TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme. Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let! Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat. Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země. V podstatě český remake Sin...

Když se náš vnitřní svět stane esoterním fastfoodem, v němž kritické myšlení prohrává s vybíráním si různých zkratek, pak možná energie života odpoví svým vlastním způsobem. Když vnitřní práce umře „na úbytě“ Vnitřní práce je pomalá práce. Nezáří jako profilovky na Instagramu. Ani nemá certifikáty ve zlatých rámečcích, ani diplomy, které si můžete hrdě vyvěsit nad gauč. Je tichá, občas bolavá a hlavně – nenabízí vám žádné záruky, že se ráno probudíte jako „lepší verze sebe sama“. O to paradoxnější je dnešní posedlost mnohých hledačů pravdy poznání tím, jak ji obejít. Stačí vám jen dva dny na změnu, slibuje kurz. Stačí jedna technika a budete osvícení, hlásá terapeutická kniha. Stačí přece změnit myšlení, radí motivační speaker. Jak na běžícím AI pásu vznikají „rychlokurzy poznání čehokoliv“, TikTok terapie pro nedělní odpoledne a víkendové certifikace, které vám během osmačtyřiceti hodin přidělí titul Mistr života. Problém? Život není sprint. A tím méně pak náš vnitřní svět. Otázka, kt...

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „jen“ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „ Aspoň… “ – „ Aspoň netrpěl .“ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit .“ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp. “ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně .“ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ že ...

Ano, i sci-fi román může mít moc pomáhat terapeutickým způsobem. Nejde o román samotný, ale o jednu malou pasáž v něm. Podívejme se na ni. Když v roce 1965 vyšel román Duna, bylo to celkem zjevení. Frank Herbert v něm vypráví strhující příběh o vesmírném Impériu a pouštní planetě Arrakis, přezdívané Duna kvůli rozsáhlým pouštím. V nich se však nachází melanž, vzácné koření prodlužující lidský život. A kromě jiného poskytující jeho uživatelům psychické schopnosti, jako třeba nahlížet do budoucnosti. Pochopitelně se o tuto planetu i její cenný produkt vedou nelítostné války. A války, násilí a smrt plodí strach. Tedy něco, co zabíjí. Strach otupuje naše myšlení, ničí naše emoce a znetvořuje naše těla. Když mu čelíme, tváříme se mnohdy dost zajímavě, bolí nás uvnitř těla kdeco a tělo se prohýbá pod silou, kterou neovládáme. Strachu se bojíme. Abychom přežili, můžeme si jako psychologickou pomůcku vzít za vzor litanii Fear is the mind killer. Nesčíslněkrát jsem ji doporučoval svým klientům ...

Chceš znát smysl života? Možná budeš muset zapomenout na všechno, čemu věříš. Tohle je článek o svobodě, která bolí, ale osvobozuje. I. Systém a jeho stíny Smysl života? Většina lidí vnímá svět jako skupinu velkého počtu hvězd, okolo nichž obíhá ještě větší množství planet. Dohromady to všechno tvoří galaxie, prostory a vesmíry a celé se to záhadně pohybuje. A na jedné z těchto mnoha planet žijeme my, lidé – nejvyspělejší rasa této planety a celého nám známého vesmíru.  Dokážeme vidět a rozbít atom (některý), komunikovat pomocí přístrojů na obrovské vzdálenosti, hrát si s geny, podmanit si ostatní druhy (někdy i lidi) či létat v rámci této planety i mimo ni. Byli jsme na Měsíci, chystáme se na Mars. Bezpilotní sondy již prozkoumaly celou naší sluneční soustavu a přesto stále nevíme, proč jsme vůbec tady. Proč jsme se narodili třeba jako muži nebo třeba jako ženy. Nevíme, proč se někteří z nás rodí bohatým a dobře situovaným rodinám a proč se jiní rodí někde pod stromem v Africe. Ne...

Láska je fascinující jev, co se plíží dějinami jako základ všech našich tužeb. Každý by ji chtěl zažít a všichni bychom ji chtěli mít. Problém je v tom, že je to od počátku přesně opačně. Láska má nás. No, jenže když tvrdím právě tohle, okamžitě se ozve hlas – a nebude jen jeden, jak je možné, že se tolik lidí ocitne ve vztazích, v nichž je jak nedorozumění, tak bolest i strach. Možná by bylo dobré si uvědomit několik základních věcí. První je právě naše až příliš velká touha po lásce, která nás zaslepuje. A my se tak vrháme do víru dění, v němž chceme ukazovat jen ty své „ nejlepší “ stránky. Taky se naučíme „ maskovat “ své slabosti, svou nejistotu a strach. Hrajeme role podle toho, co vidíme všude kolem nás. Sebevědomé muže a ženy, kteří jsou vždy silní a vždy bezchybní. V tomhle souboji sice vyhrává povýšené a pyšné ego, ale prohrává láska. Naučíme se falešně i myslet. Nakonec se domníváme, že právě tyhle role, že tohle je láska. Že je to postavit nádherný dům, požádat o ruku v pís...

Modlitba není jen náboženský rituál. Někdy je to tichý dialog sám se sebou, jindy pokus vzdát se kontroly. Modlitba znovu a znovu je tu i pro ty, kdo nevěří. Modlitba. Někdy se i kouzelník modlí. Ano. Nestačí vám na všechno jen vaše slovo a směr energie. Někdy je třeba požádat. Jednotu. Tu jednu takovou, co asi bydlí na půdě jejich domu, jak tvrdívali geniální Cimrmani v jedné divadelní hře. Někdy se modlím za to, aby se nám lidem otevřela hlava a oči a my se konečně zbavili té iluze, že nám ostatní mohou něco dát nebo vzít. Bolí mě ta iluze o to víc, že jsme v ní vychováni natolik, že nakonec díky ní ztrácíme možná to nejdůležitější. Svou schopnost milovat. Někteří lidé mi píší, že si mnohdy po tom, co je z té „ půdy “ oslovilo cosi, co jim dalo širší schopnost vnímání, připadají, jako by oni sami teď nebyli z tohoto světa. Píšu jim na to: vzdejte se. Prostě se jen vzdáváme. Vzdáváme se sami sobě. A je jedno, jestli se při tom učíte zrovna líčení, montáž pístu nebo AI kreativu. Nic ví...

Vztahy nejsou jen výsledkem našich vnitřních procesů, ale především příležitostí učit se a růst. A přitom v hlavě víří jedna otázka. Jak máme porozumět tomu druhému, překonat propasti mezi námi a stát se opravdovými lidmi? Spolu. Věříme, že to, čemu říkáme naše osobní změna, transformace či růst, je naše čistě osobní věc a s druhými je spojena jen skrze naše vnitřní vztahy. A ty má na starosti bezpodmínečná láska, bla, bla… Mnoho lidí si myslí, že osobní rozvoj je naší vlastní vnitřní záležitostí. V podstatě ano. Musíme být sami se sebou absolutně obráceni k sobě. Pak se můžeme na dosah přiblížit i k tomu, co hledáme vně. Ale vztahy nejsou pouhým odrazem našich vnitřních procesů. Jsou i příležitostí učit se od těch, kteří vědí více, a zároveň inspirovat ty, kteří hledají vedení. To je ale pořád jen vnější stránka. Jestliže má náš vztah (osobní, pracovní) s ostatními hrát nějakou vyšší roli, musí být i uvnitř nás něco vyššího, co nás k tomu vede. Když stojím před někým, koho miluji či o...

Odsoudit pocit znamená odsoudit život. Zvíře v přírodě netrpí pocitem viny nebo hanby – prostě je. My lidé ale své jednání neustále posuzujeme. Co se stane, když si dovolíme cítit bez výčitek? Pocit viny je hluboce zakořeněn ve společenských normách a výchově. Již od dětství jsme poučováni o tom, které pocity jsou „ správné “ a které ne. A to se týká nejen pocitů sexuálních, ale všech emocí. Zatímco zvířata v přírodě jednají instinktivně a bez posuzování, my lidé se neustále hodnotíme, neustále si vytváříme v mysli představy o tom, co je správné a co ne. Toto věčné posuzování se projevuje v těle jako chronické napětí. Naše ego se brání proti „ nevhodným “ pocitům a činům, a my si tak vytváříme představu, že nemáme právo jednat svobodně. A tak žijeme v neustálém konfliktu mezi tím, co skutečně cítíme, a tím, co si myslíme, že bychom cítit měli. Tento vnitřní rozpor se ukládá postupně do našeho těla do ohnutých zad, zatnuté čelisti, stažených ramen. Stáváme se tak vězni vlastních předsta...

Víte, co spojuje věčně mladé padesátníky? Je to strach ze stárnutí. A ten je často přehlušený nekonečným nakupováním a vylepšováním těla. Jenže skutečná životní moudrost se nedá koupit. Tu můžeme jen objevit sami v sobě a předávat ji dál. Žijeme v době posedlé kultem těla. Marketing nám denně nabízí nové a nové produkty pro „věčné mládí“. Jsme v médiích, TV a sociálních sítích bombardováni obrazy dokonalých těl a většinou i neuskutečnitelnými sliby o zastavení času stárnutí. Jenže čas a ani to, jak se s ním vypořádává naše tělesná schránka, se zastavit nedá. A možná je to tak snad i dobře. Po padesátce totiž do našeho života přichází jedinečná příležitost. Místo honby za pozlátkem věčného mládí můžeme objevit něco cennějšího – moudrost uloženou v našem těle. Každá vráska, každá jizva, každý prožitek je součástí našeho příběhu. A tenhle příběh má svou jedinečnou hodnotu, kterou žádný anti-age krém ani omlazující procedura nenahradí. Foto: Verywell / Joshua Seong Eight Psychosocial Stage...

Všichni kolem (známí, média, soc. sítě) nám vnucují, že být sám sebou je to nejlepší, co lze. Faktem je, že život je příliš krátký na to, abychom jej prožili jako někdo jiný. Nemyslíte? Sedím v kavárně a pozoruji lidi kolem sebe. Influencerka u vedlejšího stolu právě natáčí stories o tom, jak je důležité „ být autentický “. Upravuje si přitom make-up a kontroluje úhel záběru. Jako bývalý vizážista a stylista vidím něco, co běžnému pozorovateli možná uniká - její vzhled je dokonalou kopií současných trendů, bez jediného náznaku vlastní osobnosti. Je to maska. Krásná, profesionálně vytvořená, ale stále maska. O tři stoly dál mladý muž v obleku scrolluje LinkedIn. Jeho outfit přesně kopíruje dress code úspěšného start-upisty - od délky rukávů až po značku hodinek. Za víc než patnáct let v branži stylingu jsem viděl stovky takových uniforem „ úspěchu “. A paradoxně, více než 80 % lidí, se kterými jsem pracoval, se svým oblečením spíš maskovalo, hrálo role svých idolů, než aby vyjadřovalo ...