Bruncvík - strážce našich nejodvážnějších snů

-

V světě, kde hrdinové mizí v Excelu a odvaha se měří lajky, působí český rytíř Bruncvík skoro jako provokace. A možná právě proto ho dnes tolik potřebujeme.

Inu, rytíř Bruncvík! Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem stál u jeho kamenné podoby stojící u paty Karlova mostu v Praze a sledoval, jak mi vypráví o jeho dobrodružstvích, asi by mi nestačily prsty na obou rukou. A to už je to více jak úctyhodných čtyřicet let!

Bruncvík… to není jenom jméno rytíře v českých pověstech. Pro mě to bylo od mala ztělesnění touhy po poznání, odvahy a tak trochu i té české paličatosti, která nás občas vyžene do světa za něčím, co ani sami pořádně nedokážeme definovat.

Rytíř Bruncvík, syn českého knížete dle bájí odešel do světa zasloužit si na svůj erb jiné a ještě lepší erbovní zvíře. Jeho příběh, jak už to u těch starých vyprávění bývá, je plný fantastických prvků, jsou to do té doby u nás neznámí lvi, zaplete se se zázračným mečem, zabije bájného draka a poznává daleké země.

V podstatě český remake Sindibáda či Odyssey. Ale pod tou vrstvou pohádkových motivů se skrývá něco hlubšího, něco lidského. Bruncvík se vydává na svou dlouhou cestu ne proto, že by musel, ale protože chtěl. Hnala ho zvědavost, touha po slávě, po dobrodružství? Nevím. A to je právě něco, co rezonuje s lidmi napříč staletími. Kdo z nás někdy nezatoužil opustit všednost a vydat se za neznámým, že?

Je pravda, že jeho motivace přinést do českého znaku lva je tak trochu… no, řekněme, že je to spíše poetická licence než historická nutnost. Ale právě v tom je krása všech pověstí! Nemusí být doslovné, ale musí mít duši, musí v nás něco probudit. A Bruncvíkův příběh tu duši rozhodně má. Je to příběh o tom, že někdy je potřeba sebrat odvahu, opustit bezpečí domova a jít za svým snem, i když cesta je trnitá a plná všemožných nebezpečí.

A ta socha! Umístěná tak nenápadně u pilíře, jakoby schovaná a přesto s tak silným vyzařováním. Když se na ni zadíváte, vidíte v tom věky zašlém kameni odhodlání, sílu a možná i trochu té naivní víry v dobrodružství. Je to tichý svědek staletí, a také pamětník nespočtu kroků, které po Karlově mostě přešly.

A pro mě osobně je Bruncvík takovým malým symbolem Prahy, co by města plného historie, tajemství a příběhů, které čekají na své objevení. Stávali jsme zde často s mým dědečkem, když jsme chodívali na společné procházky Prahou. Objevovat život.

Takže, pokud se mě ptáte na rytíře Bruncvíka, pak říkám: je to postava, která si zaslouží naši pozornost. Nejen jako hrdina staré pověsti, ale jako připomínka toho, co je v lidském srdci věčné. Touha po poznání a odvaha jít za svým snem.

A jeho kamenná podoba na Karlově mostě? Ta je mlčícím, ale výmluvným pomníkem této touhy. Stojí tam a šeptá nám: „Nebojte se vydat na svou vlastní cestu.“ A to, přátelé, je poselství, které nikdy neztratí nic na své aktuálnosti.

🏹 Denní disciplína cvičení: Krok odvahy

Bruncvík šel pro znak. Ty můžeš jít pro dech. Pro návrat. Pro vnitřní rytmus.

Cvičení není jen rutina. Je to návratová mapa. Mapa k sobě.

Dnes si zvol jeden jasně daný, ale proveditelný úkol. Říkáme mu „krok odvahy“ – ne kvůli výkonu, ale kvůli paměti těla.

✳️ Verze pro začátek dne – 5 minut pro tělo rytíře

  1. Postav se – bosý/á, na zemi.
    Zvedni se na špičky a s výdechem pomalu klesni.
    Opakuj 5× s vědomým dýcháním.

  2. Tělo jako pevnost – „3 dřepy s důvěrou“
    Pomalu se spusť do dřepu, s rukama sepnutýma jako meč před srdcem.
    Při návratu nahoru si v duchu řekni: „Tímto krokem měním svou mapu.“

  3. Dech jako průvodce
    Posaď se. Zavři oči. Dýchej pomalu, nosem.
    S každým nádechem si představuj, že se ti ve hrudi rozprostírá znak.
    S výdechem ho vtiskni do země pod sebou.

✳️ Verze pro večer – Uzemnění rytíře

  1. Stání ve tmě (1 minuta)
    Postav se do klidného postoje. Uvědom si, co všechno jsi dnes „unesl/a“.
    Polož si ruce na boky. Jsi tu.

  2. Vědomý předklon
    Pomalý předklon se svěšenými pažemi – jako kdybys odložil/a meč.
    Nádech – vystoupání páteře. Výdech – uvolnění. 3 opakování.

  3. Dotek země = připomínka návratu
    Sedni si do tureckého sedu. Rukama se dotkni země, podložky, koberce.
    Řekni si nahlas: „Dnes jsem šel/šla na cestu. I když jen o metr.“

📓 Zápisník „Cesta Bruncvíka“

Zapiš si dnes večer:

  • Co jsem udělal/a navíc (klidně: „vstal/a jsem a šel/šla do koupelny jinak“).

  • Kde jsem cítil/a odpor.

  • Co mi přinesl ten jeden malý krok navíc.

🪶 Pamatuj: Paměť těla ví. Tělo si všimne každé odvahy. A každé návratové značky.

Komentáře

Okomentovat