Bez tebe lásko: Když se rozdělíme sami v sobě
Pojďme se společně podívat na to, jak překlenout tuto vnitřní propast a najít cestu k větší autenticitě a spokojenosti.
Jsme civilizace nedospělých dětí. Potřebujeme svého „osobního“ šéfa, který by nám určil, jak a kdy a co nejen dělat, ale i co kdo bude vnímat a cítit. Který by nás učil být dobrými. Ale cítíte, jak skoro ze všech teče touha po dobrotě, skoro jako když aromatizujeme rumem vánoční pečivo?
Neumíme se totiž vést sami. Neumíme se ocenit, neumíme se prodat, ale taky neumíme stáhnout svou nabídku, když je nevýhodná. V práci to trochu umíme, proč nám to však nejde v lásce, životě a partnerství? Protože nám odmala vtloukají do hlavy, že hlavní je ze všeho mít užitek? Kolem okna přeletěl pták. Mám z něj užitek? Ne. Co s ním? Zlikvidovat.
Základním znakem poruchy naší vnímavosti a celého procesu života je, že si neuvědomujeme, že už je někdo z nás porušený. A protože naším ideálem je být ideální, musí to být někdo jiný než my.
To, co jsme v dětství vytěsnili ze svého života nejdříve, bylo uloženo v nás co nejhlouběji. A tak postupujeme-li časem, zjistíme, že nic z toho, co jsme prožili, se neztratilo a nezapomnělo, ale že je v nás všechno uskladněno.
Pozor na tyhle šedavé zimní dny. Jsou místy, kdy naše úzkost dlouhá léta hromaděná uvnitř najednou pronikne do prostoru, kde jsme my a žije najednou s námi. A pokud s vámi žije ještě někdo, kdo se v ten daný okamžik dotkne vašeho vnitřního uspořádání, začnete se zlobit.
Následná agrese vůči tomu člověku je většinou výsledkem nahromaděné potenciality, která není vybita a logicky podporuje vyvolávání skrytých a temnějších stínů z mysli, jelikož se při následné agresi tato energie, díky vaší úplně zbytečné akci, sama uvolní.
A naše přirozenost to s námi nedělá proto, že by z toho měla radost. Naopak. Není konstruována k destrukci. Jakmile však nemůžete svobodně vyjádřit lásku, změní se její podstata v čiré zlo. Pracovat se s tím dá.
Jde primárně o dotyky. Psychické i tělesné. Obnovit svůj přirozený tok energie mnohdy trvá hodně dlouho. Ale je to jediná cesta, která má v životě smysl. Dotknout se srdce srdcem. Než svět ztratí všechny barvy.
Gestalt terapie přichází s jednoduchým, ale účinným pohledem na tuto vnitřní rozpolcenost. Pracuje s tím, co je „tady a teď“ - s nedokončenými tvary našeho života, s nevyřčenými slovy, s potlačenými emocemi. Jako když se díváte na nedokončený kruh a váš mozek má automaticky tendenci ho uzavřít.
Stejně tak i my máme v sobě spoustu nedokončených příběhů, které čekají na své uzavření. Nejde o to je donekonečna analyzovat nebo se v nich hrabat - jde o to je konečně dokončit, tady a teď.
Uzavřít kruh, dokreslit čáru, vyslovit nevyřčené. Protože každý neuzavřený tvar v nás vytváří další propast, další „propast duše“ bez lásky. Proto je dobré mít někoho, kdo se vašeho příběhu dotkne s láskou.
Na počátku všeho byl totiž dotyk. Neničící, naopak tvořící. Destrukce z neuspokojení svých potřeb nás však vede k tomu, že svou „láskou“ přeměněnou v ničivou agresi zabíjíme cokoliv, co by nám lásku jen okrajově připomínalo.
Co třeba začít tento den tím, že dnes pohladíte svého partnera jemně po tváři. Možná si díky tomu jen trochu jinak uvědomíte, co je ten druhý zač. S láskou. I to je víc než dost.
Text vznikl jako další, v pořadí druhá reflexe české verze písně Bez tebe lásko a byl inspirován myšlenkami o lidské povaze, lásce a destrukci. A nikdy nekončící naději.
Jsme civilizace nedospělých dětí. Potřebujeme svého „osobního“ šéfa, který by nám určil, jak a kdy a co nejen dělat, ale i co kdo bude vnímat a cítit. Který by nás učil být dobrými. Ale cítíte, jak skoro ze všech teče touha po dobrotě, skoro jako když aromatizujeme rumem vánoční pečivo?
Neumíme se totiž vést sami. Neumíme se ocenit, neumíme se prodat, ale taky neumíme stáhnout svou nabídku, když je nevýhodná. V práci to trochu umíme, proč nám to však nejde v lásce, životě a partnerství? Protože nám odmala vtloukají do hlavy, že hlavní je ze všeho mít užitek? Kolem okna přeletěl pták. Mám z něj užitek? Ne. Co s ním? Zlikvidovat.
Základním znakem poruchy naší vnímavosti a celého procesu života je, že si neuvědomujeme, že už je někdo z nás porušený. A protože naším ideálem je být ideální, musí to být někdo jiný než my.
To, co jsme v dětství vytěsnili ze svého života nejdříve, bylo uloženo v nás co nejhlouběji. A tak postupujeme-li časem, zjistíme, že nic z toho, co jsme prožili, se neztratilo a nezapomnělo, ale že je v nás všechno uskladněno.
Pozor na tyhle šedavé zimní dny. Jsou místy, kdy naše úzkost dlouhá léta hromaděná uvnitř najednou pronikne do prostoru, kde jsme my a žije najednou s námi. A pokud s vámi žije ještě někdo, kdo se v ten daný okamžik dotkne vašeho vnitřního uspořádání, začnete se zlobit.
Následná agrese vůči tomu člověku je většinou výsledkem nahromaděné potenciality, která není vybita a logicky podporuje vyvolávání skrytých a temnějších stínů z mysli, jelikož se při následné agresi tato energie, díky vaší úplně zbytečné akci, sama uvolní.
A naše přirozenost to s námi nedělá proto, že by z toho měla radost. Naopak. Není konstruována k destrukci. Jakmile však nemůžete svobodně vyjádřit lásku, změní se její podstata v čiré zlo. Pracovat se s tím dá.
Jde primárně o dotyky. Psychické i tělesné. Obnovit svůj přirozený tok energie mnohdy trvá hodně dlouho. Ale je to jediná cesta, která má v životě smysl. Dotknout se srdce srdcem. Než svět ztratí všechny barvy.
Gestalt terapie přichází s jednoduchým, ale účinným pohledem na tuto vnitřní rozpolcenost. Pracuje s tím, co je „tady a teď“ - s nedokončenými tvary našeho života, s nevyřčenými slovy, s potlačenými emocemi. Jako když se díváte na nedokončený kruh a váš mozek má automaticky tendenci ho uzavřít.
Stejně tak i my máme v sobě spoustu nedokončených příběhů, které čekají na své uzavření. Nejde o to je donekonečna analyzovat nebo se v nich hrabat - jde o to je konečně dokončit, tady a teď.
Uzavřít kruh, dokreslit čáru, vyslovit nevyřčené. Protože každý neuzavřený tvar v nás vytváří další propast, další „propast duše“ bez lásky. Proto je dobré mít někoho, kdo se vašeho příběhu dotkne s láskou.
Na počátku všeho byl totiž dotyk. Neničící, naopak tvořící. Destrukce z neuspokojení svých potřeb nás však vede k tomu, že svou „láskou“ přeměněnou v ničivou agresi zabíjíme cokoliv, co by nám lásku jen okrajově připomínalo.
Co třeba začít tento den tím, že dnes pohladíte svého partnera jemně po tváři. Možná si díky tomu jen trochu jinak uvědomíte, co je ten druhý zač. S láskou. I to je víc než dost.
Text vznikl jako další, v pořadí druhá reflexe české verze písně Bez tebe lásko a byl inspirován myšlenkami o lidské povaze, lásce a destrukci. A nikdy nekončící naději.
💠 Cvičení: „Dotek, který nebolí“ – práce s vnitřním napětím a vyživením kontaktu
Toto jednoduché cvičení pomáhá obnovit jemnost v tělesném vnímání, zvláště když cítíme vnitřní rozpojení, podrážděnost nebo „ztrátu lásky“. Vhodné je pro chvíle, kdy máme pocit, že bychom nejraději všechno od sebe odřízli – včetně vlastního těla.1. Sedni si na postel nebo měkkou podložku. Zastav se. Nedělej nic, jen si dej chvilku, kdy se nechceš zlepšit. Jen být.
2. Zavři oči a pomalu přilož dlaň na své srdce. Není třeba nic říkat. Jen vnímej, že se tě skutečně někdo – ty sám – právě teď dotýká. Zůstaň tak tři nádechy.
3. Druhou dlaň přilož na břicho.
Tady často „bydlí“ pocity, které nemají kam odejít. Dovol jim být. Nech dlaně dýchat s tebou.
4. Pokud ucítíš sevření, zkus tiché vnitřní gesto: „Vím o tobě. Nejsi sám. Jsem tady.“
5. A nakonec – otevři dlaně a polož je jemně na stehna, jako bys říkal světu: „Můžu se s tebou znovu spojit. Pomalu. Po kouskách.“
🕯 Tento dotyk je jako most. Neodstraňuje vnitřní rozpolcenost silou, ale pozváním. A možná právě dnes uslyšíš skrze tělo něco, co si už dlouho přálo být vysloveno. Možná to nebude slovo. Ale dech. Teplo. Chvění. I to je láska.
Komentáře
Okomentovat