému partnerovi právě v již zmíněném energo-myotransferu, vydávali by ze sebe to nejlepší. Vědomě. Myšlenkou. Srdcem. Dotykem toho všeho. HMOTOU. Protože teprve pak spolu oba partneři mohou růst. Je to dlouhá cesta. A je jen na vás, jestli po ní půjdete jako po cestě, která bude stále stoupat vzhůru s tím jedním partnerem a nebo zda budete na schodišti bloudit a často budete přelézat na jiné schody, abyste zkusili, jestli ta jiná cesta není snad rychlejší... Problém je v tom, že vaše i dlouholetá práce s partnerem vás zavede do sklepa, když si jen tak odskočíte "bokem". To protože energie toho, co jste společně stavěli je jaksi prudce a náhle zbourána něčím či někým jiným. To pořád platí i v kartách. Vyšší bere. Ale nedává. A pokud se mezi dva spolupracující lidi najednou namele něčí nevycválaná vagína či penis, pak je o průser zaděláno více než si vlastně všichni dohromady myslíme.

Vyšší je v tomto případě to nevědomí, co vás zválcuje. A tomu se můžete bránit jen tím, že budete vědomě a dlouhodobě spolu pracovat na vývoji partnerském vztahu v sexu. A tak opravdu jen ti, kdo se chtějí poznat a vědomě se jeden druhému otevřít, mají šanci vysexovat si svým myotransferem sami sebe do svého nebe. Tantra. Si řeknete. No asi ani ne. Zeptal jsem se kdysi jedné jogínky a tantričky, co mi popisovala, jak úžasný sex měla a básnila o něm úžasné myšlenkové ódy, a co že si z toho sexu tedy sama ve svém těle konkrétně pamatuje? Pamatuje si pohyby v pánvi? To, jak se jí partner dotýkal a kde všude? A kde ve vagině prožívala nejvíce stahy? Zbledla, začala koktat, zadrhávat se a pak vybuchla v pláč. Nepamatovala si totiž ani jeden pohyb těla. Svého těla. Sebe samotné. Nevěděla ani o jednom povzdechu, nevšimla si ani jednoho výkřiku očima svého partnera. Jo dojde tak do sklepa svých vášní a rozkoše, jak mi prve říkala. Hmm. No tak tam hlavně nestůjte dlouho. Samotnému se ty schody jdou zpátky sakra těžko. Osobně jsem šťastný za to, že si pamatuji z toho mého posledního sexu všechno. Úplně všechno.

Michal Zachar

PS: až mi zase nějakej guru Jára napíše ať neprudím, že on zrovna on přeci na všechny své sexuální ovce myslí s láskou, bééé, pak snad jen tolik: "Svou lidskou pozornost zaměřenou na sebe a ještě na partnera, kterého chci poznat, tak to stěží stihnu u jednoho jedince natož u dvou. Věnovat se jednomu člověku s láskou. To je 100% vaší pozornosti. Harém potřebují pitomci, co se o svůj život nechtějí nebo neumějí sami postarat."

hudba: Po schodoch - http://youtu.be/aB9WCIbLTmc

zdroj: má vlastní pozorování, internet; speciálně děkuji práci o bioenergii Ing. Věnceslav Patrovský, CSc

Spolu

Pokud se člověk nezbaví svého narcistického ega, těžko může potkat lásku a prožívat ji s radostí. Zbude mu většinou jen neustálé obtěžování otázkami jak ze Shreka: “a kdy už tam budem ...?”

Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví, sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají. Ego se prostě jen ujme své role. pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem vědomí, nikoliv pánem těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.

Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama.

Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?

Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále namyšlení na to, jakou moc máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která dala vajíčku v okamžik jeho zrodu schopnost stát se lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí. 

Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohleto neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme? Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. My víme nebo tušíme, že např. potlačování těchto pocitů snižuje pohyblivost, což má za následek světe div se, zase deprese. A současně podléháme své naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. jistě takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze a ne cesta k dosažení toho skrytého cíle, z něhož máme tu největší depresi, z dosažení lásky. 

Opravdovou lásku neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi než měl. Jistě když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu. A deprese pomine jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme nechceme se jich zbavit. Máme strach. 

A tak zřejmě největší iluzí je, že vědomá mysl ovládá tělo. Takže pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. na jedné straně ušetří člověka bolesti z děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělá zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.

Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše já není výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. 

Všichni žijeme ve stresu. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou naše vztahy. A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíc egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: “Nikdy neodstupím...”

Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody. A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?

POKUD ODHODÍŠ TO, CO JE FALEŠNÉ, TO CO ZBUDE, BUDE TO PRAVÉ ❤️.

☯️ Tohle je staré, velmi staré moudro od mistrů taoistické metody Vody. Podle ní jsou věci jako zranění nebo nemoc a taky emoční problémy detekovatelné v našem těle tím, že si je uvědomíme jakožto "bloky".

A tyto bloky lze charakterizovat těmito slovy: SÍLA; NAPĚTÍ; NĚCO, O ČEM VÍŠ, ŽE NENÍ ZCELA V POŘÁDKU, I KDYŽ NEVÍŠ CO TO JE; JAKÉKOLIV SMRŠTĚNÍ. Zkuste se jen na chvíli soustředit, zavřít se do nitra a postupovat tělem směrem od hlavy dolů a všímejte si, zda-li ve svém těle nenajdete jednu či více těchto položek.

💪 SÍLA - Většina z nás touží po síle. Po slabosti asi nikdo netouží. Západní svět má sílu jako synonymum MOCI. Kdo je slabý je neschopný a k ničemu. V meditaci vody má síla naprosto jiný význam. Taoisté slovem síla myslí spíše ego. Ego totiž často říká: "Tohle dělám JÁ, udělám si svět takový, jako ho chci mít, bez ohledu na to, jaké překážky budu vlastně překonávat." To vše vytváří velký tlak a stres. Síla dokáže výt velmi tvrdohlavá a dokáže člověku přivodit i to, že se on v jejím područí nedokáže změnit. Když jsme umínění, cítíme se silní, že? A taky je spojená se vztekem. Vždyť kdo z nás se necítí být silným, když se rozzuří?

Taoisté říkávají, že pokud máš sílu, skutečnou sílu, nevšímáš si jí. A pokud jde vše normálně nepotřebuješ si ji všímat, a už vůbec ne, ji ukazovat druhým. Prostě ji ani necítíme, jsme přirození a je nám dobře. Pokud sílu cítíme, je to zpravidla proto, že se do něčeho nutíme a tím se přepínáme. nakonec nás tahle potřeba zlomí. Nebo snad nemáme v civilizaci jednu ze základních chorob bolest zad a krční páteře? A nebo snad neumírají denně stovky lidí na infarkt z přepracování?

Vždy, když se upínáme na myšlenky, nápady, na to o čem jsme přesvědčeni, že je naším JÁ, zvyšuje se nám krevní tlak. naše krev si ostře razí cestu tělem. Myslíme si, že je správné jednat z pozice síly. Tedy do té doby, než tato síla doběhne i nás. je dobré umět rozeznávat a cítit bloky této síly. Kde třebas vyvíjíme v životě příliš velké úsilí? Kde přetěžujeme své tělo, a v jakých životních situacích jsme soustavně frustrovaní a rozčílení. Pokud je přítomen pocit síly je systém v nerovnováze. Rovnováha znamená, když není přítomen žádný pocit.

➰ NAPĚTÍ - Druhou ze čtyř podmínek, co nám indikují zablokovanou energii je právě napětí. Vždy souviselo a bude souviset s bojem. Většinou v něm hledáme NADŘAZENOST nad něčím nebo někým jiným. Jde třebas o termín k dokončení úkolu a k tomu bojujeme s časem, který na něj máme. Nebo něco prolomilo hranici citů a my chceme, aby zůstala neporušená. Dvě věci táhnou ve vzájemně opačném směru. Asi proto spolu dříve lidé, kteří se pokoušeli o vztah chodili. Určovali si totiž společně směr. Zatímco rozčílení je více jang (ven) a deprese spíše jin (dovnitř), je třeba se naučit rozeznávat právě směry jejich pnutí a odlišit je i od jiných emocí.

Co způsobuje napětí nebo tah protichůdnými směry našeho života? Jsi tady, ale chceš být někde jinde? Chceš být s tímto nebo s jiným člověkem? Jsi připraven a pečlivě, ale příležitost nepřichází? nepřehlížejme boje, které se odehrávají v nepřetržitém napětí, kdy uzlíky svalů táhnou naše svaly ve vzájemně opačném směru.

🔮 MÁŠ POCIT, ŽE NĚCO NENÍ ZCELA V POŘÁDKU - Tato třetí z podmínek je velmi ošemetná. Vnitřní svět každého z nás je celkem prázdný. A náš mozek je vytuninguje množstvím "ucpávek". Většina z nás ani netuší, co všechno se v našem vnitřním nevědomí nachází. Jako děti jsme měli moře zážitků i před tím než jsme začali mluvit a než jsme jim taky trochu začali rozumět. Když jsme byly v děloze zachytili jsme vše co se jakkoli dotklo naší matky. Pokud na ní někdo křičel, nedejbože ji bil, pokud prodělávala stres, či pila alkohol, pokud na ní lidé v jejím okolí jen silně negativně působili - ona to vše vstřebávala a my sní. Oproti tomu, když byla nevýslovně šťastná, spokojená a v klidu, toto jsme zaznamenávali taky.

V mozku je mezi neurony uchovávajících tyto zážitky přes milion spojení. Vše co víš, je to, že cítíš, že něco není v pořádku. A když lidé nemohou určit co je zneklidňuje, začnou se cítit frustrovaní nebo bezmocní - což vede k útěku nebo depresi. Vždy nejde určit odkud jsou. Ale jde o to být u nich vědomě přítomen. A právě tyhle pocity nahrávají neurčitostem a zmatku ve světě.

A to je pro nás potíž. Jsme totiž líní. Když nás něco bolí, kdo z nás by byl rád se svou bolestí? Někteří z nás mají vše, po čem by druzí toužili. Přesto se nezdá, že by to jakkoliv pracovalo k jejich prospěchu. Lidé totiž mají úžasné vzpomínky uzavřené v sobě právě od narození. Už při porodu procházíme věcmi, které jsou nad náš rámec chápání. přesto to vše náš mozek zaznamenává. Třeba to, jak se matka usilovně staral o naše dobro. A my poznamenání, doslova v těle tímto zážitkem, jakmile na něj narazíme v podobě jakéhokoliv podnětu, jen reagujeme. Snažíme se těch nepříjemných věcí zbavit a nevíme odkud jsou. Nebo střádáme korunu ke koruně v domnění, že bude líp. A neustálý strach nás následně žene do samoty a opuštění. To je jen příklad. Náš mozek je každý jiný, ale všichni máme ten dobře známý pocit, že něco tam uvnitř není v pořádku. Nevíme, co to je. Ano a NEVĚDĚT je to, co náš svět neodpouští. Ztrátu směru a to, že řeknu NEVÍM trestáme více než si vůbec uvědomujeme. 

Když na Dálném Východě žena otěhotní, všechny další rodiny pro ni postaví samostatnou chatu. Dovnitř smí jen příbuzní a nikdo v osadě nesmí v její přítomnosti mluvit o negativních věcech nebo dělat v její přítomnosti jakékoliv problémy. Pro matku je tak připraveno nejlepší možné prostředí, to aby energie jenž svazuje matku s dítětem, byla co nejvíce poklidná. Pro sebe sami dnes můžeme udělat totéž. Uvědomit si, kde v našem těle se děje něco, co je nad rámec našich schopností. Nesnažit se všemu porozumět, ale PŘIJMOUT a RESPEKTOVAT to.

🏹 SMRŠTĚNÍ NEBO STAŽENÍ - Čtvrtá podmínka je zajímavá, protože podle ní poznáte probuzené lidi. probuzený člověk není stažený. Neustále si totiž uvědomuje svou polohu těla. Ti, kdo jsou ohnutí, ochablí a podléhají svým úlevičkám v postoji, se ocitají v častém polospánku iluzí a potřeb a to za bílého dne. Doslova "spí" s otevřenýma očima.

Příkladem smrštění nebo stažení je to, čemu lidé říkávají stres, ego, a strach ze života. Dalším příkladem je sražení tepen a následný špatný oběh a z toho plynoucí špatné funkce orgánů. Určité části těla se začnou na rozdíl od jiných uzavírat a nakonec se uzavřou. Tak by se dali popsat tisíce nemocí. Orgány nemohou vydržet nápor informací zvenčí a uzavřou se.

Pohyb ve volné přírodě, volným tempem s nasloucháním tělu. To je to, co pracuje proti tomuto stresu. Každodenní i krátká procházka. A když ujdete 4,7 km uvolníte veškerý za den nasbíraný stres pohybem z těla ven.

Jediné, co může člověku skutečně pomáhat je vědomá přítomnost. A udržovat ji tak, že se nejprve soustředíme na každou z těch podmínek samostatně. A jakmile získáme schopnost nahlížet na své tělo zevnitř i zvenčí a být přítomen i v síle a napětí, posuneme se dále. Nakonec spojit to vše dohromady je úkol na celý život. A stojí to za to. 

MZZ podle knihy Tao vysvobození - Bruce Frantzise