Ti druzí: Význam vědomé pozornosti ve vztazích
Věříme, že to, čemu říkáme naše osobní změna, transformace či růst, je naše čistě osobní věc a s druhými je spojena jen skrze naše vnitřní vztahy. A ty má na starosti bezpodmínečná láska, bla, bla… Mnoho lidí si myslí, že osobní rozvoj je naší vlastní vnitřní záležitostí. V podstatě ano. Musíme být sami se sebou absolutně obráceni k sobě. Pak se můžeme na dosah přiblížit i k tomu, co hledáme vně.
Ale vztahy nejsou pouhým odrazem našich vnitřních procesů. Jsou i příležitostí učit se od těch, kteří vědí více, a zároveň inspirovat ty, kteří hledají vedení. To je ale pořád jen vnější stránka. Jestliže má náš vztah (osobní, pracovní) s ostatními hrát nějakou vyšší roli, musí být i uvnitř nás něco vyššího, co nás k tomu vede.
Když stojím před někým, koho miluji či obdivuji, vidím člověka s bohatým vnitřním světem. Ale vidíme takto i ostatní? Nebo se často soustředíme jen na vnější zdání a potvrzujeme si své představy? Když my vyjdeme z naší vnitřní samoty, abychom potkali někoho jiného, který taky vychází ze své samoty, co se stane? Takto se někdy někde srazí dvě samoty a ani si vlastně jedna druhé pořádně nevšimnou. Nebudeme si radši říkat, kolik se narodí dětí kvůli těmto srážkám z „lásky“.
Existuje propast, která nás odděluje a tuto propast prohlubují ji role, které ve vnějším světě hrajeme. Překonat tuto propast můžeme jen v nesčetných chvílích plných emocí – například při narození či smrti. Jinak jsme sami, uzavřeni v automatu svých naučených mechanických pohybů (introjektů), svých rolí, které nám vtiskla společnost, škola i rodina.
Jsme sami, protože nemáme vědomí o své vnitřní křehkosti a bojíce se o ni, uzavíráme se do pevných zdí svého těla. Svaly tvořící často náš krunýř nás zamknou ve svém těle a sami jsme pak pouze proto, že nejsme schopni se ani trochu uvolnit a potkat se ostatními jako lidé. Pracovat s tělem je jedna z důležitých stránek duševního rozvoje a spirituality. Ale to tělo pak nesmí smí být studeným opuštěným hradem, v němž nikdo nežije.
Často se domníváme, že už přece jsme skutečnými lidmi, a proto není třeba na sobě dále pracovat. Mě život ukázal, že právě něco zvláštního se musí stát, aby se setkání dvou lidí mohlo vůbec uskutečnit. Můžeme pro své současné a hlavně ty budoucí vztahy něco opravdu podstatného udělat. Jde o to posílit je tím, že si je budeme pamatovat.
Pamatovat si „do morků kostí“ to, že každý z nás je individualita s vlastním vnitřním životem. Plným všech věcí. radosti i smutku, nadšení i bolesti, úspěchů i strádání. To vše si tělo pamatuje. Ale pamatujeme si toto i my s ním? To, co je k tomu třeba je akt vědomé pozornosti, uznání moudrosti svého těla, a ten máme plně ve své moci.
Jak říkal můj děda: „Když se zatvrdíš a zavřeš své srdce, ani Bůh do něj nevstoupí.“ Naše sdílení skrze smysly je důležité, ale je třeba přidat něco navíc – svůj vnitřní pohyb prostorem těla, vnitřní uvědomění si svého srdce. Chápání toho, že tenhle člověk je stejný jako my.
Jak říkal můj děda: „Když se zatvrdíš a zavřeš své srdce, ani Bůh do něj nevstoupí.“ Naše sdílení skrze smysly je důležité, ale je třeba přidat něco navíc – svůj vnitřní pohyb prostorem těla, vnitřní uvědomění si svého srdce. Chápání toho, že tenhle člověk je stejný jako my.
Možná řeknete, že to je normální a že to takhle přeci vždy děláváte. Hm, dovolte mi, nevěřím vám. Nepopírám, že druhé máte rádi, ale pokouším se vám říct, že na to, jací jsou uvnitř, prostě zapomínáme. Nepamatujeme si je. Jak bychom si mohli pamatovat ty druhé, když zapomínáme sami na sebe?
Naučte své tělo myslet a pamatovat si. Ve dvou úrovních, v té vnitřní i vnější. A pak, když je mysl rozrušená emocemi, vám to, co je třeba vaše tělo připomene. Když mám volnou chvíli, vzpomenu si na to, jak důležité je pamatovat si dotyk, a dotknu se levou rukou pravého ramene a obráceně.
Takhle kdysi hledávali v modlitbách odvahu k pochopení sebe sama. Levé rameno je v nich štít a pravé meč. Jedno brání a jedno proniká. A přesně v této poloze se lidé skláněli jeden před druhým, když uznávali jeho osobu. A přesně to samé děláme dodnes, bráníme se a pronikáme. To, co by nám však pomohlo nejvíce by bylo si to vše pamatovat.
Anebo si složím ruce do dlaní a v meditačním gestu jedu jen tak tramvají a myslím na to, jak si mé dlaně pamatují, že to, co všichni hledáme, je právě toto – hluboké dávání a přijímání mezi námi lidmi. To, co vede naši paměť od srdce k srdci.
Naučte své tělo myslet a pamatovat si. Ve dvou úrovních, v té vnitřní i vnější. A pak, když je mysl rozrušená emocemi, vám to, co je třeba vaše tělo připomene. Když mám volnou chvíli, vzpomenu si na to, jak důležité je pamatovat si dotyk, a dotknu se levou rukou pravého ramene a obráceně.
Takhle kdysi hledávali v modlitbách odvahu k pochopení sebe sama. Levé rameno je v nich štít a pravé meč. Jedno brání a jedno proniká. A přesně v této poloze se lidé skláněli jeden před druhým, když uznávali jeho osobu. A přesně to samé děláme dodnes, bráníme se a pronikáme. To, co by nám však pomohlo nejvíce by bylo si to vše pamatovat.
Anebo si složím ruce do dlaní a v meditačním gestu jedu jen tak tramvají a myslím na to, jak si mé dlaně pamatují, že to, co všichni hledáme, je právě toto – hluboké dávání a přijímání mezi námi lidmi. To, co vede naši paměť od srdce k srdci.
🌀 Paměť těla jako cesta ke skutečnému setkání
Zkuste dnes jednoduché cvičení: posaďte se a dlaně spojte před hrudníkem. Vnímejte tlak jedné do druhé. Všímejte si, jak se vaše tělo nadechuje – a vydechuje s myšlenkou: „Jsem zde. S tebou. Opravdově.“💪Vědomý dotek, pozornost ke svalovému napětí, dech, který spojuje – to vše nejsou jen somatické detaily, ale portály k druhému člověku. Bez slov. Bez masek.
Na webu Tonglen Tao nám jde o návrat do těla. Protože právě tělo si pamatuje to, co mysl často zapomíná: že nejsme odděleni. Že v každém setkání, kde jsme skutečně přítomní, se děje něco posvátného.
🫂A když příště položíš ruku na rameno člověku, kterého máš rád, zkus se neptat, co k tobě cítí. Zeptej se svého těla: "Co si z toho doteku pamatuješ?"
Komentáře
Okomentovat