TONGLEN-TAO ⁂ BREATH

Změna znamená změnit to, čím jsme teď. Dál už nemůžeme zastávat stejné názory, být se stejným partnerem či stejně posuzovat ostatní. Nikdy nešlo a nepůjde o to se něčemu víc přiučit, a tím vyvolat změnu, ale změnit naše bytí. Nás. Většina lidí celý život prospí. V nevědomí, které nám opřádá mysl našimi vlastními výtvory. Představami. Představami o vlastní důležitosti, o tom, jací jsme soucitní a milí, jak se máme dělit na intro- a extroverty, jaká je naše správná víra a taky správná výživa, oblečení, make-up a další věci, které nás polarizují a oddělují. My si totiž dokonce i představujeme, že jsme plní vědomí. A tak si říkám znovu a znovu, že díky téhle iluzi žijeme ve světě spícího lidstva a spíme i my sami. A právě proto se v tomhle světě může stát cokoliv, a tak se tady všechno jenom děje. Nikoliv stává. A navždy bude, dokud se ze svého osobního Matrixu neprobudíme. Protože, když se probudíme, nový svět, o kterém s takovým nadšením aspoň chvíli mluvilo prvotní křesťanství, se rázem...

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“. Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty. Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení. Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem. Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát ...