TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Odsoudit pocit znamená odsoudit život. Zvíře v přírodě netrpí pocitem viny nebo hanby – prostě je. My lidé ale své jednání neustále posuzujeme. Co se stane, když si dovolíme cítit bez výčitek? Pocit viny je hluboce zakořeněn ve společenských normách a výchově. Již od dětství jsme poučováni o tom, které pocity jsou „ správné “ a které ne. A to se týká nejen pocitů sexuálních, ale všech emocí. Zatímco zvířata v přírodě jednají instinktivně a bez posuzování, my lidé se neustále hodnotíme, neustále si vytváříme v mysli představy o tom, co je správné a co ne. Toto věčné posuzování se projevuje v těle jako chronické napětí. Naše ego se brání proti „ nevhodným “ pocitům a činům, a my si tak vytváříme představu, že nemáme právo jednat svobodně. A tak žijeme v neustálém konfliktu mezi tím, co skutečně cítíme, a tím, co si myslíme, že bychom cítit měli. Tento vnitřní rozpor se ukládá postupně do našeho těla do ohnutých zad, zatnuté čelisti, stažených ramen. Stáváme se tak vězni vlastních předsta...

Víte, co spojuje věčně mladé padesátníky? Je to strach ze stárnutí. A ten je často přehlušený nekonečným nakupováním a vylepšováním těla. Jenže skutečná životní moudrost se nedá koupit. Tu můžeme jen objevit sami v sobě a předávat ji dál. Žijeme v době posedlé kultem těla. Marketing nám denně nabízí nové a nové produkty pro „věčné mládí“. Jsme v médiích, TV a sociálních sítích bombardováni obrazy dokonalých těl a většinou i neuskutečnitelnými sliby o zastavení času stárnutí. Jenže čas a ani to, jak se s ním vypořádává naše tělesná schránka, se zastavit nedá. A možná je to tak snad i dobře. Po padesátce totiž do našeho života přichází jedinečná příležitost. Místo honby za pozlátkem věčného mládí můžeme objevit něco cennějšího – moudrost uloženou v našem těle. Každá vráska, každá jizva, každý prožitek je součástí našeho příběhu. A tenhle příběh má svou jedinečnou hodnotu, kterou žádný anti-age krém ani omlazující procedura nenahradí. Foto: Verywell / Joshua Seong Eight Psychosocial Stage...

Všichni kolem (známí, média, soc. sítě) nám vnucují, že být sám sebou je to nejlepší, co lze. Faktem je, že život je příliš krátký na to, abychom jej prožili jako někdo jiný. Nemyslíte? Sedím v kavárně a pozoruji lidi kolem sebe. Influencerka u vedlejšího stolu právě natáčí stories o tom, jak je důležité „ být autentický “. Upravuje si přitom make-up a kontroluje úhel záběru. Jako bývalý vizážista a stylista vidím něco, co běžnému pozorovateli možná uniká - její vzhled je dokonalou kopií současných trendů, bez jediného náznaku vlastní osobnosti. Je to maska. Krásná, profesionálně vytvořená, ale stále maska. O tři stoly dál mladý muž v obleku scrolluje LinkedIn. Jeho outfit přesně kopíruje dress code úspěšného start-upisty - od délky rukávů až po značku hodinek. Za víc než patnáct let v branži stylingu jsem viděl stovky takových uniforem „ úspěchu “. A paradoxně, více než 80 % lidí, se kterými jsem pracoval, se svým oblečením spíš maskovalo, hrálo role svých idolů, než aby vyjadřovalo ...