TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Co říct člověku, kterému právě spadl kus světa do propasti smrti nebo do úplné ztráty komunikace? Někdy stačí jen být. I když někdy i to „jen“ vypadá jako málo. V takových chvílích totiž slova těžknou. Jsou neohrabaná, malá, beznadějná. A přitom se je tolik snažíme použít dobře. Jenže, co je v tu chvíli dobře? V bolesti, která nemá tvar a ani řešení? Tedy, my ho v tu chvíli pro bolest nevidíme. Čemu se (raději) vyhnout „ Aspoň… “ – „ Aspoň netrpěl .“ – „ Aspoň jste se rozloučili. “ – „ Aspoň ti už nebude moc škodit .“ Dobře míněná slova, která však často relativizují bolest. V té chvíli není žádné „ aspoň “. Jen „ teď “ a „ už ne “. „ Bude líp. “ - Možná ano. Ale teď to zní jako nepochopení, jako únik, kdy chci pryč od toho, co ten druhý právě prožívá. „ Já to měl stejně .“ - Sdílená zkušenost může být cenná – ale ne hned v tom prvotním okamžiku. Ne když člověk ještě sotva normálně dýchá a jeho duše i tělo se třesou v bolesti a nechtějí být hned uklidňovány a přesvědčovány o tom, „ že ...

Ano, i sci-fi román může mít moc pomáhat terapeutickým způsobem. Nejde o román samotný, ale o jednu malou pasáž v něm. Podívejme se na ni. Když v roce 1965 vyšel román Duna, bylo to celkem zjevení. Frank Herbert v něm vypráví strhující příběh o vesmírném Impériu a pouštní planetě Arrakis, přezdívané Duna kvůli rozsáhlým pouštím. V nich se však nachází melanž, vzácné koření prodlužující lidský život. A kromě jiného poskytující jeho uživatelům psychické schopnosti, jako třeba nahlížet do budoucnosti. Pochopitelně se o tuto planetu i její cenný produkt vedou nelítostné války. A války, násilí a smrt plodí strach. Tedy něco, co zabíjí. Strach otupuje naše myšlení, ničí naše emoce a znetvořuje naše těla. Když mu čelíme, tváříme se mnohdy dost zajímavě, bolí nás uvnitř těla kdeco a tělo se prohýbá pod silou, kterou neovládáme. Strachu se bojíme. Abychom přežili, můžeme si jako psychologickou pomůcku vzít za vzor litanii Fear is the mind killer. Nesčíslněkrát jsem ji doporučoval svým klientům ...

Chceš znát smysl života? Možná budeš muset zapomenout na všechno, čemu věříš. Tohle je článek o svobodě, která bolí, ale osvobozuje. I. Systém a jeho stíny Smysl života? Většina lidí vnímá svět jako skupinu velkého počtu hvězd, okolo nichž obíhá ještě větší množství planet. Dohromady to všechno tvoří galaxie, prostory a vesmíry a celé se to záhadně pohybuje. A na jedné z těchto mnoha planet žijeme my, lidé – nejvyspělejší rasa této planety a celého nám známého vesmíru.  Dokážeme vidět a rozbít atom (některý), komunikovat pomocí přístrojů na obrovské vzdálenosti, hrát si s geny, podmanit si ostatní druhy (někdy i lidi) či létat v rámci této planety i mimo ni. Byli jsme na Měsíci, chystáme se na Mars. Bezpilotní sondy již prozkoumaly celou naší sluneční soustavu a přesto stále nevíme, proč jsme vůbec tady. Proč jsme se narodili třeba jako muži nebo třeba jako ženy. Nevíme, proč se někteří z nás rodí bohatým a dobře situovaným rodinám a proč se jiní rodí někde pod stromem v Africe. Ne...