TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Mezi myšlenku a skutečnost vždy dopadá stín. Chce to hodně odvahy přijmout nový začátek. Připomíná nám, že první kroky ke změně mohou být náročné a vyžadují od nás, abychom překonali vlastní pasivní odpor. A dát se ze stoje, klidného stoje do pohybu není zrovna snadné. Ještě těžší je vstát, když sedíte.  A když se rozhodujete pro nový začátek, pro nový přístup, pak nesmíte podcenit to, jaký odpor bude tomu, co přichází jako to nové, klást vaše staré nastavení. Nevnímáte vůbec, jak moc je těžké rozhodnout se pro změnu, zejména když jsme zvyklí na stabilitu a rutinu. A i když může být váš záměr ten nejpozitivnější ze všech, odrážíte v danou chvíli celou škálu zlozvyků. Buďte připraveni klopýtat přes překážky a jít do boje s menšími i většími démony vašeho stínu, který pokud není přijímaný, zcela rozhodně vytáhne do boje. A tak i přes naše velké odhodlání jít novým směrem nás mnohdy udolá náš vlastní pasivní odpor. Váháme. Nejdeme a vysvětlujeme si to tak, že se bojíme udělat chybný k...

Proč je radost tak odlišná od všech ostatních emocí? Myslíte si, že přijde jen po dlouhém čekání při dosažení dlouho očekávaného cíle? Tak nad tím se dnes spolu trochu pozastavíme. V dlouhé praxi člověka, který naslouchá druhým, vnímám především u generace Z (dnešní omladina mezi 20–30, narozená po roce 2000) problém najít okamžiky radosti v každodenním životě.  Sháníte jiné bydlení, protože vzrostl nájem nebo se zvýšila cena energií i potravin. Vaši rodiče, mnohdy starší, už potřebují více péče než v generacích předchozích. Stát je neefektivní díra na peníze. A zaměstnavatel chce váš pracovní čas jen 24/7. Skoro by se dalo říct, že bojujete s každodenním životem. Není čas na kontakty s příteli a najít onen pověstný well-being neumožnil ani naposledy navštívený seminář. A vy uprostřed toho všeho, děláváte jednu zásadní chybu. Schováváte si radost, či spíše dovolení si ji prožívat, jen na ty tzv. „ velké “ okamžiky. Někdo slaví narozeniny, někomu se někdo narodí, ženíte se či vdávát...

Odevzdání se tělu znamená, že se vracíme z iluzí do reality. O jedinci, který je pevně spojen s realitou se říká, že „ stojí pevně nohama na zemi “. To jest vnímá své bytí jako spojení se sebou samým = s vědomím nebe a ukotvením se v zemi = v realitě. Ti, kteří takový kontakt necítí, těm se říká, že žijí „ s hlavou v oblacích “. Tedy oni samozřejmě vědí, že chodí nohama po zemi, ale jejich smyslové vnímání je značně utlumené. Pozor, zvláště kreativní lidé mohou být vytrženi z iluzí, když zjistí, že jejich kreativita je produktem jejich vlastní hlavy. Je to většinou tím, že jejich strach je natolik velký, že nenechávají svou energii příliš proudit do spodní části těla a omezí se jen na oblast hlavy. Mnozí lidé takto žijí s cílem omezit na co nejmenší počet děsivé nebo bolestné pocity. Protože ty jsou v těle zaznamenány. Hlouběji, než si mysl myslí. A při jakémkoliv hlubším kontaktu s tělem, nás k naší nejděsivější bolesti může dostat kontakt s tím, kdo nás opravdu miluje. Jen ten, kdo n...

Taoisté učí, že naše tělo je zrcadlem našeho ducha a mysli. Pokud máme nějaké problémy, zranění nebo nemoci, můžeme je najít v těle jako bloky energie. Brání v harmonickém životě a mohou vést k dalším komplikacím. Jak ale poznat, že máme blok v těle? Taoisté nám nabízejí čtyři klíčová slova, která nám pomohou rozpoznat bloky a pracovat s nimi. Jsou to: 💪 SÍLA – Síla je spojena s egem, které nás nutí dělat věci podle naší vůle, bez ohledu na přirozený tok života. Síla nás činí tvrdohlavými, vzteklými a stresovanými. Síla nás přepíná a ničí naše zdraví. Taoisté říkají, že pravá síla je nenápadná a nenásilná. Pokud ucítíme sílu v těle, je to znamení, že se do něčeho nutíme a bojujeme proti životu. ➰ NAPĚTÍ – Napětí je důsledek boje mezi dvěma protichůdnými silami. Například mezi tím, co chceme a co máme, mezi minulostí a budoucností, mezi sebou a druhými. Napětí nás rozděluje a trhá na kusy. Napětí se projevuje jako uzlíky ve svalech, které táhnou naše tělo ve vzájemně opačném směru 🤔...

Únava je taková milá starší elegantní dáma. Jen lehce se na nás usměje zpoza velkého klobouku a už se nám mhouří oči a chceme usínat.  I když elegantní, není u nás vítána. Ukažme si, jak ji vyprovodit pryč. Většina moderních well-bejing způsobů „ boje “ s únavou zapomíná na dvě věci. Většina lidí o tom, jaké jsou jejich skutečné fyzické kapacity, nikdy moc nepřemýšlela. A dokud to jde, potlačují únavu vůlí. Pak následuje vyhořené fyzické ne nepodobné tomu mentálnímu. Co s tím? Nebojovat, naslouchat si a zkoušet postupně různé malé pomocné kroky, které vás přesvědčí, že to jde i jinak. Jinak vám velmi pravděpodobně hrozí to, že budete časem natolik vyčerpaní únavou z boje s únavou ve všech třech patrech (myšlenkovém, emočním i fyzickém), že už nebudete schopni se s únavou, ale vlastně s čímkoliv vypořádat. Co tedy funguje? Vzpomínky na pozitivní pocity. Schválně nepoužívám termín pozitivní myšlení, protože to samo o sobě nestačí. Náš mozek si pamatuje v prvé řadě to negativní. Jde ...

Změna znamená změnit to, čím jsme teď. Dál už nemůžeme zastávat stejné názory, být se stejným partnerem či stejně posuzovat ostatní. Nikdy nešlo a nepůjde o to se něčemu víc přiučit, a tím vyvolat změnu, ale změnit naše bytí. Nás. Většina lidí celý život prospí. V nevědomí, které nám opřádá mysl našimi vlastními výtvory. Představami. Představami o vlastní důležitosti, o tom, jací jsme soucitní a milí, jak se máme dělit na intro- a extroverty, jaká je naše správná víra a taky správná výživa, oblečení, make-up a další věci, které nás polarizují a oddělují. My si totiž dokonce i představujeme, že jsme plní vědomí. A tak si říkám znovu a znovu, že díky téhle iluzi žijeme ve světě spícího lidstva a spíme i my sami. A právě proto se v tomhle světě může stát cokoliv, a tak se tady všechno jenom děje. Nikoliv stává. A navždy bude, dokud se ze svého osobního Matrixu neprobudíme. Protože, když se probudíme, nový svět, o kterém s takovým nadšením aspoň chvíli mluvilo prvotní křesťanství, se rázem...

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát ...

Říká se, že hudba v srdci může být slyšená vesmírem. Nemám žádné zvláštní nadání. Jen jsem strašlivě zvědavý a ukecaný. Ale když vaše slova odejdou, uslyšíte ji. Aspoň v to věřím. Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ. Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá. K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce. Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem ...

Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů. Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci. A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „ nepřítele “, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjení. Machismus neboli p...

Otázka vzhledu našeho těla jde naší civilizací napříč časem. Vždy hrála důležitou součást popisu role daného jedince a jeho zařazení se do společnosti. A taky nám nyní přináší nové problémy. Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy? O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv. Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi ...

Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní. Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná. Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí. Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže...